Moje nevlastní dcera mě nazvala „vestavěnou chůvou“.

Když moje nevlastní dcera loni porodila dvojčata, byla jsem v sedmém nebi. Stát se babičkou bylo vždy mým snem. Už jsem si představovala, jak je budu rozmazlovat drobnostmi, poslouchat jejich smích a naplňovat naše víkendy rodinnými okamžiky.

Ale nečekala jsem tohle: bezesné noci s kolébkou pro miminka, nekonečné přebalování a pocit, že mě několikrát týdně degradovali na roli „chůvy“.

Pomoc z lásky

Zpočátku mě to nerozčilovalo. Věděla jsem, že můj syn a nevlastní dcera jsou velmi zaneprázdněni, proto jsem několikrát týdně chodila hlídat děti a pomáhat v domácnosti. Bylo to únavné, ale dělala jsem to z lásky.

Velmi rychle však mé návštěvy přestaly být něžnými chvílemi s vnoučaty. Cítila jsem se jako v mateřské školce. Nikdo se mě neptal, jestli mám čas. Přišla jsem a nevlastní dcera mi podala jedno z dětí a řekla: „Druhé je na přebalovacím pultu. Můžeš se o něj postarat?“

Ale já nejsem chůva. Už jsem vychovala své děti a nečekala jsem, že se k této roli vrátím po šedesátce.

Pokaždé, když jsem se pokusila stanovit hranice, mávla rukou: „Jsi jejich babička. Tak to babičky dělají.“

Ale je být babičkou jen tohle? Pro mě je to láska, radost, podpora – a ne povinnost uklízet, sedět dlouho do noci a zdarma hlídat děti. A když jsem to probírala se synem, byl vždy „příliš zaneprázdněný“.

Rozhovor, který jsem musela vést

Jednoho večera jsem konečně řekla nevlastní dceři, že mi není příjemné každý večer ukládat děti a měnit plenky. Znervózněla a zeptala se: „To znamená, že nechceš pomáhat?“

Samozřejmě, že chci pomáhat. Ale také si chci užít důchod a mít život mimo roli chůvy. Chtěla jsem respekt – a ne se cítit jako domácí služka.

Okamžik, který mi zlomil srdce

Kamarádka z klubu se mě tiše zeptala, jestli opravdu „každý den zdarma hlídám děti“. Ukázala mi příspěvek mé nevlastní dcery na Facebooku: fotku, na které držím dvojčata, oba spí v mých náručích a plenka leží na mém rameni. Asi jsem usnula.

Popisek zněl: „Tohle je moje vestavěná chůva. Díky ní můžu trávit víkendy s kamarádkami. Miluju tě.“

„Vestavěná chůva“. To jsem pro ni byla – ne „úžasná babička“ ani „neuvěřitelná opora“, ale bezplatná chůva. Nemyslím si, že mě chtěla urazit, ale bolelo mě to. Cítila jsem se neviditelná, ceněná jen za to, co mohu poskytnout.

Hájit se

To byla poslední kapka. Konečně jsem si s ní sedla a řekla: „Mám tě ráda a miluju dvojčata. Ale jsem tvoje tchyně, ne kolegyně. Jsem babička, ne bezplatná chůva.“

Vypadala ohromeně. Řekla, že si myslela, že ráda trávím čas s dětmi a prostě pomáhám. A ano, zbožňuji je. Ale vysvětlila jsem jí, že chci pomáhat podle svých podmínek – ne z pocitu viny a ne proto, že se to ode mě očekává.

Řekla jsem, že budu chodit dál, ale podle svého rozvrhu. Už žádné noci doma a neustálé přebalování, pokud se předem nedohodneme. Vzala to špatně. Nazvala mě „sobeckou“ a „zlou“.

Ale poprvé jsem zůstala neoblomná.

Vybrat si sebe

Místo toho, abych šetřila peníze pro rodinu, jak jsem plánovala, rozhodla jsem se je utratit za sebe – za zasloužený odpočinek. Dnes cestuji, užívám si ticho a konečně si vzpomínám, kdo jsem mimo roli chůvy.

Neodpovídala jsem na její zprávy s prosbou o pomoc. Část mě cítí vinu, ale druhá část cítí úlevu.

A přesto mi v srdci vrtá otázka: dělá mě to špatnou tchýní… nebo špatnou babičkou?