Po mé promoci jsem si myslel, že můj táta podvádí mámu – ale to, co ve skutečnosti skrýval, mě nechalo bez slov.

Když Chloe po maturitě zaznamenala podivné chování svého otce, vše nasvědčovalo zradě. Tajné telefonáty, pozdní návraty domů a návštěvy rozvedené matky její nejlepší kamarádky. Ale když se pravda konečně dostala na povrch, nešlo vůbec o milostný poměr. Co tedy ve skutečnosti skrýval?

Maturitní večer měl být dokonalý.

Moji rodiče tam seděli ve třetí řadě. Máma měla slzy v očích od chvíle, kdy vyhlásili moje jméno, a táta tleskal nejhlasitěji, když jsem přecházela přes pódium. Potom jsme se fotili pod vánočními světýlky, moje střapce byly nakřivo a oni mě objímali, jako bych jí bylo pořád pět let.

Táta mě pevně objal a zašeptal mi do ucha: „Zvládla jsi to, holčičko. Máma a já jsme na tebe nesmírně pyšní.“

Byli jsme dobrá rodina. Taková, která stále večeří společně během týdne a škádlí se, kdo spálí toast víc. Táta vždycky říkal, že máma, ale všichni jsme znali pravdu. Smáli jsme se tomu při nedělních snídaních s míchanými vejci a všechno bylo v pořádku.

Ale hned po té noci se něco změnilo a já si toho okamžitě všimla.

Zpočátku to byly drobnosti, které jsem se snažil ignorovat. Táta začal častěji kontrolovat svůj telefon a při snídani měl oči přilepené na displeji.

Vyšel ven, aby přijal hovory, a jeho hlas se snížil na tiché mumlání, které jsem přes okno nemohla dobře slyšet. Rozhovory trvaly deset, někdy i patnáct minut, a když se vrátil dovnitř, jeho tvář vypadala jinak.

Jednou, když jsem se ho zeptala, kdo to byl, usmál se tím svým rozpačitým úsměvem a řekl: „Jenom práce, zlato. Nic, čeho by ses měla bát.“

Je onkolog, takže má stresující práci. To jsem chápala. Pacienti volají v nevhodnou dobu a stávají se mimořádné situace. Ale tohle bylo nějak jiné.

Vypadal nervózně, jako by nesl nějaké těžké břemeno, o které se nechtěl podělit.

Pak přišly podivné otázky, které mi svíraly žaludek.

Jednoho rána, když připravoval kávu, se mě zeptal příliš ležérním tónem: „Hele, zlato, ta kamarádka tvé kamarádky Lily, jak se jmenuje? Ta blondýnka v zelených šatech na promoci?“

„Melissa,“ odpověděla jsem a nalila si cereálie do misky. „Proč se ptáš?“

Napil se kávy, pokrčil rameny a nedíval se mi do očí. „Ale nic. Jen mi nějak připadala povědomá. Myslel jsem, že jsem ji už někde viděl.“

V tu chvíli jsem tomu nepřikládala žádný význam a vrátila jsem se k prohlížení svého telefonu. Ale o pár dní později se k tomu vrátil a tentokrát to bylo ještě podivnější. Seděli jsme u kuchyňského stolu a on předstíral, že čte noviny, ale bylo mi jasné, že něco chystá.

„Je rozvedená, že jo?“ zeptal se a sklopil noviny tak, aby se na mě mohl podívat.

Zvedla jsem oči a pozvedla obočí. „Jo, už asi dva roky. Jak to vůbec víš?“

Zase se usmál, tím stejným nervózním úsměvem, který má, když něco skrývá. „Myslím, že jsi to jednou zmínila. Jen mě to zajímá.“

Ale já jsem to nezmínila. Alespoň si to nemyslím.

A i kdyby ano, proč by si to pamatoval? Proč by ho zajímal rodinný stav matky mé kamarádky ze střední školy?

Tím to ale neskončilo a změny se hromadily jako důkazy, které jsem nechtěla vidět.

Začal častěji pracovat do noci a posílal mámě SMS, že se vrátí kolem 22:00. Někdy se vrátil až po 23:00. Také začal znovu používat kolínskou. Stejnou dřevitou, kořeněnou vůni, kterou nosil, když s mamkou začal chodit, a která ji podle jejích slov před lety okouzlila.

