Je to už rok, co máma zemřela, ale její bývalý stále bydlí v našem domě a dokonce si přivedl svou novou přítelkyni, aby se mě pokusil vystrnadit. Nevydržela jsem to a dala jsem jim najevo, že je to realita.

Rok po maminčině smrti jsem přišla domů a našla jsem u dveří stát své kufry a v obývacím pokoji ležet cizího člověka v županu mé zesnulé maminky. Nová přítelkyně jejího bývalého přítele se usmívala a říkala mi, že je čas odejít, ale netušila, v čí domě vlastně je.

Otevřela jsem vchodové dveře a za mnou se dovalil kufr. Dům byl cítit levným parfémem a něčím mastným. Nepřipadalo mi to správné. Máma měla dům vždycky čistý, teplý a důvěrně útulný.

Pak jsem uviděla dva velké kufry úhledně naskládané u dveří. Moje kufry. Ztuhla jsem. Puls mi bušil v uších.

Vloupal se sem někdo? Ne. Dveře nikdo nevypáčil. Dům vypadal zabydleně. Pak jsem uslyšel zvuk televize.

Vešel jsem do obývacího pokoje a ztuhl.

Na gauči seděla se zkříženýma nohama žena a usmívala se. V jedné ruce držela sklenku vína, v druhé dálkový ovladač a přepínala kanály, jako by jí to tu patřilo. Ale co bylo nejhorší?

Měla na sobě mámin župan.

Žena se ke mně otočila a prohlédla si mě od hlavy až k patě, jako bych byla zásilka, kterou si neobjednala.

„Aha,“ řekla se smíchem. „Jsi zpátky dřív, než jsem si myslela.“

„Kdo jste?“ Můj hlas zněl ostřeji, než jsem čekala.

Natáhla se na pohovku, dokonale nehybná. „Já jsem Vanessa. Rickova snoubenka.“

Rick. Maminčin bývalý. Muž, kterého jsem tu nechala bydlet z úcty k jejímu poslednímu přání.

Zatnula jsem čelist. „Kde je Rick?“

Vanessa se napila vína a vypadala, že je se sebou spokojená. „Aha, je na služební cestě. Ale řekl mi o tobě.“ Postavila skleničku na konferenční stolek – matčin konferenční stolek. „Podívej, zlato, mluvili jsme s Rickem a opravdu potřebujeme být chvíli sami. Rozumíš tomu, že?“

Zírala jsem na ni. Můj mozek odmítal vnímat, co říká. Potřebovala tenhle prostor?

„Tohle je můj dům,“ řekla jsem pomalu.

Vanessa se zasmála. „Ach, zlatíčko. Vím, že je od Ricka milé, že tě tu nechal přespat, ale no tak. Jsi už dospělá žena. Je čas jít dál.“

Zatnula jsem zuby. „Rick tenhle dům nevlastní.“

Pohrdavě mávla rukou. „Tyhle právní záležitosti brzy vyřešíme. Ostatně právník tu bude asi za hodinu, aby nám všechno vysvětlil.“

Musela jsem krotit třes rukou. Právní záležitosti?

Prudce jsem se nadechla. Vanessa mě pozorovala, očekávala slzy, prosby, hněv – něco, co by mohla zesměšnit. Nic z toho jsem jí nedala. Místo toho jsem se setkala s jejím samolibým pohledem a řekla: „Tak já počkám.“

Vanessin úsměv na vteřinu zakolísal. Jen na vteřinu. Pak pokrčila rameny. „Jak myslíš.“

Posadil jsem se na židli naproti ní, ruce zkřížené, srdce mi bušilo. Usmála se a vrátila se ke sledování televize, chovala se, jako bych to byl já, kdo se jí vetřel do života.

Vzpomněl jsem si, jak jsem seděl v nemocničním pokoji, mlčel a čekal. Mámin hlas byl slabý, ale její ruka mi tiskla ruku.

„Tenhle dům je tvůj, zlato,“ zašeptala. „Všechno jsem připravila. Nemusíš se bát.“

Polkla jsem slzy. „Dobře, mami.“

Povzdechla si a podívala se na dveře. Věděla jsem, na koho myslí. Na Ricka.

„Jen… ho hned nevyhazuj,“ zamumlala. „Potřebuje čas, aby si všechno ujasnil.“

Chtěla jsem jí říct, že Rick měl roky na to, aby si všechno ujasnil. Bylo mu dvaačtyřicet, byl nezaměstnaný a „řešil věci“ tak dlouho, jak jsem ho znala.

Ale moje matka umírala. Nemohla jsem se s ní hádat.

Tak jsem přikývla. „Nebudu.“

Usmála se, znovu mi stiskla ruku a zavřela oči. O týden později byla pryč.

Splnil jsem její poslední přání a byla to moje chyba. Rick nechtěl odejít.

Nejdřív říkal, že potřebuje měsíc, než se postaví na nohy. Pak se z měsíce staly tři. Ze tří se stalo šest.

Sotva jsem se držela na nohou – truchlila jsem, pracovala, snažila se vyřešit vysokou školu – a Rick? Choval se, jako by mu tu všechno patřilo.

Nejdřív to byly maličkosti. Seděl v jejím křesle, přepínal televizní kanály, jako by byl králem domu. Nechával plechovky od piva na lince. Poznámky o tom, co bych „měla“ dělat s jeho prostorem.

Pak to začalo být vážnější. Jednoho dne jsem zjistil, že na krbové římse chybí matčiny fotografie. Další den si začal vodit lidi na návštěvu, aniž by se jich zeptal.

V době, kdy jsem odjížděla na přípravný program na vysokou školu, jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Ale pořád jsem si říkala: možná že až se vrátím, konečně odejde.

Teď, když jsem se dívala na Vanessu sedící v mém obývacím pokoji v matčině županu, jsem si něco uvědomila. Rick nikdy neměl v plánu odejít.

A teď mě považoval za hosta.

Seděla jsem zkříženýma rukama a zírala na televizní obrazovku, zatímco Vanessa předstírala, že neexistuju.

Rick se vrátil asi před dvaceti minutami, celý samolibý a spokojený, jako by už vyhrál. Sotva se na mě podíval, jen políbil Vanessu na tvář a pak se svalil na gauč vedle ní.

„No, myslím, že se to dozvěděla,“ řekl a kývl mým směrem.

Vanessa se zasmála. „Jo, a vzala to tak dobře.“

Rick natáhl ruce nad hlavu, jako by to byl další líný den u něj doma. „Chlapče, nedělej to těžší, než to musí být. Dali jsme ti spoustu času. Myslel jsem, že se k tomu postavíš dospěleji.“

Ozval se zvonek u dveří. Vstal jsem. „To bude právník.“

Rick se zamračil. „Cože?“