Nevlastní dcera mě pozvala do restaurace – když přišel čas zaplatit účet, ztratila jsem řeč.

S nevlastní dcerou Hyacintou jsem se dlouho neozvala, takže když mě pozvala na večeři, myslela jsem si, že to je možná chvíle, kdy se konečně sblížíme. Ale nic mě nemohlo připravit na překvapení, které mě čekalo v restauraci.

Jmenuji se Rufus, je mi padesát let a za ta léta jsem se naučil snášet leccos. Můj život byl docela stabilní, možná až příliš stabilní. Pracuji v klidné kancelářské práci, bydlím ve skromném domě a většinu večerů trávím s knihou nebo se zprávami v televizi.

Nic zvlášť zajímavého, ale to mi vždycky vyhovovalo. Jediné, co jsem nikdy nevyřešil, je můj vztah s nevlastní dcerou Hyacintou.

Už rok – možná víc – jsem o ní neslyšel. Od té doby, co jsem si vzal její matku Lilith, když byla ještě teenager, jsme se nikdy nesešli.

Vždycky si udržovala odstup a já se o to časem asi taky přestal snažit. Ale překvapilo mě, když mi zničehonic zavolala a kupodivu s veselým hlasem.

„Ahoj, Rufusi,“ řekla a její hlas byl až příliš veselý, “co kdybychom šli na večeři? Je tu jedna nová restaurace, kterou chci vyzkoušet.“

Nejdřív jsem nevěděl, co odpovědět. Hyacinta mě nekontaktovala už celou věčnost. Že by to byl její způsob usmíření? Pokus překlenout propast mezi námi? Pokud ano, byl jsem pro. Celé roky jsem po tom toužil. Chtěla jsem mít pocit, že jsme se stali jednou rodinou.

„Jistě,“ odpověděla jsem v naději, že začnu znovu. „Jen mi řekni kde a kdy.“

Restaurace byla nóbl – mnohem nóbl, než jsem byla zvyklá. Stoly z tmavého dřeva, měkké osvětlení, číšníci v čistých bílých košilích. Když jsem dorazila, Hyacintha už tam byla a vypadala… jinak. Usmála se na mě, ale úsměv jí nedosáhl do očí.

„Ahoj, Rufusi! Zvládl jsi to!“ – pozdravila mě a vyzařovala z ní nějaká zvláštní energie. Jako by se ze všech sil snažila působit uvolněně. Posadil jsem se naproti ní a snažil se přijít na to, co se v místnosti děje.

„Tak jak to jde?“ zeptala jsem se v naději na skutečnou konverzaci.

„Dobře, dobře,“ odpověděla rychle a prohlížela si jídelní lístek. „A co ty? Daří se ti dobře?“ Její tón byl zdvořilý, ale odtažitý.

„Pořád stejně,“ odpověděl jsem, ale ona mě neposlouchala. Než jsem se stačil zeptat na něco dalšího, mávla na číšníka.

„Dáme si humra,“ řekla a rychle se na mě usmála, “a možná i steak. Co říkáte?“

Zamrkal jsem, trochu zaskočený. Ještě jsem se ani nepodíval na jídelní lístek a ona už objednávala ta nejdražší jídla. Pokrčil jsem rameny. „Jo, jasně, cokoliv chceš.“

Ale celá ta situace mi připadala divná. Byla nervózní, přešlapovala na místě, každou chvíli se podívala na telefon a dávala mi strohé odpovědi.

Jak jídlo pokračovalo, snažil jsem se rozhovor nasměrovat k něčemu hlubšímu, smysluplnému. „Už je to dlouho, viď? Tolik mi chybělo, abychom si spolu vyrazily.“

„Jo,“ zamumlala a sotva vzhlédla od humra. „Měl jsem moc práce, víš?“

„Dost práce na to, abys na celý rok zmizela?“ zeptal jsem se napůl žertem, ale smutek v mém hlase se dal jen těžko skrýt.

Chvíli se na mě dívala a pak se vrátila ke svému talíři. „Víš, jak to je. Práce, život…“

Pořád těkala očima, jako by na někoho nebo na něco čekala. Snažila jsem se jí zeptat na práci, na přátele, na cokoli, aby konverzace pokračovala, ale nic mi nedala. Krátké odpovědi, žádný oční kontakt.

Čím déle jsme tam seděli, tím víc jsem měl pocit, že se vměšuji do něčeho, čeho bych se neměl účastnit.

Pak přišel účet. Automaticky jsem po něm sáhl, vytáhl kartu a připravil se zaplatit, jak jsem měl v plánu. Ale právě když jsem se ji chystala podat, Hyacintha se naklonila k číšníkovi a něco mu pošeptala. Nedokázal jsem to zachytit.

Než jsem se stačila zeptat, rychle se na mě usmála a vstala. „Hned jsem zpátky,“ řekla, “jen si potřebuju odskočit.“

Dívala jsem se, jak odchází, a rozbolelo mě břicho. Něco nebylo v pořádku. Číšník mi podal účet a mně se sevřelo srdce, když jsem uviděla částku. Byla nehorázná – mnohem vyšší, než jsem čekala.

Vrhla jsem pohled ke koupelně a napůl jsem čekala, že se Hyacintha vrátí, ale nebyla tam.

Minuty ubíhaly. Číšník se vznášel a s očekáváním na mě zíral. S povzdechem jsem mu podala svou vizitku a spolkla zklamání. Co se právě stalo? Opravdu právě… odešla?

Zaplatila jsem a cítila, jak se mi v hrudi svírá uzel. Když jsem kráčela k východu, zaplavila mě vlna zklamání a smutku. Chtěl jsem jen znovu navázat kontakt, mluvit spolu jako nikdy předtím. A teď jsem měla pocit, že mě jen využili k večeři zdarma.

Ale právě když jsem došla ke dveřím a chystala se odejít, zaslechla jsem za sebou nějaký zvuk.

Pomalu jsem se otočila, aniž bych věděla, čemu čelím. Žaludek se mi pořád ještě svíral v uzel, ale když jsem tam uviděla stát Hyacintu, vyrazilo mi to dech.

V ruce držela obrovský dort a usmívala se jako dítě, kterému se povedl nejnovější žertík, a v druhé ruce jí nad hlavou jemně kmital svazek balonků. Zamrkala jsem a snažila se pochopit, co se děje.

Než jsem stačil něco říct, rozzářila se a zamručela: „Budeš dědečkem!“

Chvíli jsem stál jako omráčený a snažil se pochopit význam jejích slov. „Dědeček?“ zopakoval jsem s pocitem, že jsem něco velkolepého propásl.