V 55 letech jsem dostala letenku do Řecka od muže, kterého jsem poznala na internetu, ale nejela jsem tam já.

Pak si povzdechla. „Dobře. Už to chápu. Je toho hodně.“

Přikývla jsem a objala se rukama.

Ten večer, když odešla, jsem ležela na gauči pod svou oblíbenou peřinou, když mi zazvonil telefon.

Zpráva od Rosemary: „Věřila bys tomu! Taky jsem dostala pozvánku! Letím za svým Jeanem do Bordeaux. Hurá!“

„Jean?“ Zamračila jsem se. „O Jeanovi se ani nezmínila.“

Dlouho jsem na zprávu zírala.

Pak jsem vstal, šel ke stolu a otevřel seznamku. Měla jsem neodolatelné nutkání mu napsat, poděkovat mu a přijmout jeho nabídku. Ale obrazovka byla prázdná.

Jeho profil byl pryč. Naše zprávy byly pryč. Všechno bylo pryč.

Musel si smazat účet. Nejspíš si myslel, že jsem mu dala ducha. Ale já měla pořád jeho adresu. Poslal mi ji v předchozí zprávě. Napsala jsem ji na zadní stranu účtenky z nákupu.

A co víc, měla jsem i fotografii. A letenku.

Když ne teď, tak kdy? Když ne já, tak kdo?

Došla jsem do kuchyně, nalila si čaj a zašeptala do noci,

„K čertu s tím. Jedu do Řecka.“

Když jsem vystoupila z trajektu na ostrově Paros, slunce mě zasáhlo jako měkká teplá facka.

Vzduch voněl jinak. Ne tak jako doma. Byl tam slanější. Divočejší. Vlekla jsem za sebou svůj malý kufr – rachotil jako tvrdohlavé dítě, které se odmítá nechat táhnout vstříc dobrodružství.

Kolem ospalých koček natažených na okenních parapetech, jako by ostrovu vládly už celá staletí. Kolem babiček v černých šátcích, které zametaly zápraží svých domů.

Nespouštěla jsem oči z modré tečky na displeji svého telefonu. Srdce mi bušilo jako už léta ne.

Co když tam není? Co když je to všechno jen podivný sen a já stojím před cizím domem v Řecku?

Zastavila jsem se u brány. Zhluboka jsem se nadechla. Ramena stažená dozadu. Prsty se mi vznášejí nad zvonkem. Cink. Dveře se se skřípěním otevřely.

Počkat… Cože?! To snad ne! Rosemary!

Naboso. Oblečená do splývavých bílých šatů. Měla svěží rtěnku. Vlasy měla natočené do jemných vln. Vypadala, jako by ožila v reklamě na jogurt.

„Rosemary? Neměla bys být ve Francii?“

Naklonila hlavu jako zvědavá kočka.

„Ahoj,“ zamručela. „Už jsi přijela? Ach, miláčku, to se ti tak nepodobá! Říkal jsi, že nehodláš letět. Tak jsem se rozhodla… to risknout.“

„Ty předstíráš, že jsi já?“

„Technicky vzato jsem vytvořil tvůj účet. Všechno jsem tě naučil. Byl jsi můj… projekt. Zrovna jsem byl na závěrečné prezentaci.“

„Ale… jak? Andreasův účet je pryč. A zprávy taky.“

„Aha, uložil jsem tvou adresu, smazal tvé zprávy a Andrease jsem odstranil z tvých přátel. Pro případ, že by sis to rozmyslela. Nevěděla jsem, že umíš ukládat fotky nebo lístek.“

Chtělo se mi křičet. Plakat. Zabouchnout kufr a křičet. Ale neudělala jsem to. V tu chvíli se ke dveřím přiblížil další stín.

Andreas…

„Dobrý den, dámy.“ Přesunul pohled ze mě na ni.

Rosemary se k němu okamžitě přitiskla a chytila ho za ruku.

„Tohle je moje přítelkyně Rosemary. Náhodou se tu objevila. Říkali jsme vám o ní, vzpomínáte?“

„Přišla jsem kvůli tvému pozvání. Ale…“

Podíval se na mě. Jeho oči byly temné jako mořské vlny.

„No… je to zvláštní. Marta přijela už dřív, ale…“

„Já jsem Marta!“ zašeptala jsem.

Rosemary sladce zacvrlikala.

„Ach, Andreasi, můj přítel se jen trochu obával, že odejdu. Vždycky mě hlídala. Takže sem nejspíš přiletěla, aby se přesvědčila, jestli je všechno v pořádku a jestli nejsi podvodník.“

Andreas byl Rosemary očividně fascinován. Smál se jejím výstřelkům.

„Dobře… Zůstaň. Můžeš to vyřešit. Máme tu spoustu místa.“

Ať už tu měla být jakákoli magie, byla ukrad…..

Můj přítel hrál proti mně. Ale měl jsem šanci zůstat a všechno napravit. Andreas si zasloužil pravdu, i když nebyla tak jiskřivá jako ta Rosemaryina.

„Zůstanu,“ usmála jsem se a přijala pravidla Rosemaryiny hry.

Večeře byla vynikající, výhled krásný a nálada se vlekla jako Rosemaryina hedvábná halenka po croissantu.

Reklama
Usmívala se a chichotala se, naplnila vzduch svým hlasem jako parfém, který nemá kam zmizet.

„Andreasi, máš vnoučata?“ ‚Ano,‘ odpověděla. – Mručela Rosemary. mručela Rosemary. mručela Rosemary.

Konečně je to tady. Moje šance.

Pomalu jsem odložil vidličku, zvedl hlavu a s tím nejklidnějším výrazem, jakého jsem byl schopen, se zeptal: „Neříkal ti, že má vnuka jménem Richard?“

Rosemary se zachvěla tvář, jen na vteřinu. Pak se rozjasnila.

„Ach, to je pravda! Tvůj… Richard!“

Zdvořile jsem se usmála.

„Ach, Andreasi,“ dodala jsem a podívala se přímo na něj, “ale ty nemáš vnuka. Tohle je vnučka. Rosie. Nosí růžové kravaty a ráda kreslí kočky na zdi. A její oblíbený oslík – jak se jmenuje? Aha, správně. Profesor.“

U stolu zavládlo ticho. Andreas se otočil na Rosemary. Ztuhla a pak se nervózně zachichotala.

„Andreasi,“ řekla tiše a snažila se, aby to znělo hravě, “myslím, že Rosemary dělá divný vtip. Znáš mou paměť…“

Rukou sáhla po sklenici a já si všiml, že se třese.

Chyba první. Ale ještě jsem nebyl hotov.

„A Andreasi, nemáš s Martou společného koníčka? To je tak roztomilé, že vás oba baví stejné věci.“

Rosemary se na okamžik zamračila… a pak se rozzářila. „Ach ano, starožitnictví! Andreasi, to je úžasné. Co jsi tam našel? Určitě musí být na ostrově spousta malých pokladů!“