Jsem svobodná matka dvou malých dětí – domácí práce se stále dělaly přes noc, až jsem to konečně viděla na vlastní oči.

Probudila jsem se a zjistila, že moje katastrofální kuchyně je bez poskvrny. Pak se v ledničce objevily potraviny, které jsem nekoupila. Žiji sama se svými dětmi. Nikdo neměl klíč a já už jsem ztrácela rozum… až jsem se ve 3 hodiny ráno schovala za pohovku a uviděla, kdo se tam vkrádal.

Je mi 40 let a sama vychovávám dvě děti.

Jeremyovi právě bylo pět a Sophie jsou tři.

Když utichne hluk a není koho vinit, rychle zjistíte, kdo vlastně jste.

Jejich otec odešel tři týdny po narození Sophie a nechal mě s hromadou nezaplacených účtů, dvěma dětmi, které nemohly spát celou noc, a manželstvím, které se rozpadlo rychleji, než jsem to stačila zpracovat.

Pracuji z domova jako účetní na volné noze, což není nijak okouzlující. Ale platí to nájem a elektřinu a zároveň mi to dává flexibilitu být tady, když mě děti potřebují.

Většinu dní žongluji s telefonáty od klientů, zatímco rozhoduji spory o autíčka a utírám rozlitý džus z pohovky.

To pondělní ráno jsem byla vzhůru téměř do jedné hodiny ráno, abych dokončila čtvrtletní zprávu pro klienta.

Kuchyně byla v troskách. V dřezu se hromadilo nádobí. Po lince byly rozsypané drobky. A na podlaze byla lepkavá skvrna, kde Sophie předtím rozlila čokoládové mléko.

Než uložím děti do postele,

jsem tak vyčerpaná,

že se sotva udržím na nohou.

Věděla jsem, že bych to měla uklidit, ale byla jsem příliš unavená, než abych se o to starala.

Vyřídím to ráno.

Když jsem druhý den v šest ráno vešla do kuchyně, ztuhla jsem ve dveřích.

Nádobí bylo umyté a úhledně naskládané na sušáku.

Pulty byly bez poskvrny.

Podlaha byla zametená.

Stála jsem tam celou minutu a zírala na čistou kuchyň, jako by to byla nějaká optická iluze.

Pak jsem přešla do Jeremyho pokoje a nakoukla dovnitř.

„Kámo, uklidil jsi včera večer kuchyň?“

Zvedl oči od věže z Lega, kterou stavěl, a zasmál se. „Mami, já ani nedosáhnu na dřez.“

To je pravda.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsem to udělala v nějakém vyčerpaném oparu… že jsem jako náměsíčná umyla nádobí a zapomněla na to.

Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím méně to dávalo smysl.

O dva dny později se to stalo znovu.

V kuchyni byly potraviny, které jsem rozhodně nekoupila.

Čerstvá krabice vajec. Bochník chleba. Pytel jablek.

Všechno věci, které jsem chtěla koupit, ale neměla jsem na to čas.

„Zastavila se babička?“ zeptala jsem se Jeremyho, když si sedal na židli.

Zavrtěl hlavou, s pusou plnou cereálií.

Zalekl jsem se.

Otevřel jsem ledničku, abych vzal mléko pro Jeremyho cereálie, a ztuhnul jsem.

Moji rodiče žijí tři státy daleko a moji sousedé jsou přátelští, ale ne tak přátelští, aby si sami otevřeli můj dům a naplnili mi ledničku.

A já jsem jediný, kdo má klíč.

O pár dní později jsem si všimla, že někdo vynesl odpadky a vyměnil pytel za nový.

Pak zmizely lepkavé skvrny na kuchyňském stole, které jsem už týden chtěla vyčistit…

Moje kávovar, který jsem nikdy neměla čas pořádně vyčistit, byl nablýskaný a už připravený s čerstvým filtrem.

Ztrácela jsem rozum? Byla to nějaká ztráta paměti způsobená stresem?

