Bezdomovec se dozvěděl, že má dceru, a začal tvrdě pracovat, aby ji mohl vzít z dětského domova.

Poté, co přišel o všechno, Dylan zjistí šokující tajemství: má tříletou dceru, kterou jeho bývalá přítelkyně opustila v sirotčinci. Dylan se rozhodne dát své dceři život, jaký si zaslouží, a vydává se na emocionální cestu za vykoupením, aby dokázal, že může být otcem, kterého malá Laila potřebuje.

Dylan seděl shrbený na dřevěné lavičce u obchodu „Obuv“ a svíral v rukou ceduli s nápisem „Vyčistím vám boty za 1 dolar“.

Jarní chlad pronikal jeho roztrhaným kabátem, ale on si toho téměř nevšímal. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy se jeho život proměnil v jednu velkou katastrofu. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy přišel o všechno.

O práci, o dům a o Tinu, ženu, se kterou si myslel, že stráví celý život.

Tinin odchod byl rychlý a krutý.

„Jsi v slepé uličce, Dylane,“ řekla a postavila kufr ke dveřím. „A teď… Gavin mi nabízí život, který mi ty nikdy nemůžeš dát.“

To bylo naposledy, co ji viděl. V době, kdy odešla, už začal pít. Poté se jeho pití vymklo kontrole a s ním i jeho kariéra.

Krátce poté, co přišel o práci, přišel i o byt, což jeho situaci ještě zhoršilo.

Skřípání značkových podpatků na chodníku přivedlo Dylana zpět do reality. Zvedl oči, připraven se zeptat, jestli nechtějí, aby jim vyčistil boty. Ale když uviděl, kdo to je, ztuhnul.

Žena v krémovém saku a zlatých náramcích se hrabala ve své obrovské tašce. Vanessa.

Nejlepší kamarádka Tiny.

Dylan se neohrabaně pohnul, doufajíc, že si ho nevšimne. Ale Vanessin pronikavý pohled se na něj upřel jako jestřáb na kořist. Výraz její tváře se změnil z překvapení na znechucení.

„Dylan?“ Její hlas byl plný veselí. „Jsi to opravdu ty?“

Nemohl ji ignorovat, tak váhavě přikývl.

„Ano. Ahoj, Vanesso,“ řekl.

„Zasmála se. „Život byl těžký, že? Jak padli mocní tohoto světa.“

Prohlédla si ho od hlavy k patě a gestikulovala nad jeho rozcuchaným vzhledem.

Její slova ho zasáhla, ale Dylan se neurazil. Slyšel už i horší věci.

Vanessa naklonila hlavu a její rty se zkřivily v úsměvu.

„Pochopil jsi to někdy?“ zamumlala.

„Co pochopit?“ zeptal se Dylan a zamračil se.

O čem to vůbec mohla mluvit?

„Proboha,“ protočila oči. „Dítě. Tina měla dítě. Tvoje dítě. Nikdy ti to neřekla?“

Dylanovi se zastavilo srdce. Hluk ulice utichl a nahradil ho hukot krve v uších.

„Co jsi to právě řekl?“

„Proboha, Dylane. Prober se. Začni s programem!“

„Prosím, Vanesso, nerozumím, o čem to mluvíš.“

Vanessa na něj chvíli hleděla, její oči téměř změkly. Povzdechla si.

„Tina porodila dítě poté, co tě opustila,“ řekla Vanessa a zkontrolovala si manikúru. „Gavin se moc nechtěl stát otcem dítěte. A když bylo Tině asi rok, nechala ho v nějakém sirotčinci. Kolik času uplynulo, dva roky? Ne, počkej. Ano… Myslím, že teď jsou mu asi tři roky.“

Dylan se potácel a postavil se na nohy.

„Lžeš, Vanesso.“

Vanessa hlasitě odfrkla.

„Proč bych si to vymýšlela? Viděla jsem Tinu minulý měsíc na večírku. Prakticky se chlubila tím, jak si „vyřešila“ svůj život. Říkala, že Gavin ji každým dnem požádá o ruku. Žije v luxusu.“

Vanessa se naklonila blíž, v jejím hlase zaznívalo pohrdání.

„Možná je na čase, abys si vyřešil ten svůj?“

Než Dylan stačil něco odpovědět, odkráčela pryč a podpatky jí klapaly po chodníku.

Následující den stál Dylan na schodech obrovského sídla v jedné z nejbohatších čtvrtí města. Věděl, kde Tina bydlí, protože strávil několik nocí zaparkovaný před jejím domem poté, co se přestěhovala k Gavinovi.

Alespoň do té doby, než jí zabavili auto.