Cítila jsem to, když kolem mě procházel na chodbě, a podezření mi svíralo hruď.

Jednou, když jsem ho objímala na dobrou noc, ucítila jsem slabou vůni květinového parfému, která ulpěla na límci jeho košile, a byla jsem si jistá, že to není parfém mé matky. Ten její vždy voní jako teplá vanilka, zatímco tento byl ostřejší a dražší.

Cítila jsem, jak mi vynechalo srdce. Měl… měl poměr?

Chtěla jsem se ho na to hned zeptat, ale slova mi uvízla v krku. Co když by lhal? Co když by mi řekl pravdu? Nevěděla jsem, co by mě bolelo víc.

Po tom dni jsem ho začala pozorovat pozorněji a hledala známky, které jsem doufala, že nenajdu. Způsob, jakým se usmíval na svůj telefon. Způsob, jakým opouštěl místnost, když mu přišla zpráva. Způsob, jakým si toho máma zdánlivě nevšímala, nebo možná si toho všímala a jen předstírala, že je vše v pořádku.

Většinu nocí jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli, zírala do stropu a představovala si rozhovory, které jsem nechtěla vést, a budoucnost, které jsem nechtěla čelit. Takhle se rozpadají rodiny? Pomalu, tiše, s kolínskou a parfémem a tajnými telefonáty?

Pak jednoho večera se všechno zhoršilo. Procházela jsem kolem jeho pracovny, když jsem ho zaslechla telefonovat, a něco v jeho hlase upoutalo mou pozornost. Byl příliš jemný, jako by se snažil být laskavý k někomu, na kom mu opravdu záleželo.

„Ano, rozumím,“ řekl tiše. „Tak přijdu zítra.“

Nastala pauza a já zadržela dech a přitiskla se ke zdi.

„Ne, neděkuj mi,“ pokračoval. „Jen se o sebe starej, ano?“

Srdce mi vynechalo. Takhle se s pacientem nemluví. Takhle se mluví s někým, na kom vám záleží. S někým důležitým.

Tu noc jsem plakala do polštáře, až jsem měla opuchlý obličej a bolelo mě v krku. Chtěla jsem věřit, že můj táta je stále muž, který bezpodmínečně miluje mámu, ale všechny náznaky naznačovaly opak.

O pár dní později oznámil, že jede na krátkou služební cestu. Řekl to nenuceně při večeři, jako by o nic nešlo.

„Kam?“ zeptala jsem se.

„Jen na lékařskou konferenci do sousedního města,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od talíře. „Zítra večer budu zpátky.“

Máma přikývla a usmála se na něj, jako by bylo všechno v pořádku. Jako by se náš svět nerozpadal.

Ale já to už nemohla vydržet. Musela jsem to vědět.

Následujícího rána jsem počkala, až odešel z domu, a pak jsem vzala klíče od mámina auta, které visely na háčku u dveří. Ruce se mi třásly, když jsem nastartovala motor. Celou dobu jsem jela dvě auta za ním.

Nejel do žádného konferenčního centra. Nejel do nemocnice ani do lékařské budovy v centru města. Projel městem do klidné předměstské čtvrti s ulicemi lemovanými stromy a úhlednými domky s květinovými truhlíky v oknech.

Když zaparkoval před světle žlutým domem s bílými okenicemi, okamžitě jsem ho poznal. Byl to dům Lilyiny matky. Během střední školy jsem tam byl asi tucetkrát.

Sledoval jsem z ulice, jak vystoupil z auta, upravil si košili a šel ke dveřím.

Zazvonil a během několika vteřin mu otevřela. Melissa. Měla na sobě džíny a jemně růžový svetr, blond vlasy měla stažené do culíku.

Když ho uviděla, usmála se a okamžitě ho objala. Nevypadalo to jako přátelské objetí. Bylo to objetí blízké, takové, které trvá o chvilku déle. Objala ho kolem ramen a on položil ruku na její záda.

V tu chvíli mi slzy tak zamlžily zrak, že jsem sotva viděl.

Jak to mohl udělat? Jak to mohl udělat mámě? Nám?

Odjela jsem domů, než mě stačil vidět, a v hlavě mi vířily vztek a zmatek.

