Po život ohrožujícím porodu chce manžel mě i naše dítě vyhodit kvůli jeho matce.

Vždycky jsem snila o tom, že nás dítě sblíží. Ale manželova matka měla jiné plány. Všechno kontrolovala a můj manžel ji nechal. Snažila jsem se nastavit hranice, ale nic mě nepřipravilo na zradu, po které jsem stála přede dveřmi s novorozencem v náručí.

Když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, připadala jsem si jako nejšťastnější člověk na světě. Tak dlouho jsme o tom s Billem snili a představovali si den, kdy konečně budeme držet v náručí našeho chlapečka.

Ale nebyla jsem jediná, kdo na to miminko čekal. Billova matka Jessica čekala také – jenže takovým způsobem, že můj život byl nesnesitelný.

Nikdy mě neměla ráda, dokonce ani nepředstírala, že mě má ráda. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá.

„Bill si zaslouží někoho lepšího,“ říkávala a kroutila hlavou, kdykoli jsem byl náhodou poblíž.

Ale jakmile zjistila, že jsem těhotná, všechno se změnilo. A ne k lepšímu.

Jako by to dítě patřilo jí, ne mně. Trvala na tom, že se bude do všeho plést.

„Potřebuješ, abych s tebou šla k doktorovi,“ říkala a už si brala kabát, než jsem stačila něco namítnout.

„Já vím, co je nejlepší.“

Když jsme se začali připravovat na porod, převzala všechno úplně. Vybírala nábytek, odmítala moje rozhodnutí, a dokonce i prohlašovala: „Dětský pokoj by měl být modrý. Budeš mít kluka.“

Už moje těhotenství bylo příšerné. Bylo mi pořád špatně, sotva jsem mohla jíst.

Ale Jessice to bylo jedno. Přišla dovnitř, naplnila dům vůní mastného jídla a usmívala se, jak si Bill pochutnává na jejím jídle.

Já jsem zatím trčel v koupelně a zvracel. Už jsem to nemohla vydržet. Řekla jsem Billovi, aby se s ní nepodělil o žádné podrobnosti.

Ale když jsme se nějak dostali na kliniku na ultrazvuk – ten, na kterém se dozvíme pohlaví dítěte -, Jessica už tam byla a seděla v čekárně, jako by tam patřila. Ztuhla jsem. Jak to vůbec věděla?

„Je to holčička,“ řekl doktor.

Stiskla jsem Billovu ruku a srdce se mi rozbušilo. O tomhle okamžiku jsme snili.

O dceři. Krásná holčička. Otočila jsem se k Billovi a čekala, že bude sdílet mé nadšení.

Jeho tvář se rozzářila radostí. Ale pak jsem uviděla Jessicu. Její ústa se stáhla do tenké čárky.

„Ani mému synovi jsi nemohl dát kluka,“ ušklíbla se. „A on potřeboval dědice.“

Zírala jsem na ni, ruce zaťaté v pěst. „Dědice čeho? Jeho sbírky videoher?“ Můj hlas zněl ostřeji, než jsem chtěla. „A jen abys věděla, pohlaví dítěte se určuje podle otce, ne podle matky.“

Jessica zúžila oči. „To je lež,“ vyhrkla. „Problém je ve tvém těle! Nejsi dost silná. Nikdy ses mému synovi nevyrovnala.“

Doktorka si odkašlala a nepříjemně se posunula. Sestra se na mě soucitně podívala. Přinutila jsem se zůstat klidná a třela jsem si spánky. „Pojďme, Bille,“ zamumlala jsem.

Jakmile jsme byli v autě, otočila jsem se k němu. „Jak se dozvěděla o té schůzce?“

Bill se vyhnul mému pohledu. „Řekl jsem jí to.“

Vztek ve mně vybublal. „Žádala jsem tě, abys to nedělal! Příliš mě tím stresuje!“

„Je to babička,“ řekl.

Zavrtěla jsem hlavou. „A já jsem tvoje žena! Nosím naši dceru! Copak tě nezajímá, jak se cítím?“

„Prostě ji ignoruj,“ řekl Bill.

Bylo pro něj snadné to říct. Nebyl to on, kdo byl napaden. Nebyl to on, kdo se cítil úplně sám. Můj vlastní manžel by se mě nezastal.

