Co se změní v životě ženy po 50 letech, pokud žije dlouho bez vztahu: Říkám vám to z osobní zkušenosti 

S manželem jsme se rozvedli asi před rokem. Rozešli jsme se tak tvrdě, že si teď ani nepřejeme všechno nejlepší k narozeninám. Za celou tu dobu jsem nikdy nebyl schopen začít komunikovat s jiným mužem. Pravděpodobně hlavním důvodem je, že si stále příliš dobře pamatuji bolest, kterou jsem po rozvodu zažila, a velmi se bojím, že se znovu ocitnu v podobné situaci.

S mou myslí chápu, že nemůžete dovolit, aby vaše vlastní obavy ovládaly celý váš budoucí život. Ale jakmile si představíte novou známost nebo bližší komunikaci s mužem, okamžitě se uvnitř objeví úzkost. Ještě si nemůžu pomoct. Nyní je mi 50 let a v poslední době si stále více všímám, že dlouhodobá osamělost začíná znatelně ovlivňovat můj stav.

Za prvé, stal jsem se mnohem uzavřenějším. I když za mnou muži přijdou do práce a chtějí probrat nějaké běžné pracovní problémy, často se snažím rozhovor co nejrychleji ukončit nebo dokonce najít důvod k odchodu. Kdysi jsem reagoval naprosto klidně na pánské komplimenty, mohl bych se usmát, poděkovat a pokračovat v rozhovoru. Teď se cítím trapně, cítím se trapně a dokonce se červenám. Je pro mě mnohem pohodlnější být sám, protože tehdy se cítím klidně a bezpečně.

Za druhé, nečekaně pro sebe, jsem začal více přemýšlet o svých vlastních touhách. Dříve byla téměř veškerá moje pozornost zaměřena na mého manžela, děti, domov a lidi kolem mě. Neustále jsem se obával, zda se všichni cítí dobře, zda mají všichni dostatek péče a pozornosti. Teď jsem postupně vyšel na vrchol sám. A abych byl upřímný, někdy vám to dává zvláštní pocit viny. Stále je pro mě neobvyklé pochopit, že mzdu mohu dostat a většinu z ní utratit pouze za sebe, bez konzultace s kýmkoli a bez předchozího přemýšlení o všech ostatních.

Za třetí, emocionálně to často považuji za velmi obtížné. Občas se objeví stav, který vypadá jako neustálá melancholie, a hlavně v takových chvílích se chcete jen držet na rameni silného muže a slyšet pár jednoduchých slov, že všechno bude určitě v pořádku. Samozřejmě mám vedle sebe kamarády, děti mě podporují a moc si toho vážím. Ale pořád chápu, že tohle je úplně jiné. Nechci trávit každý večer o samotě a je stále neobvyklé vrátit se domů s vědomím, že tam na mě nikdo nečeká. Dokonce mě napadlo mít kočku nebo psa, aby doma byl živý tvor, o kterého bych se mohla postarat. Ale naprosto dobře chápu, že zvíře stále nemůže nahradit milovaného člověka. Ale pořád nemám dost sil na to, abych se rozhodla pro nový vztah. Ukazuje se, že je to nějaký skutečný začarovaný kruh.

Samota má samozřejmě své výhody i nevýhody. Ale čím dál jasněji chápu, že takhle nechci žít do konce života. Může se stát cokoliv a teď se snažím znovu naučit, jak žít podle vlastních pravidel, objevit pro sebe něco nového a postupně se posouvat vpřed. Ale stále se nedokážu úplně vyrovnat sama se sebou: zdá se, že strach mi mačká srdce a nepříjemné vzpomínky se objevují právě tehdy, když přemýšlím o možném vztahu. A přesto doufám, že jednoho dne mohu znovu věřit muži, vybudovat si silný vztah a možná i založit novou rodinu. Vůbec se svého věku nebojím. Chci věřit, že je toho ještě hodně před námi. Vždyť jsem krásná, chytrá žena a mám právo na nový šťastný příběh.