Žena nechala své novorozené dítě na sedadle letadla v business třídě a rozhodla se ho po 13 letech najít

Žena opustí své novorozené dítě na sedadle obchodního letadla, protože se bojí, že se o něj nebude moci postarat, ale když se její situace po několika letech zlepší, rozhodne se ho najít a vzít si ho k sobě.

„Těhotná?! Ty ses snad zbláznila, Rhondo!“ – křičel na ni její otec David Harris, když zjistil, že čeká dítě se svým přítelem Peterem.

Rhonda na rozdíl od Petera pocházela z bohaté rodiny, její otec vlastnil velkou textilní společnost. Její matka bohužel zemřela, když jí byly pouhé dva roky, a tak ji otec vychovával sám.

Pan Harris poskytoval své dceři to nejlepší – oblečení, jídlo, vzdělání -, ale byl to také velmi panovačný muž, který nechtěl, aby jeho dcera šla proti jeho vůli.

Když Rhonda zjistila, že je těhotná, snažila se to před otcem skrývat nošením nadměrně velkých šatů, ale jak byl dětský bříško čím dál víc vidět, už ho nedokázala skrývat. Rozhodla se panu Harrisovi o svém těhotenství říct, ale ten z toho nebyl nadšený. „Toho dítěte se zbavíš, Rhondo. Rozumíš?“

„Ne, tati,“ prohlásila šestnáctiletá Rhonda neústupně. „Nehodlám to těhotenství ukončit. Už je pozdě a já to těhotenství nemůžu ukončit.„ “Cože?“ zeptala se Rhonda.

„Pak se budete muset sama rozhodnout, jak to dítě vychováte,“ upozornil ji pan Harris. „Nikdo v naší rodině se nikdy neodvážil vzít si někoho z nižší třídy. Takže jestli chceš vychovávat krev toho muže, vypadni z mého domu!„ “To je v pořádku,“ odpověděla.

„Dobře, tati,“ řekla Rhonda po krátké odmlce a oči se jí naplnily slzami. „Možná kdyby byla máma naživu, podpořila by mě. Ale to je v pořádku. Vychovám to dítě sama a dokážu ti, že ses mýlil.“

Rhonda si sbalila věci a ještě ten večer odjela, čímž s otcem zpřetrhala všechny vazby. Pan Harris se nenechal ani trochu zahanbit, zabouchl za ní dveře a nařídil jí, aby se vrátila až poté, co půjde na potrat nebo dá dítě do sirotčince.

Rhonda neřekla ani slovo a objednala si taxi do Peterova domu. Když přijela, vysvětlila, že odešla z otcova domu, protože odmítl přijmout jejich dítě, a že s ním chce začít nový život. K jejímu šoku však Petr odmítl převzít odpovědnost za dítě.

„Poslouchej, zlato,“ řekl. „Nejsem připravený být otcem. A proč jsi odešla z domu svého otce? Mohl nám finančně pomoci, když jsme se vzali a rozhodli se začít nový život. Zbav se toho dítěte, nebo na mě zapomeň, Rhondo.“

Když to Rhonda slyšela, byla v šoku. „Ale Petere, je to naše dítě. Jak můžeš?“

„Podívej, Rhondo, to dítě a ty mi teď děláte jenom problémy. Víš co, prostě na nás zapomeň! Je po všem!“

„Petře!“ Rhonda vykřikla. „Byl jsi tak šťastný, když jsi zjistil, že jsi těhotný! Co se stalo?“

„Protože teď jsi nikdo, zlato. Tvůj otec tě vyhodil a já to dítě vychovávat nemůžu, takže sbohem,“ řekl a zabouchl jí dveře před nosem.

Rhondě se během jediné noci obrátil život vzhůru nohama! Nemohla uvěřit, že je těžce těhotná a otec ani její přítel o ni nestojí! Tu noc opustila Peterův dům, bezútěšně plakala a bloudila ulicemi, aniž by věděla, kam ji život zavede.

Najednou ucítila prudkou bolest v břiše a začala rodit. Bolest byla nesnesitelná a ona neustále prosila kolemjdoucí, aby jí pomohli. Naštěstí si jí všimla jedna žena a s pomocí řidiče pomohla Rhondě dostat se k autu a odvézt ji do nemocnice.