Když jsem se vrátila, šla jsem rovnou do svého pokoje a zamkla dveře. Nemohla jsem se podívat mámě do očí. Nemohla jsem předstírat, že je všechno v pořádku, když to tak zjevně nebylo.

Následující večer se vrátil, jako by se nic nestalo. Slyšela jsem ho v kuchyni, jak mámě říká, že je unavený po konferenci.

Chtěl jsem jen seběhnout dolů a všechno mámě říct. Ale co bych jí měl říct? Že jsem ho sledoval? Že jsem ho špehoval jako nějaký paranoidní detektiv?

Dva dny jsem se mu úplně vyhýbal.

Snídala jsem, než se probudil, a večeřela, až když odešel do své pracovny. Když se se mnou snažil mluvit, odpovídala jsem jednoslovně a odcházela z místnosti. Viděla jsem zmatek v jeho očích, ale bylo mi to jedno.

Nakonec mě jednoho odpoledne, když byla máma nakupovat, zahnala do kouta v kuchyni. Vařila jsem čaj a najednou stál ve dveřích a blokoval mi východ.

„Chloe, co se děje?“ zeptal se jemně. „Vyhýbáš se mi.“

Sevřela jsem hrnek tak silně, až mi zbělely klouby. „Tati, máš někoho jiného?“

Jeho tvář úplně zbledla. „Cože?“

„Viděla jsem tě,“ řekla jsem. „U Lily doma. S její mámou. Sledovala jsem tě a všechno jsem viděla. Nelži mi.“

Několik minut na mě zíral, jako by hledal správná slova.

Nakonec tiše řekl: „Chloe, ty nechápeš, co jsi viděla.“

„Tak mi to vysvětli!“ vykřikla jsem a po tváři mi stékaly slzy. „Vysvětli mi, proč se za ní tajně scházíš. Vysvětli mi ten parfém na tvých šatech, tajné telefonáty a lži!“

Natáhl se po mé ruce, ale já jsem se odtáhla. „Zlato, prosím, nech mě ti to vysvětlit…“

„Nechci to slyšet,“ vypravila jsem ze sebe a proběhla kolem něj ke schodům. „Nemůžu uvěřit, že bys to mámě udělal.“

Zamkla jsem se ve svém pokoji a plakala, dokud mi nedošly slzy. Slyšela jsem, jak chvíli stál před mými dveřmi, ale nakonec jeho kroky utichly v chodbě.

---

Následujícího odpoledne někdo zaklepal na přední dveře. Máma šla do svého knižního klubu a táta byl na pár hodin v nemocnici. Zvažovala jsem, že neotevřu, ale klepání pokračovalo, jemné, ale naléhavé.

Když jsem konečně otevřela dveře, nemohla jsem se hýbat.

Melissa tam stála s proutěným košíkem muffinek v ruce, oči měla červené a opuchlé, jako by plakala. Vypadala hubenější, než jsem si ji pamatoval, a bylo na ní něco křehkého, co tam dřív nebylo.

„Je tvůj táta doma?“ zeptala se a hlas se jí lehce chvěl.

Zkřížil jsem ruce na hrudi a snažil se vypadat drsně, i když se mi třásly ruce. „Proč ho potřebuješ?“

Usmála se slabě. „Protože mu dlužím život.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se.

Zhluboka se nadechla a všimla jsem si, že se jí třesou i ruce. „Na tvé promoci tvůj táta uviděl znaménko na mých zádech. Měla jsem na sobě ty zelené šaty bez ramínek, pamatuješ? Potom mě vzal stranou a řekl, že to nevypadá dobře. Upřímně řečeno, připadalo mi to divné. Dokonce trochu nevhodné.“

Otřela si oči hřbetem ruky. „Ale trval na tom, abych to nechala zkontrolovat dermatologem. Bral to tak vážně, že mě to vyděsilo. Tak jsem si domluvila schůzku, i když jsem si myslela, že přehání.“

Srdce mi začalo bušit, ale teď z úplně jiného důvodu.

„Ukázalo se, že to byl melanom,“ pokračovala se zlomeným hlasem. „Rakovina kůže. Druhé stadium. Kdybych počkala ještě pár měsíců, mohlo se to rozšířit. Lékaři řekli, že díky včasnému odhalení mi pravděpodobně zachránili život.“