Zatnul pěsti a upřeně se díval na bohatě zdobené dveře před sebou. Dvakrát zaklepal.

Když se dveře otevřely, stála tam Tina v kalhotách na jógu a hedvábném topu, v ruce držela sklenici bílého vína. Její oči se rozšířily šokem.

„Dylane?“ vydechla. „Co tady děláš?“

„Potřebuju odpovědi,“ řekl a udělal krok vpřed. „Vanessa mi řekla o dítěti. O našem dítěti.“

Tina zbledla. Vyšla ven a zavřela za sebou dveře.

„Kdo si sakra myslí, že je, že si tak troufá? Jen proto, že jsem ji minulý měsíc nepozvala na svou masážní párty. Je tak zlá.“

„Tino,“ řekl Dylan pevně. „Je to pravda? Mám dceru?“

Její ramena poklesla a postavila sklenici s vínem na stolek v předsíni.

„Ano, Dilan,“ řekla. „Je to pravda. Jmenuje se Laila. Pojmenovala jsem ji tak, protože se mi v jedné televizní show líbila postava s tímto jménem. Teď jsou jí tři roky.“

Dilanovi se sevřelo srdce a v hrudi se mu rozbouřila zlost.

Jak mohla Tina takovou věc jen tak mimochodem zmínit?

„Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi…,“ zastavil se a s námahou polkl. „Kde je?“

Tina se napjala a bránila se.

„Máš vůbec tušení, jak to bylo těžké? Snažila jsem se ji vychovávat sama, ale Gavin nechtěl mít dítě. A jen při pomyšlení na to, že se k tobě vrátím, mě začala bolet hlava. Neustále. Takže mi Gavin dal ultimátum. Udělala jsem, co jsem musela.“

„Ty jsi ji opustil!“ Dylan plivl. „Své vlastní dítě!“

Tina zaťala čelisti.

„Nedělej, jako bys byl svatý, Dylane,“ řekla. „Když jsem od tebe odešla, byl jsi v háji, sotva jsi se udržel v práci manažera v obchodě s potravinami. Myslím to vážně. Myslíš, že bys se tehdy dokázal postarat o dítě?“

„Kde je?“ zeptal se.

Tina zaváhala.

„Je v pečovatelském centru Sunnyside. Je to v centru města. Ale poslyš, možná tam ani není. Možná ji nějaká rodina přijala, adoptovala a ona žije svůj život. Požádal jsem, aby mě vůbec nekontaktovali.“

Dylanovi se roztřásly ruce. Jak může být někdo tak chladný?

„Potřebuju důkaz, Tino. Potřebuju něco, co prokáže, že jsem její otec.“

Tina se posměšně zasmála.

„K čemu? Ale dobře, počkejte tady. Požádala jsem vás, abyste zapsali její rodný list.“

Zmizela v jedné z chodeb a vrátila se se složeným listem papíru.

„Tady je její rodný list. A teď mě nech na pokoji, Dilan. Ztrácíš čas. Jestli tam je, nikdy ji nedají někomu, jako jsi ty.“

Dilanovo srdce bušilo jako o závod, když vešel do centra péče o děti a v třesoucích se rukou svíral rodný list. Ředitelka, dobrosrdečná žena jménem Sheila, ho přivítala u recepce.

„Chtěl bych vidět svou dceru,“ řekl a podal jí dokument. „Chtěl bych vědět, jestli je tady.“

Sheila si dokument prohlédla a přikývla.

„Laila! Laila je úžasná holčička. Je to umělkyně, pane. Její ruce jsou vždycky pokryté nějakou barvou.“

„Chcete tím říct, že moje dítě je tady?“ zeptal se s úlevou.

„Ano, je tady,“ usmála se Sheila. „Pojďte za mnou.“

Zavedla ho do jasně osvětlené herny. Tam u malého stolku seděla s chlapcem dívka s kaštanovými kudrnatými vlasy a široce posazenýma hnědýma očima. Byla nádherná.

Dylanovi se zatajil dech.

„To je ona?“ zašeptal.

Sheila přikývla.

„To je naše holčička Laila,“ řekla s laskavým úsměvem. „Snažili jsme se pro ni najít domov. Lidé přicházejí a mají ji rádi, ale nakonec se zdá, že na ni nemají čas.“

„To proto, že není jejich…,“ řekl.

Dylan přistoupil blíž, nohy měl jako z olova. Laila zvedla oči od omalovánky a podívala se mu do očí. Neusmála se, ale v jejím pohledu byla zvědavost.

„Je krásná,“ zamumlal nahlas.