Té noci Rhonda porodila chlapečka, a když se probudila, seděla u její postele žena, která jí pomohla, Angela Bamfordová.

„Děkuji, že jste mi pomohla,“ řekla Rhonda tichým hlasem. „Moje dítě… je v bezpečí, že?“

„Je v naprostém pořádku,“ ujistila ji paní Bamfordová. „Jste ve městě nová? Všimla jsem si, že si nesete zavazadla.“

Rhonda nedokázala zadržet slzy. Rozplakala se a vyprávěla paní Bamfordové příběh, jak se sem dostala. „Už tady nechci žít,“ vzlykala Rhonda. „Chci se jen dostat z Texasu. Ale nejsem si jistá, jestli dokážu zajistit dobrý život svému dítěti.“

Paní Bamfordová se vůči Rhondě cítila strašně provinile, nejen proto, že byla matkou bez domova, která se rozhodovala, zda své dítě vychová, nebo ne, ale také proto, že jí připomínala její vlastní dceru.

„To neříkej, drahá,“ utěšovala ji paní Bamfordová. „Měla jsem dceru v tvém věku. Když jsme zjistili, že je těhotná, rozzuřili jsme se a vyhodili ji z domu.“

„Můj manžel vlastní leteckou společnost a byli jsme dost bohatí na to, abychom dceru uživili. Ale byli jsme proti tak mladému těhotenství. Je mi líto, že jsem jí nemohla pomoci. Zabila se, protože to všechno neunesla. Nechci, aby si tím prošel někdo další! Je to hrozné místo, kde se člověk musí ocitnout.“

„To je mi moc líto,“ řekla Rhonda a utřela si slzy.

„Mně je jí taky líto,“ dodala paní Bamfordová. „Teď už je ale pozdě. Nebojte se, já vám pomůžu. Můžu ti zarezervovat letenku. Postarejte se o to, aby se vašemu dítěti v novém bydlišti dobře žilo.“

„Ale ne,“ vykřikla Rhonda. „Už jsi pro mě udělala hodně. Obávám se, že ti nemohu prokázat laskavost na oplátku.“

„Prosím,“ žadonila paní Bamfordová. „Když vám pomůžu, bude to, jako bych pomohla své dceři. A mně to pomůže zbavit se pocitu viny.“

V tu chvíli Rhonda nemohla paní Bamfordovou odmítnout. Souhlasila s letenkou a o několik dní později už letěla obchodní třídou z AUS na letiště JFK, připravená začít svůj život znovu.

Když však seděla v letadle s dítětem v náručí, neustále se obávala, zda mu dokáže zajistit dobrý život.

„Co když se o své dítě nedokážu postarat? Co když se mnou bude žít na ulici?„ “Ne,“ odpověděla. Tyto myšlenky Rhondu natolik zaměstnávaly, že si ani nevšimla, že let skončil a pilot oznámil její přílet na letiště JFK.

Rhonda si s hrůzou uvědomila, že zůstane sama v cizím městě s novorozencem a bez jakýchkoli prostředků. Myšlenky se jí začaly točit a srdce jí bušilo úzkostí při pomyšlení na to, co ji a jejího syna čeká.

V tu chvíli učinila strastiplné rozhodnutí. Rozhodla se nechat dítě v letadle a doufat, že se ho někdo ujme a dá mu dobrý život.

Počkala, až lidé na sousedních sedadlech odejdou, a když viděla, že se nikdo nedívá, nechala syna na sedadle spolu se vzkazem, který předtím napsala, a rychle opustila letadlo. Stálo ji veškerou sílu, aby se neohlédla a nevytrhla dítě zpět, ale rozhodla se, že to tak bude lepší.

Když po odchodu cestujících přistoupila k sedadlu jedna z letušek, Lynsey, byla šokována, když našla kojence. Nemohla si pomoci, ale když si přečetla vzkaz, který u něj Rhonda zanechala, bylo jí dítěte líto.

Jsem chudá matka, která se nedokázala postarat o své dítě. Neztrácejte čas mým hledáním, pokud najdete tento vzkaz. Nikdy jsem mu nemohla dát dobrý život. Doufám, že ho přijmeš a budeš si ho vážit jako vlastního. Budu rád, když mu budete říkat Matthew. Matthew Harris. To je jméno, které jsem pro něj vybral.