Začala jsem všechno zpochybňovat.

Uvažovala jsem o koupi fotoaparátu, ale momentálně jsem si ho nemohla dovolit.

Místo toho jsem se rozhodla počkat.

Včera večer, poté, co jsem uložila děti do postele a třikrát zkontrolovala, zda jsou jejich dveře zavřené, vzala jsem si deku a schovala se za pohovkou v obývacím pokoji.

Nastavila jsem si na telefonu budík na každou hodinu, pro případ, že bych usnula.

Nehýbala jsem se, sotva dýchala, když se ozvaly kroky… pomalé, opatrné, jako by se někdo snažil nikoho nevzbudit.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslela, že to ten někdo uslyší.

Chodbou se pohyboval stín, vysoký a širokoplecí.

Určitě to byl muž.

Zachytila jsem se okraje pohovky. Každý sval v mém těle se napjal, když se postava přesunula do kuchyně.

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře ledničky, a světlo se rozlilo do temné místnosti, vrhajíc dlouhé stíny na podlahu.

Sklonil se, sáhl dovnitř a já viděla, jak se jeho ruka pohybuje a přerovnává věci.

Pak se narovnal, držel v ruce galon mléka, položil ho na polici, vzal ten starý a zavřel dveře.

Když se otočil, světlo z chodby mu osvětlilo tvář.

Cítila jsem se, jako by mi někdo dal ránu do hrudi.

Byl to Luke.

Můj bývalý manžel.

Na chvíli jsme ani jeden nehnuli. Jen tam stál, držel v ruce poloprázdnou láhev mléka a zíral na mě, jako by viděl ducha.

„Luku?“ vydechla jsem.

Zacukal se, otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.

Vystoupila jsem zpoza pohovky, ruce se mi třásly.

„Co tu… Proboha… Co tu děláš?“

Podíval se na mléko v ruce a pak zpátky na mě. „Nechtěl jsem vzbudit děti.“

„Nikdy jsi nevyměnil zámky,“ řekl tiše.

„Tak jsi se prostě vkradl dovnitř? Uprostřed noci? Bez toho, abys mi to řekl?“

Položil láhev s mlékem na pult a promnul si šíji.

„Jak ses sem dostal?

Kde jsi vzal klíč?“

„Jednou v noci jsem sem přišel, abych si s tebou promluvil, abych ti všechno řekl… ale klíč pořád fungoval, tak jsem vešel a když jsem viděl, že všichni spíte, ztratil jsem odvahu.“

Zmlkl.

„Styděl jsem se tě vzbudit, tak jsem si řekl, že nejdřív pomůžu.“

„Pomůžeš?“ Zkřížila jsem ruce. „Plížíš se do mého domu, uklízíš mi kuchyň, nakupuješ potraviny. Co to má znamenat, Luku? Co to děláš?“

Polkl. „Snažím se to napravit.“

„Napravit? Před třemi lety jsi nás opustil, odešel jsi a ani ses neohlédl… a teď se v tři ráno vloupáváš do mého domu?“

„Já vím.“ Jeho hlas se zlomil. „Vím, že si nezasloužím být tady, ale musel jsem něco udělat. Potřeboval jsem, abys věděla, že se snažím.“

„Snažíš se o co?“

Zhluboka se nadechl a poprvé jsem si všimla, jak se změnil: vypadal starší, unavený, s vráskami kolem očí, které tam dříve nebyly.

„Když jsem odešel,“ přiznal se, „nebyl jsem jen přetížený. Byl jsem na tom špatně. Horší, než sis myslela.“

Nic jsem neřekla, jen jsem čekala.

„Moje firma krachovala,“ pokračoval. „Partnerství, do kterého jsem investoval všechno, se rozpadalo a já se topil v dluzích.“

„Nevěděl jsem, jak ti to říct ani jak to napravit, a když se narodila Sophie, zpanikařil jsem.“

Sklopil oči.

