Všichni se tísnili a prali se o dědictví po babičce — já jsem si vzal jen jejího starého psa, ale ten mě zavedl k babiččině tajné skříňce…

Když babička zemřela, moji příbuzní se vrhli do jejího domu, zoufale toužící dostat se k její závěti. Já jsem byla jediná, kdo si vzal domů její starou fenku, aniž bych tušila, že v sobě nese víc než jen vzpomínky na babičku. O několik dní později jsem odhalila tajemství, které babička schovala tam, kde by ho nikdo ani nehledal.

Stála jsem na hřbitově a sledovala, jak babičku spouštějí do země.

Pevně jsem držela Bertu za vodítko a ona se natahovala dopředu, jako by chtěla babičku následovat.

Berta byla babiččinou společnicí. Koupila ji, když jsem byla malá, a jak babička často říkala, Berta byla její nejbližší přítelkyně – možná jediná, které mohla opravdu věřit.
Babička byla dobrý člověk, i když měla své zvláštnosti.

Za svůj život vydělala spoustu peněz, ale svým dětem a vnoučatům nedala ani cent.

Místo toho investovala do jejich vzdělání. Věřila, že každý by se měl vypracovat sám, tak jako ona.
Kvůli tomu s babičkou až do toho dne nemluvila ani moje máma, ani strýc a teta, ani jejich děti – ani se o ní nezmínili.

Prohlížela jsem si tváře lidí kolem sebe. Věděla jsem, proč tu opravdu jsou. Peníze.

Doufali, že po babiččině smrti konečně něco zdědí. Ale jak jsem ji znala, nebylo to tak jednoduché.
Během posledních šesti měsíců svého života byla babička velmi nemocná a já se k ní nastěhovala, abych se o ni starala.
Skloubit to s mou prací zdravotní sestry nebylo snadné, ale zvládla jsem to.

Věděl jsem, že babička ocenila, že s ní někdo zůstal během těch těžkých dnů.
Ale ani ona mi život neulehčovala. Vzpomínám si, jak jednoho dne přišel obrovský účet za opravu auta.
„Nevím, jak to mám zaplatit,“ řekl jsem.

„Jsi silný. Zvládneš to,“ odpověděla babička.
Samozřejmě jsem nečekala nic jiného. Nikdy nedělala výjimky, ani pro mě. Ale podporovala mě, vedla mě – a za to jsem jí byla vděčná.

Po pohřbu se všichni sešli v babiččině domě, aby si vyslechli čtení závěti. Znala jsem svou rodinu, a tak jsem si předem sbalila všechny své věci.

Věděla jsem, že mi nedovolí zůstat. Zatímco jsme čekali na právníka, nikdo nemluvil, jen si vyměňovali chladné, nepřátelské pohledy.
Pak se ke mně otočila teta Florence, pravděpodobně z nudy. „Meredith, připomeň mi, jakým druhem lékaře jsi?“ zeptala se.

„Jsem zdravotní sestra,“ odpověděla jsem.

„Zdravotní sestra?“ zopakoval strýc Jack šokovaně. „Takhle si nevyděláš peníze. Tom má automobilku a Alice vlastní několik kosmetických salónů,“ dodal a ukázal na mé sestřenice, které seděly s nosem nahoru.

„Pomáhám lidem. To mi stačí,“ odpověděla jsem.

„Nemůžu uvěřit, že jsem ji porodila,“ zamumlala máma.

Mluvila jsem s ní jen třikrát do roka – na moje narozeniny, na její narozeniny a na Vánoce, vždy po telefonu.

Najednou zazvonil zvonek. Když se nikdo nehýbal, otevřela jsem sama.

Stál tam pan Johnson, právník, který se staral o babiččinu závěť. Vedla jsem ho do obývacího pokoje, kde moje rodina seděla v napjatém tichu.

Zůstal stát ve dveřích a zdvořile odmítl mou nabídku, aby se posadil.

„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ řekl klidně. „Není toho moc k projednání.“

„Jak to myslíte, že není o čem diskutovat? A co závěť?“ zeptala se máma podrážděně.

„Musela někomu něco zanechat,“ řekl netrpělivě strýc Jack.

„Zdá se, že Cassandra si to nemyslela,“ odpověděl pan Johnson suše.

„Co tím myslíte?“ zeptala se teta Florence.

„Nikdo z vás nic od Cassandry nezdědí,“ řekl pan Johnson stroze.

V místnosti se ozval šokovaný vzdech.„Jak je to možné?! Jsme její rodina! Kdo dostane peníze a dům?!” vykřikla máma.

„Obávám se, že to nemohu sdělit,“ řekl pan Johnson. „Nyní vás všechny musím požádat, abyste odešli.“

Ale nikdo se nehýbal.
„Ta stará čarodějnice!“ vykřikl strýc Jack. „Věděl jsem, že jí na nás nezáleží, ale ani cent?!”

„To neříkej,“ vložila jsem se do toho. „Babičce na nás záleželo. Jen to projevovala po svém.“

„Jo, jasně,“ zamumlala máma. „Byla čarodějnice za života a je jí i teď.“

V tu chvíli Berta hlasitě zaštěkala.

„No jo, a co uděláme s tím psem?“ zeptala se teta Florence.

„Necháme ji utratit,“ řekla chladně máma.

„Souhlasím,“ přidal se strýc Jack. „Stejně je už stará.“

„Nemůžete ji utratit!“ vykřikla jsem.

„A co máme dělat? Je to lepší, než ji vyhodit na ulici,“ odpověděla máma.

„Babička Bertu milovala. Někdo si ji musí vzít,“ řekla jsem.

V místnosti se ozval hořký smích.

„Jestli ji chceš, tak si ji vezmi,“ řekla máma. „Naše matka se o nás nestarala. Proč bychom se měli starat my o jejího psa?“

„Nemůžu. Moje nájemní smlouva zakazuje chovat domácí zvířata,“ řekla jsem tiše.

„Tak je to vyřešené. Necháme ji utratit,“ řekl strýc Jack rozhodně.

„Tome? Alice?“ Podívala jsem se zoufale na své bratrance.

Tom mě odmítl mávnutím ruky. Alice zavrtěla hlavou. „Ani náhodou. Nebudu si domů brát zvíře plné blech,“ řekla.

Těžce jsem vydechla. „Dobře. Vezmu si Bertu,“ řekla jsem.

Pan Johnson si odkašlal. „Prosím, opusťte dům. Už nemáte právo tu být,“ řekl.

„A kdo to právo má?!” vykřikla máma. „Vždyť jsme tady vyrostli!”