Můj manžel trval na tom, abychom spali v oddělených pokojích. Jednou v noci jsem zaslechla podivné zvuky z jeho pokoje a šla se podívat.

Když Pamův manžel trvá na tom, aby spali v oddělených pokojích, zůstává uražená a zmatená. Uplynou noci a podivné zvuky z jeho pokoje v ní vzbuzují podezření. Skrývá snad něco? Jedné noci zvítězí zvědavost a ona se vydá k jeho dveřím, aby zjistila pravdu, která se skrývá za tím hlukem.

Sledovala jsem, jak James uklízí věci z nočního stolku, a moje srdce se zastavovalo s každým předmětem, který vkládal do malého proutěného košíku.

Před pěti lety jsem v důsledku autonehody ochrnula od pasu dolů. Od té doby byl James mou oporou. Teď, když balil své věci, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se můj svět znovu hroutí.

„Pořád tu budu, kdybys mě potřebovala, Pam,“ řekl měkkým, ale pevným hlasem. „To nic nemění.“

„Prostě už nebudete bydlet v jedné místnosti,“ zamumlala jsem.

James přikývl. „Jak jsem už řekl, prostě potřebuju víc svobody, když spím.“

Přikývla jsem, neschopná mluvit. Jak jsem mu mohla říct, že to všechno změnilo? Že mě děsí představa, že budu spát sama v té velké posteli?

Když vyšel z pokoje s košíkem v rukou, zaplavila mě vlna nejistoty. Myšlenka, že James už možná nedokáže spát vedle mě, mi svírala hruď strachem.

Následující týdny ubíhaly v nekonečných pochybnostech. Ležela jsem bez spánku, dívala se do stropu a přemýšlela, jestli James nelituje, že se mnou zůstal po té nehodě. Byla jsem pro něj příliš velkým břemenem? Dosáhl konečně své hranice?

Pak se objevily noční zvuky.

Všechno to začalo slabými škrábanci a tlumenými údery, které se ozývaly z Jamesova nového pokoje na konci chodby. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že se zabydluje na novém místě. Ale jak se zvuky stávaly hlasitějšími a častějšími, moje mysl začala bloudit.

Co tam dělá? Balí si věci? Plánuje útěk? Nebo, co hůř, je tam ještě někdo?

Noc co noc mě ty zvuky trápily.

Napínala jsem uši a snažila se pochopit význam šoupání a občasného cinkání kovu. Moje představivost se rozběhla a vymýšlela scénáře, z nichž každý byl ještě srdcervoucí než ten předchozí.

Jednou, když jsem procházela kolem dveří do jeho pokoje, už jsem nedokázala odolat pokušení. Natáhla jsem ruku a uchopila kliku. Chtěla jsem se sama podívat, co tam dělá.

Ale dveře byly zamčené.

V šoku jsem na ně zírala. Spát v oddělených pokojích je jedna věc, ale teď mě navíc zamyká ve své ložnici. Možná to dělal celou dobu a já si toho nevšimla.

V srdci se usadila těžká touha. Teď, jako nikdy předtím, jsem cítila, že jsem Jamese ztratila navždy. Pravděpodobně se cítil provinile, že mě opustil, a teď… teď mě místo toho mučil.

Ten večer, když se vrátil z práce, jsem se s ním setkala tváří v tvář.

„Myslíš si, že od tebe chci odejít?“ James se na mě zadíval přes jídelní stůl. „Proč si to myslíš?“

„Oddělené pokoje…“ Sklopila jsem pohled na svůj talíř a zamíchala do něj trochu rýže. „Nechci, abys se mnou cítil zatížený.“

„Řekl jsem ti, že chci jen spát sám,“ odsekl. „Já… víš, že mám neklidný spánek. Nechci ti ublížit.“

Dřív to nebyl problém, ale teď jsem jen přikývla. Jak se náš vztah zhoršil do té míry, že už ke mně nemohl být upřímný?

Té noci byly zvuky hlasitější než kdy jindy. Už jsem to nemohla vydržet. Bez ohledu na bolest, která mi procházela tělem, jsem se posadila do invalidního vozíku.

Cesta chodbou byla mučivá, ale šla jsem dál, poháněna zoufalou potřebou zjistit pravdu.

Když jsem se přiblížila k Jamesovým dveřím, vzduch se zdál být ještě chladnější. Dům kolem mě vrzal a skřípal, jako by mě varoval, abych se vrátila. Ale já nemohla. Ne teď.

Třesoucí se rukou jsem sáhla po klikě. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Pomalu jsem otočila klikou. Tentokrát nebyly dveře zamčené.

„Jamesi?“ zavolala jsem a otevřela dveře.

Při pohledu na to, co jsem uviděla, se mi do očí nahrnuly slzy a ztratila jsem řeč.

James stál uprostřed pokoje, obklopen hromadou polorozpadlého nábytku, plechovek s barvou a nástrojů. Zvedl ke mně oči, na jeho tváři se zračilo překvapení, ale pak se jeho výraz zmírnil do šibalského úsměvu.