Po téměř deseti letech bojů si Rhonda konečně našla stabilní práci a její finanční situace nebyla špatná. Nebylo však dne, kdy by nelitovala, že syna nechala na cestě.

Po přestěhování do New Yorku byla téměř sedm let bez domova a zbylých sedm let se snažila najít stálý příjem a nájem. Nakonec se situace zlepšila a ona si myslela, že dokáže synovi zajistit vše, co potřebuje.

Samozřejmě se styděla za to, co v minulosti udělala, a bála se, že ji syn nikdy nepřijme. Rozhodla se však riskovat a poprvé a možná naposledy se setkat se svým chlapcem. Bohužel si správně myslela, že to dopadne špatně.

„Moje máma? To si ze mě děláte legraci!“ Matthew se na ni vrhl, když se setkala s jeho pohledem. „Kde jsi byla celé ty roky? Já tě nepotřebuju! Jsem šťastná u svých pěstounů.“

Při těchto Matthewových slovech se Rhondě zaleskly oči. Vydala se na místní policii pro pomoc, vylíčila jim celý svůj příběh a naštěstí jí jeden z policistů pomohl syna najít.

Zpočátku se bála, že Matthewa nikdy nenajde, protože ho mohl adoptovat kdokoli na světě a dát mu jiné jméno. Měla štěstí: hledala v New Yorku a našla ho tam pod jménem, které mu dala.

Kontaktovala Matthewovu adoptivní matku a vysvětlila jí, proč se ho vzdala a vybrala pro něj jméno Matthew Harris. Ukázalo se, že chlapce adoptovala letuška Lynsey a její manžel. Ta pochybovala, zda má Rhondu s Matthewem seznámit, když se ho vzdala, ale nakonec souhlasila, že jí dá šanci vysvětlit se poté, co si vyslechla její příběh.

„Je mi to moc líto, Matthew,“ řekla Rhonda. „Vím, že jsi naštvaný a nechceš mě přijmout, ale nemůžeš mi dát aspoň jednu šanci?“ „Ne,“ řekla.

„V žádném případě!“ – Chlapec vykřikl. „Jsi zlá ženská, která mě nechala samotného. Kdyby mě rodiče neadoptovali, byl bych dneska v sirotčinci!“ Chlapec se zasmál.

„Ale Matthew,“ řekla Rhonda. „Tohle jsem nechtěla udělat. Nenecháš mě vysvětlit, proč jsem tě opustila?“

Matthew to udělat nechtěl, ale po prosbě rodičů souhlasil. Rhonda mu neřekla o předčasném těhotenství a o tom, jak ji vyhodili, protože mu bylo teprve třináct. Řekla mu však, že byla chudá a že ji jeho otec opustil.

Lynsey mu vysvětlila, že Rhonda měla problém zajistit mu dobrý život, a tak se ho vzdala. Matthew ji však stále nechtěl uznat za svou matku. „Možná ti to odpustím,“ řekl. „Ale nemůžu ti říkat mami. Mám jen jednu mámu.“

„To je v pořádku, Matthew,“ řekla Rhonda. „Můžu za tebou jezdit aspoň o víkendech?“

„Dobře, nevadí mi to,“ řekl chlapec.

Od onoho osudného dne uplynulo deset let. Matthewovi je nyní 23 let a pracuje jako datový analytik v New Yorku. Postupem času Rhondě odpustil, co udělala, a přijal ji jako svou matku, přičemž si uvědomil, že všechno, co udělala, byla posedlost.

Rhonda se nedávno v práci seznámila s mužem jménem Andrew a už měsíc spolu chodí. Rhonda si ho chce vzít, ale hodlá si o tom nejdřív promluvit s Matthewem. Když před dvěma lety odjela do Texasu, seznámila se také s paní Bamfordovou a starší žena byla ráda, že jí to vyšlo.

Co se z tohoto příběhu můžeme dozvědět?

• Čas všechno zahojí. Postupem času si Matthew uvědomil, že Rhonda za to, co se stalo v osudný den, kdy ho opustila, tak úplně nemůže.
• Nemělo smysl zabývat se minulostí. Matthew si to uvědomil a Rhondě odpustil.