„Díval jsem se na tebe, jak ji držíš, vyčerpaná a šťastná, a jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, že tě zklamu, že už tě zklamávám.“

„Snažil jsem se to skrývat, jak dlouho to šlo,“ pokračoval. „Ale když se situace zhoršila, myslel jsem si, že už si vás ani jednu nezasloužím. Myslel jsem, že když odejdu, budete mít alespoň šanci začít znovu, aniž bych vás táhl ke dnu.“

Hlas se mi zasekl někde hluboko,

uvízl mezi touhou křičet a prostě… se potopit.

„Tak jsi prostě zmizel?“

„Vím, že to nedává smysl. Vím, že to byla špatná volba, ale byl jsem v tom až po uši, Claro. Nevěděl jsem, jak se z toho dostat.“

Opřela jsem se o pult, ruce stále zkřížené. „A teď? Po třech letech ses najednou rozhodl vrátit?“

„Ne,“ řekl rychle. „Nebylo to náhlé. Strávil jsem dlouhou dobu na dně, déle, než si chci přiznat, ale potkal jsem někoho… chlapa jménem Peter. On je důvod, proč jsem teď tady.“

Zamračila jsem se. „Kdo to je?“

„Přítel. Potkali jsme se na skupinové terapii.“ Podíval se na své ruce.

„Před několika lety přišel při autonehodě o ženu, ale ani po všem, čím si prošel, se nevzdal.“

„Znovu si vybudoval život a ukázal mi, že i já můžu napravit nepořádek, který jsem způsobil.“

Nevěřila jsem mu, alespoň ne hned. Protože tři roky bolesti nelze smazat několika pozdními omluvami.

Ale hodiny jsme si povídali a on mi vyprávěl o terapii a krocích, které podnikl, aby dal svůj život znovu dohromady.

Omluvil se znovu a znovu, a i když část mě ho chtěla vyhodit a už ho nikdy nevidět, druhá část… ta část, která si stále pamatovala, kým jsme bývali… poslouchala.

Když konečně odešel, těsně před svítáním, slíbil, že se vrátí.

„Tentokrát za denního světla.“

Luke se dnes ráno objevil s krabicí sušenek a taškou hraček pro děti a nevplížil se zadními dveřmi, ale zaklepal na přední jako normální člověk.

Když jsem Jeremymu a Sophii řekla, že je to jejich táta, nejdřív nevěděli, jak reagovat.

Jeremy naklonil hlavu a zeptal se: „Ten na obrázcích?“ Sophie na něj jen zírala s vyvalenýma očima.

Ale pak si Luke klekl a zeptal se, jestli jim může ukázat, jak postavit raketu z Lega, a bylo to.

Děti jsou v tomhle ohledu odolné.

Odvezl je do školy, sbalil jim obědy a pomohl Jeremymu s domácími úkoly, když se vrátil domů.

A já jsem celou dobu sledovala z kuchyně se založenýma rukama a stále si nebyla úplně jistá, co si o tom všem mám myslet.

Nesnažíme se obnovit to, čím jsme bývali, protože ta verze nás už neexistuje.

Ale možná bychom mohli vybudovat něco nového, něco stabilnějšího.

Nevím, co přinese budoucnost, ani jestli někdy budeme zase rodina. Ale děti mají zpátky svého tátu a já mám pomoc.

Pomalu a opatrně se s Lukem snažíme najít cestu vpřed.

Není to pohádka, je to chaotické a komplikované a jizvy jsou stále tady, stejně jako strachy.

Ale za pokus nic nedáme, že?

Co si o tom myslíte? Mám pokračovat v budování těchto mostů, nebo se jen připravuji na další pád?

Co si myslíte, že se s těmito postavami stane dál? Podělte se o své názory v komentářích na Facebooku.

Zde je další příběh o svobodné matce tří dětí, která dostala dům od bohatého neznámého muže… ale netušila, že tento dar má svou cenu.