„To jsi neměla vidět,“ řekl a prohrábl si vlasy rukou.

Mrkla jsem, snažíc se pochopit, co se děje. „Co… co to všechno znamená?“

James ustoupil stranou a odhalil malou dřevěnou konstrukci za sebou. „To je zvedák,“ vysvětlil. „Aby se ti lépe lezlo do postele a vstávalo z ní. Vím, že s tím už dlouho bojujeme.“

Rozhlédla jsem se po pokoji a všimla si detailů, které mi na první pohled unikly. Krásně malovaný noční stolek se zásuvkami byl přesně v takové výšce, abych na něj dosáhla ze svého křesla. Náčrtky a výkresy pokrývaly všechny dostupné povrchy.

„Pracoval jsem na tom k našemu výročí,“ přiznal James, jeho hlas byl jemný a vřelý. „Vím, že jsi byla zklamaná tím, jak těžké bylo pohybovat se po domě. Chtěl jsem ti to usnadnit.“

Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila váhu jeho slov. Celou tu dobu, kdy jsem si myslela, že se ode mě vzdaluje, neúnavně pracoval na tom, aby náš dům byl pro mě přístupnější.

Pak James odešel do rohu místnosti a vytáhl malou, krásně zabalenou krabičku.

„To je také součástí toho všeho,“ řekl a opatrně mi položil krabici na kolena.

Třesoucíma se rukama jsem rozbalila dárek. Uvnitř byla na míru vyrobená vyhřívací podložka na nohy – něco, co jsem už dlouho potřebovala, ale nemohla se rozhodnout koupit.

„Chtěl jsem se ujistit, že se budeš cítit pohodlně i v těch nejtěžších dnech,“ vysvětlil James s plachým úsměvem na rtech.

Zvedla jsem k němu oči, které mi zalily slzy. „Ale… proč oddělené pokoje? Proč všechna ta tajnůstkářství?“

James si klekl vedle mého invalidního vozíku a vzal mě za ruce.

„Potřeboval jsem prostor, abych mohl pracovat, aniž bych zkazil překvapení. A upřímně řečeno, Pam, bál jsem se, že něco zmeškám, když budeme každou noc spolu. Víš přece, že umím strašně špatně před tebou tajit věci.“

Z mé hrudi se vydral smích, který nás oba překvapil. Byla to pravda: James nikdy nedokázal přede mnou dlouho tajit věci. Myšlenka, že se tak snaží uchovat toto tajemství, byla zároveň dojemná i zábavná.

„Je mi moc líto, že jsem tě rozrušil,“ pokračoval a přejel mi palcem po hřbetu ruky.

„To nikdy nebyl můj záměr,“ pokračoval. „Jen jsem pro tebe chtěl udělat něco zvláštního, abych ti ukázal, jak moc tě miluju a že tu zůstanu navždy.“

Naklonila jsem se dopředu a přitiskla čelo k jeho čelu. „Ach, Jamesi,“ zašeptala jsem. „Já tě taky miluju. Velmi moc.“

Zůstali jsme tak chvíli, vyhřívali se v teple našeho obnoveného spojení. Když jsem se konečně odtáhl, nemohl jsem se ubránit úsměvu při pohledu na nepořádek kolem nás.

„Takže potřebuješ pomoc s dokončením těch projektů?“ zeptala jsem se.

James se usmál a jeho oči se rozzářily vzrušením. „Rád. Můžeme na nich pracovat společně a udělat z tohoto místa opravdu naše.“

Když jsme začali diskutovat o plánech a nápadech, cítila jsem, jak mi spadl kámen ze srdce. Pokoj, který dříve symbolizoval odstup a nedůvěru, se nyní stal důkazem Jamesovy lásky a oddanosti.

O několik týdnů později, v den výročí svatby, jsme zahájili rekonstrukci naší ložnice. Byla nainstalována výtahová soustava a také nábytek, který James vyrobil na míru.

Když jsem ho sledovala, jak nese své věci do naší ložnice a pokládá je na noční stolek, pocítila jsem příval emocí.

„Vítej zpátky,“ řekla jsem tiše, když si lehl vedle mě do postele.

James mě přitáhl k sobě a políbil mě na temeno hlavy. „Nikdy jsem neodešel, Pam. A nikdy neodejdu.“

Když jsme se ukládali ke spánku, uvědomil jsem si, že naše láska, stejně jako pokoj kolem nás, se proměnila. To, co se dříve zdálo jako rostoucí vzdálenost, byla ve skutečnosti tak hluboká láska, že našla nové způsoby, jak se projevit.

Nakonec nešlo o to, spát v jedné posteli nebo dokonce být v jedné místnosti. Šlo o to, co jsme ochotni pro sebe navzájem udělat, jaké oběti jsme ochotni přinést a o lásku, která nás v tom všem spojovala.