Karma podali horkou na parkovišti nákladních vozidel

Už patnáct let podávám jídlo v restauraci „Tavern u Nikolaje“ a pracuji na noční směně, kde je káva vždy silná a společnost… no, řekněme, že se tu scházejí nejrůznější lidé. Potkáte tu všechny – dálkové řidiče s tisíci příběhy, unavené cestovatele a ty, kteří sem nechodí vůbec jíst.

Té noci ulice leskly od nedávného deště a vzduch byl naplněn vůní čerstvě uvařené kávy a opečeného slaniny. Utírala jsem pult, když do bistra tiše, jako stín, vešel starší muž.

Byl malý, hubený, asi šedesát pět let starý, s tváří pokrytou vráskami, jako mapa prožitého života. Pohyboval se pomalu, sebejistě, jako člověk, který za svůj život prožil víc, než mu náleželo. Posadil se k oknu, objednal si kousek jablečného koláče a sklenici mléka.

Právě jsem plnila konvici kávou, když se dveře znovu prudce otevřely a dovnitř vešli tři muži. Tyhle typy jsem znala – kožené bundy, hlasitý smích, drzá úsměvy a pocit, že celý svět patří jim. Nepřišli se najíst. Potřebovali dělat scény.

Přišli k pultu a hned začali se svým divadlem – hlasité vtipy, smích, netaktní komentáře. Pak jeden z nich – statný, s vousy a tvrdými rysy – si všiml starého muže u okna. Usmál se a přimhouřil oči:

„Podívejte se, ten dědeček tu sedí sám a ještě k tomu pije mléko jako školák.

Interiér restaurace v americkém westernovém stylu s kamenným krbem, trofejí jelení hlavy, nakládanou zeleninou a obrázky na stěnách.

Už jsem se chystala zasáhnout, ale stařík jen povzdechl, vytáhl z kapsy pár pomačkaných bankovek, položil je na pult a klidně vstal. Pomalu si upravil bundu, natáhl si čepici níže a beze slova vyšel do deště.

Uvnitř se mi všechno obrátilo. Bylo to tak nespravedlivé, že jsem měla chuť na ty idioty zakřičet. Bandité se stále usmívali, dokud se vousáč neotočil ke mně a s úsměvem neřekl:

„To je ale smolař, co? Ani se nepokusil se bránit.“

Jen jsem se usmála.

„A jako řidič kamionu taky nebyl nic moc.“

Smích okamžitě utichl.

„Co to má znamenat?“ zamračil se vůdce.

Beze slova jsem kývla směrem k oknu.

Jídlo v hostinci

Chvíli trvalo, než pochopili, co se stalo. Jejich motocykly – tři nablýskané krasavce, které zjevně uctívali – byly nyní hromadami zkrouceného kovu pod zadními koly obrovského kamionu, který už mizel za obzorem.

Barva začala mizet z jejich tváří. Vůdce se jako první vrhl k východu, za ním jeho dva komplicové. Vyběhli do deště a ztuhli před hromadami zkrouceného šrotu, zatímco v bistru se ozval souhlasný smích.

Starý dálkový řidič Mark, pravidelný host „Traktora“, zvedl hrnek s kávou v tichém přípitku.

„Na ty, kteří neplýtvají slovy,“ zamumlal.

Temný interiér středověké hospody s jídlem a pitím na stolech, hořícím krbem, svíčkami a denním světlem proudícím oknem. 3D rendering.

Usmála jsem se a vrátila se k práci. V bistru visel příjemný pocit spravedlnosti. V takové noci pochopíte: karma je jídlo, které se někdy podává přímo na horké pánvi.