K našim 21. narozeninám jsme dostali krabici – když jsme uviděli, co je uvnitř, vyrazilo nám to dech

Když jsme byly malé, byly jsme tři.

Já, Leila a Nora.

Vím, že to zní jako začátek příběhu, který člověk vypráví až ve chvíli, kdy se smířil s jeho koncem. Jenže já se s tím naším nikdy úplně nesmířila.

Ani po všech těch letech.

Jen jsem se naučila o tom mluvit tak, aby se mi hlas nezlomil pokaždé, když si na to vzpomenu.

Po Norině smrti nám lidé začali říkat dvojčata. Bylo to pro ně jednodušší. Mnohem jednodušší než vyslovit „ty dvě, které zůstaly“. Jednodušší než sledovat, jak se mámě pokaždé stáhne obličej bolestí, když se někdo zeptá, kde je třetí dcera.

Jenže Leila a já jsme se nikdy necítily jako dvojčata.

Připadaly jsme si spíš jako dvě odlomené části něčeho, co kdysi tvořilo jeden celek.

Nora se narodila o sedm minut dřív než my, a nějakým záhadným způsobem byla přesvědčená, že těch sedm minut z ní udělalo zodpovědnou za celý svět. A nezapomínala nám to připomínat při každé možné příležitosti.

„Jsem starší,“ prohlašovala s bradou zvednutou tak vysoko, jako by právě převzala korunu královny dětského pokoje. „Takže rozhoduju já.“

Leilu to pokaždé vytáčelo.

„Sedm minut se nepočítá,“ odsekla.

„Počítá, pokud jsi přišla pozdě,“ odpověděla Nora s vítězným úsměvem.

Já se většinou rozesmála jako první.

Leila po ní většinou hodila polštář.

Tak nějak znělo naše dětství, než se všechno změnilo. Smích. Hádky. Dupot nohou na chodbě. Neustálý ruch, který jsme tehdy považovaly za samozřejmost.

Máma křičela, že jestli najde na stěně ještě jednu čmáranici od voskovek, definitivně přijde o rozum.

Táta, když byl ještě doma častěji než pryč, se snažil tvářit přísně, ale úsměv schovaný za hrnkem kávy ho vždycky prozradil.

Nora byla ta, která se postavila mezi nás pokaždé, když jsme se s Leilou pohádaly. Kvůli hračkám, oblečení, místu u okna v autě nebo kvůli naprostým maličkostem, kvůli nimž se děti hádají jen proto, že ještě netuší, jak moc jim jednou bude chybět i ten největší hluk.

„Včera to měla ona,“ protestovala Leila.

„A zítra to budeš mít ty,“ odpověděla Nora a podala mi panenku, svetr nebo jakýkoli jiný poklad, který se zrovna stal příčinou války. „Dneska je řada na Giu.“

„Ty jí vždycky nadržuješ.“

„Já stojím na straně míru,“ oznámila slavnostně Nora.

Pak udělala nějaký legrační obličej a dokázala rozesmát i Leilu.

Nora byla jako sluneční paprsek v lidské podobě.

Stačilo, aby vešla do místnosti, a lidé kolem ní byli najednou klidnější a laskavější. Před školou nám zavazovala tkaničky, schovávala červené bonbóny pro Leilu, protože je měla nejraději, a během bouřek spala mezi námi. Tvrdila totiž, že skutečný vůdce chrání obě strany.

Dodnes si pamatuji jednu noc, kdy se ozval tak silný hrom, až se zachvěla okna.

Leila vlezla do postele jako první a za sebou táhla svého plyšového králíčka.

Já přišla o pár minut později a snažila se předstírat, že se vůbec nebojím.

Nora ani neotevřela oči. Jen nadzvedla peřinu.

„Vy dvě jste opravdu hrozné v předstírání odvahy,“ zamumlala ospale.

Leila se přitiskla k její levé straně.

Já se uvelebila po pravici.

„Ty se bojíš taky,“ zašeptala jsem.

„Ne,“ odpověděla Nora bez váhání. „Já jsem za vás zodpovědná.“

Měla řešit domácí úkoly, rozcuchané vlasy a přemýšlet, jestli nám máma dovolí zůstat v pátek vzhůru déle.

Jenže už tehdy mluvila, jako by věřila, že láska znamená stát na stráži za všechny, na kterých jí záleží.

Pak Nora onemocněla.

Zpočátku si dospělí šeptali za našimi zády, jako by tichá slova dokázala zabránit pravdě vstoupit do místnosti.

Jenže Nora věděla, co se děje.

Samozřejmě že věděla.

Nora vždycky poznala, když někdo lhal. Obzvlášť když to dělal z lásky a se snahou někoho chránit.

Dodnes si pamatuji její první pobyt v nemocnici. Ostrý pach dezinfekce. Zářivá světla na stropě. Barevné kreslené samolepky na zdech, které se zoufale snažily působit vesele, ale místnost kvůli nim nebyla o nic méně děsivá.

Leila nevydržela ani chvíli v klidu. Nervózně žmoulala rukáv svetru, až jí máma jemně položila ruku na zápěstí.

„Nech toho, zlatíčko.“

„Co je Noře?“ zeptala se Leila.

Máma pohlédla ke dveřím, jako by doufala, že jimi každou chvíli projde odpověď a zachrání ji.

„Je jen hodně unavená.“

Nora, ležící na nemocničním lůžku s hadičkami připevněnými k paži, protočila oči.

„Mami, nejsem malé dítě.“

Máminy rty se zachvěly.

Nora se otočila k nám a usmála se. Nebyl to její obvyklý široký úsměv. Byl slabší, opatrnější. Ale pořád byl její.

„Nedívejte se tak na mě,“ řekla nám. „Když se bojíte, obě vypadáte opravdu divně.“

Leila se okamžitě rozplakala.

Já ne.

Aspoň ne tehdy.

Stála jsem nehybně u nohou postele a oběma rukama svírala kovové zábradlí. Byla jsem přesvědčená, že když se budu držet dost pevně, nic se nepohne.

Ani čas.

Ani nemoc.

Ani Nora.

Bylo jí teprve jedenáct let. Pod nemocničními dekami působila drobně a křehce. Zápěstí měla tak hubená, že máma pokaždé plakala, když si myslela, že ji nikdo nevidí.