Když začaly kontrakce, bolest mě zalila jako vlna. Rozmazalo se mi vidění. Tělo se mi třáslo. Bylo to příliš brzy.

Kontrakce byly silné a rychlé, každá mi vyrazila dech. Bill mě odvezl do nemocnice, sotva jsem to stihla.

Obklopily mě sestry. Jasná světla mě pálila do očí. Bolest byla nesnesitelná.

Lapala jsem po dechu a chytila Billa za ruku. „Já nemůžu…“

„Jsi v pořádku,“ řekl, ale jeho tvář byla bledá.

A pak se všechno pokazilo.

Lékaři mi dceru odvezli hned, jak se narodila. Natáhla jsem se pro ni, zoufale jsem ji chtěla držet v náručí, vidět její drobnou tvářičku. Ale nedovolili mi to.

„Prosím,“ žadonila jsem slabým hlasem. „Dej mi ji.“

„Ztrácíš příliš mnoho krve!“ – křičel doktor.

Svět se zatočil. Hlasy se vytratily. Pak už nic.

Nebyla jsem první, kdo držel dceru v náručí. Když jsem se konečně probral, připadal jsem si jako prázdná schránka.

Každý nádech mi připadal jako boj, hrudník se mi sotva zvedal pod tíhou vyčerpání. Kůže mě studila a ruce jsem měla slabé, když jsem se snažila pohnout.

Lékař mi později řekl, že mé přežití byl zázrak. Nečekali, že přežiju.

Dostal jsem se příliš blízko k hranici, z těla mi odteklo příliš mnoho krve. Při vědomí, že jsem mohla zemřít, že téměř nikdy neuvidím tvář své dcery, se mi sevřel žaludek.

Pak se dveře otevřely. Do místnosti vtrhla Jessica, tvář napjatou vztekem.

„Ani jsi mi neřekla, že rodíš!“ – vyjela na mě.

Bill si povzdechl. „Všechno se to stalo příliš rychle.“

„To není omluva!“ zasyčela Jessica.

Konečně vešla sestra, která držela dceru v náručí. Srdce se mi sevřelo. Ale než jsem k ní stačila dojít, Jessica vykročila vpřed a vytrhla ji sestře z náruče.

„To je ale krásná holčička,“ řekla Jessica a houpala mou dceru v náručí. Její hlas byl tichý, ale v očích měla triumf.

Natáhla jsem se pro dítě, ale Jessica mi ji nechtěla podat.

„Potřebuje nakrmit,“ řekla sestra a přistoupila blíž.

Jessica se na ni sotva podívala. „Tak jí dejte umělé mléko.“

Přinutila jsem se posadit navzdory slabosti v těle. „Já ji budu kojit.“

Jessica stiskla rty. „Ale pak mi ji vždycky vezmeš! Nebudeš ji moct nechat u mě!“ Její hlas zněl ostře a obviňujícím způsobem.

Nakonec se do toho vložil Bill. Vytrhl naši dceru Jessice z náruče a předal mi ji do náruče.

Jakmile jsem ji vzal do náruče, rozplakal jsem se, jak moc jsem ji miloval. Byla moje. Stála za všechno.

Od porodu uplynuly teprve dva týdny, ale moje tělo bylo stále těžké. Každý pohyb mě vyčerpával. Bill si vzal v práci volno, aby mi pomohl, ale já se stále trápila.

Jessica to samozřejmě ještě zhoršovala. Chodila za mnou téměř každý den a nedbala na mé vyčerpání. Odmítala říkat mé dceři jejím pravým jménem. „Malá Lillian,“ říkala a usmívala se, jako by na to měla právo.

„Eliza,“ opravila jsem ji.

Jessica mi nevěnovala pozornost. Ani Bill ji nikdy neopravil.

Jednoho odpoledne přišla opět bez pozvání. Tentokrát držela v ruce obálku a pevně ji svírala. V očích se jí lesklo cosi znepokojivého. Zkroutilo se mi břicho.

Bill se zamračil a vzal Jessice obálku z rukou. „Co je to?“

Jessičiny rty se zkroutily do úsměvu. „Důkaz. Věděla jsem, že Carol pro tebe není ta pravá. Věděla jsem, že není věrná.“

Moje sevření Elise se napjalo. Srdce se mi rozbušilo. „Co je to za nesmysl?“ dožadoval jsem se.

