Kadeřník mi zničil vlasy a ještě mi to naúčtoval – zaplatila jsem, ale druhý den jsem se vrátila s překvapením

„Co tady dělá ona?“

Margot klidně ukázala na volnou židli.

„Posaďte se, prosím.“

Keira zůstala stát.

„Za půl hodiny mi přijde zákaznice.“

„Do té doby budete mít dost času.“

Teprve tón Margot ji přesvědčil, že odpor nemá smysl.

Neochotně se posadila.

Atmosféra v místnosti se během okamžiku změnila.

Včera měla celou situaci pod kontrolou Keira.

Dnes bylo naprosto zřejmé, že tomu tak není.

Nervózně přejížděla pohledem mezi mnou a Margot.

„Můžete mi konečně říct, co se děje?“

Margot si složila ruce na stole.

„Ráda bych s vámi probrala včerejší návštěvu paní Marlene.“

Keira protočila oči.

A právě v tu chvíli udělala svou první osudovou chybu.

„Ach ne… zase tohle.“

Ve tváři Margot se nepohnul jediný sval.

„Ano. Přesně tohle.“

„Bylo to obyčejné nedorozumění.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě.“

Margot otevřela zásuvku stolu a vytáhla formulář, který každý zákazník vyplňoval před ošetřením.

Okamžitě jsem ho poznala.

Byl to ten, který jsem vyplňovala i já.

Posunula ho před Keiru.

Ta se na něj krátce podívala a hned odvrátila zrak.

Margot poklepala prstem na jednu z kolonek.

„Můžete nahlas přečíst, jakou barvu si zákaznice přála?“

Keira mlčela.

„Prosím, přečtěte to.“

Neochotně sklopila oči.

„Světle kaštanovou s měděným odstínem.“

V kanceláři zavládlo naprosté ticho.

Margot nic neříkala.

Jen čekala.

Keira se neklidně zavrtěla na židli.

Nakonec pokrčila rameny.

„Klienti přece často mění názor.“

Margot se obrátila ke mně.

„Marlene, změnila jste během návštěvy své přání?“

„Ne.“

„Požádala jste někdy o zelenou barvu vlasů?“

„Ani jednou.“

Margot tiše přikývla.

Pak se znovu podívala na Keiru.

„Zaznamenala jste do dokumentace změnu požadované služby?“

„Ne.“

Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné.

Poprvé jsem na Keiřině tváři zahlédla nejistotu.

Začínalo jí docházet, že dnešní rozhovor se vůbec nevyvíjí podle jejích představ.

Jenže Margot teprve začínala.

Otevřela další složku.

Pak další.

A ještě jednu.

S každou novou složkou mizela Keiře barva z tváře.

Najednou totiž neseděla v té kanceláři jen kvůli mně.

Seděla tam tváří v tvář všem předchozím stížnostem.

Každému varování, které ignorovala.

Každému zákazníkovi, kterého odbyla.

Každé výmluvě, za kterou se schovala.

A nyní měla odpovědět za všechny najednou.

Keira zírala na složky rozložené po celé ploše Margotina stolu.

Poprvé od našeho seznámení působila opravdu otřeseně.

„Tohle je směšné,“ vyhrkla nakonec. „Mluvíte o mně, jako bych byla nějaký zločinec.“

Margot zachovala naprostý klid.

„Ne. Mluvím o zaměstnankyni, která opakovaně odmítá převzít odpovědnost za vlastní chyby.“

Keiře se napjalo čelistní svalstvo.

„Slyšela jste jen jednu stranu příběhu.“

Margot otevřela další desky.

„Ve skutečnosti jich mám hned několik.“

Položila před ni další dokument.

Pak další.

A další.

Každý obsahoval něco jiného.

Písemnou stížnost zákazníka.

Záznam zaměstnance.

Interní upozornění.

Oficiální varování.

Hromádka papírů se před Keiřinýma očima stále zvětšovala.

A spolu s ní rostlo i napětí v celé kanceláři.

Po chvíli se Keira na dokumenty přestala dívat úplně.

Dobře věděla proč.

Místo dokumentů se však Keira zadívala přímo na mě.

„Tohle všechno je kvůli ní.“

Málem jsem se musela usmát.

I po všem, co se stalo, byla stále přesvědčená, že skutečnou obětí je ona.

„Ne, Keiro,“ odpověděla Margot klidným hlasem. „Tohle je důsledek vašich vlastních rozhodnutí.“

Ta věta dopadla do místnosti jako těžké kladivo.

Na několik dlouhých vteřin nikdo ani nepromluvil.

Pak se znovu ozvalo zaklepání na dveře.

Do kanceláře vstoupila mladá kadeřnice.

Okamžitě jsem ji poznala.

Byla to jedna ze zaměstnankyň, které včera během našeho konfliktu sledovaly situaci s očividnými rozpaky.

Margot jí pokynula.

„Děkuji, Elise, že jste přišla.“

Elise nervózně pohlédla na Keiru, než se odhodlala promluvit.

„Včera jsem byla u toho.“

Keira se okamžitě napřímila.

„No a?“

Elise si nervózně zvlhčila rty.

„Paní Marlene několikrát jasně řekla, že chce světle kaštanovou barvu s měděným odstínem.“

V kanceláři bylo opět ticho.

„Slyšela jsem to víc než jednou.“

Po Elise přišel další zaměstnanec.

Pak další.

A ještě jeden.

Jejich výpovědi do sebe zapadaly jako jednotlivé dílky skládačky.

Vyprávěli o zákaznících, kteří odcházeli zklamaní.

O hádkách, kterým byli svědky.

O situacích, kdy Keira odmítala uznat vlastní chyby a místo toho obviňovala klienty.

S každým dalším svědectvím se její sebejistota vytrácela.

Kousek po kousku.

Nakonec se přestala bránit úplně.

Seděla se založenýma rukama, upřeně hleděla do podlahy a neřekla už jediné slovo.

Margot vyčkala, až všichni domluví.

Potom klidně spojila ruce na stole.

„Keiro, dnešním dnem vaše pracovní poměr v salonu Luminara končí.“

Keira prudce zvedla hlavu.