Sheila si odkašlala a gestem naznačila Dylanovi, aby ji následoval z herny do malé místnosti s pohovkami.

„Potřebuji, abys mi všechno řekl,“ řekla. „Potřebuji pochopit situaci. Vím jen to, že Lailina matka se jí zřekla.“

Dylan se posadil do křesla a řekl Sheile vše, co se za poslední dobu dozvěděl.

„Musím k tobě být upřímná, Dilan. Získat opatrovnictví nebude snadné. Budeš potřebovat stabilní bydlení, stálý příjem a povolení soudu. Také budeš muset navázat vztah s Lailou, dokud je ještě tady. Soudce bude muset vidět, jak s ní komunikuješ. Budeme muset jmenovat sociálního pracovníka, který se bude zabývat právě tvým případem. Vše zdokumentují a navrhnou ti nejlepší scénář.“

Dylan přikývl a usmál se.

„Jsem rád, že je ten proces tak důkladný,“ řekl. „Ale chci, abyste věděla, že udělám vše, co bude třeba, madam. To dítě si zaslouží víc. Zaslouží si celý svět.“

„Jsem ráda, že to tak vidíte,“ řekla Sheila. „Souhlasím. Lyla je výjimečná, stejně jako všechny naše děti. Ale musíš o to bojovat, pokud to chceš, Dylane. Musíš tím projít.“

Následujících několik týdnů bylo plných odmítnutí a zklamání.

Dylan se ucházel o práci ve všech obchodech, které dokázal najít, a vysvětloval, že kdysi byl manažerem. Většina manažerů a personalistů se na něj však jen letmo podívala a pak se zasmála nebo zavrtěla hlavou.

Zoufalý začal v noci zametat ulice v okolí obchodů v naději, že si někdo všimne jeho úsilí. Bylo mu jedno, o jakou práci se jedná, hlavně že nějakou má.

Jednoho večera vyšel majitel vinotéky na ulici a začal ho pozorovat při práci.

„Jsi tu každou noc,“ řekl muž. „Proč?“

Dylan odložil koště.

„Dřív jsem měl obchod. O všechno jsem přišel, když mě opustila moje přítelkyně. Teď se snažím dostat svou dceru z dětského domova.“

Starý muž ho dlouho pozoroval.

„Pojď dovnitř,“ řekl. „Brzy budu muset zaplatit, ale mám ještě pár sendvičů z lahůdkářství. Pojďme se najíst a popovídat si.“

Dylan několik měsíců pracoval jako uklízeč, myl podlahy a vykládal krabice. Postupně mu majitel, pan Diego, svěřoval stále více povinností.

Jednoho dne, když Dylan reorganizoval sklad, si všiml neefektivnosti systému práce v obchodě. Nervózní, podělil se o své nápady s panem Diegem. K jeho překvapení je vyslechl a uvedl je do života.

„Máš dobrou hlavu na ramenou,“ řekl pan Diego. „Uvidíme, jak daleko se dostaneš.“

Následující den Dylan našel na podlaze peněženku. Byla tlustá a plná peněz. Okamžitě ji odnesl panu Diegovi a zeptal se ho, kolik v ní bylo.

„Nechal jsem ho tam,“ usmál se stařec. „A ty jsi prošel testem, Dilan. Co bys řekl na to, řídit tohle místo?“

O šest měsíců později stál Dylan v skromném dvoupokojovém bytě, který si pronajal ze svých úspor. Nebyl luxusní, ale byl čistý, teplý a připravený na příchod Laily.

Přestavěl malý koutek na ložnici pro Lailu a slíbil si, že je brzy přestěhuje do většího bytu.

Když se vrátil do pečovatelského centra, Sheila ho přivítala s úsměvem.

„Udělal jsi všechno, o co jsme tě požádali, Dylane,“ řekla. „Lailin sociální pracovník schválil převod opatrovnictví.“

O chvíli později do místnosti vešla Laila a v náručí svírala plyšového zajíce. Zaváhala a její malá tvářička byla napjatá.

„Ahoj, tati,“ řekla. „Co budeme dneska dělat na návštěvě?“

„Zlato, jedeme domů,“ řekl a vzal ji za malou ručku.

O dva roky později stál Dylan za pultem svého vlastního obchodu. Pan Diego odešel do důchodu a prodal mu ho na úvěr, s důvěrou, že bude podnik dále provozovat.

Laila, které bylo teď pět let, seděla na podlaze za pultem a malovala obrázky s duhou a sluncem. Dylan se na ni podíval a jeho srdce se naplnilo vděčností.

Život nebyl dokonalý, ale byl jejich.

A poprvé po mnoha letech se Dylan znovu cítil celistvý.