Jessice zajiskřily oči. „Otevři to. Je to test DNA.“ Strčila obálku směrem k Billovi.

Billovi se třásly prsty, když ji otevíral. Očima prohledával papír. Jeho tvář potemněla.

Otočil se ke mně a sevřel čelist. „Ty a dítě musíte do hodiny odejít,“ řekl. Jeho hlas byl chladný. Pak beze slova vyběhl ven.

Zalapala jsem po dechu. Nohy se mi třásly. „Co!!! Co jsi to udělala?!“ křičela jsem na Jessicu.

Složila ruce v bok. „Nikdy jsi nebyla hodna mého syna.“

Přitáhl jsem si Elise k sobě. „Tolik jsi to dítě chtěla, a teď ho chceš zahodit?“ Hlas se mi zlomil. „Ten test ani není skutečný!“

Jessica se posmívala. „Nedovolila jsi mi ji ani kvůli kojení. Bill si zaslouží slušnou ženu. Takovou, která mi porodí vnouče.“

Vztek ve mně explodoval. „Jsi blázen!“ křičela jsem.

Třesoucíma se rukama jsem posbírala Elisino drobné oblečení a nacpala je do tašky. Zrak se mi rozmazal slzami.

Sbírala jsem své věci a srdce mi bušilo v hrudi. Než jsem odešla, vytrhla jsem Billovi zubní kartáček.

Jakmile jsem vyšla ven, udeřil mě studený vzduch. Podlomila se mi kolena. Přitáhla jsem si Elizu k sobě a vyhrkly mi vzlyky.

Můj vlastní manžel – její otec – nás vyhodil, jako bychom nic neznamenali. Ani se na mě dvakrát nepodíval.

Na nic se neptal. Neváhal Jessice uvěřit. Znala jsem pravdu.

Elise byla jeho dcera. Nikdy jsem ho nezradila. Ale na ničem z toho nezáleželo. Dal jí přednost před námi.

Dostala jsem se do matčina domu. Jakmile otevřela dveře, ucukla. „Carol? Co se děje?“

Znovu jsem se zarazila. Vtáhla mě dovnitř a zděšeně poslouchala, jak jí všechno vyprávím. Objala mě, zatímco jsem plakala.

Uplynulo několik dní. Moje tělo sílilo. Když jsem byla dost silná, nechala jsem Elišku u mámy a šla k Billovi domů.

Se zatajeným dechem jsem zaklepal na dveře. Bill otevřel, jeho tvář byla nečitelná. „Co chceš?“ – Zeptal se.

Mlčky jsem mu podala obálku. „Je to skutečný test DNA,“ řekla jsem. „Vzal jsem si tvůj zubní kartáček. Kdyby sis náhodou nevšiml.“

Jeho obočí se svraštilo. „Takže tam se to dostalo.“ Otevřel obálku. Očima prohlédl stránku. “99,9 procenta,“ přečetl nahlas. Zatajil se mu dech.

„Elise je tvoje dcera,“ řekla jsem pevně.

Bill se na mě podíval a jeho výraz se změnil. „Carol, je mi to moc líto,“ řekl. „Je mi líto, že jsem uvěřil své matce.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

Jeho tvář se zklidnila. „Myslel jsem, že není moje. Ale teď, když vím, že je moje, chci vás oba zpátky.“

Zírala jsem na něj a tiskla ruce k sobě. „Nezasloužíš si být jejím otcem. Nikdy jsi nepochyboval o tom, jestli je Jessičin test skutečný. Ani na vteřinu ses nezastavil, abys myslel na mě nebo na Elise. Udělal jsem to proto, abys přesně věděl, o co jsi přišel. Kvůli své matce jsi nás opustil.“

Hlas se mu zadrhl. „Prosím tě. Vypnu to. Jen se vrať.“

Udělala jsem krok zpět. „Podávám žádost o rozvod. Potřebuju plnou péči.“

„Carol…“

Odvrátila jsem se. „Sbohem, Bille.“

Když jsem nastupovala do auta, slyšela jsem, jak volá mé jméno. Ale odjížděla jsem s vědomím, že Elise a já budeme v pořádku.

Napište nám, co si o tomto příběhu myslíte, a podělte se o něj se svými přáteli. Možná je inspiruje a rozjasní jim den.