Žena v letadle položila nohy na sedadlo mého manžela – nevydržela jsem to a rozhodla se jí to vrátit.

Během letu domů se Crystal a její manžel Alton setkají s otravnou cestující, která neustále kope do Altonova sedadla. Poté, co ji opakovaně požádá, aby přestala, se Crystal rozhodne vzít věci do vlastních rukou.

Včera večer jsme s manželem letěli letadlem. Konečně jsme se vraceli domů po týdnu stráveném u jeho rodičů. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase ve své vlastní posteli.

„Nejvíc mi chyběla naše sprcha,“ řekl Alton. „Máma s tátou jsou v pohodě, ale náš tlak vody je bezkonkurenční.“

Nastoupili jsme do letadla a zdálo se, že všechno půjde hladce.

„Pojď, přinesu ti zavazadla, Crystal,“ řekl Alton a vzal mi batoh.

Konečně jsme se usadili na svá místa a brzy se hukot motorů stal uklidňujícím bílým šumem, který jsem potřebovala k relaxaci během letu.

Ale když jsem si odsunula sedadlo, všimla jsem si něčeho, z čeho mi okamžitě zaskřípaly zuby. Žena v řadě za námi si položila bosé nohy na sedadlo mého manžela.

„Proč?“ zamumlala jsem si pro sebe, zatímco žena kopala do Altonova křesla. Živě si povídala se svou kamarádkou a vůbec si neuvědomovala, jak se chová hrubě.

Podívala jsem se na manžela a doufala, že s tím něco udělá. Obvykle je tak trpělivý, ale tohle bylo moc i na něj.

„Mohla bys dát nohy dolů?“ – Zeptal se a otočil se k ženě čelem.

Podívala se na něj, prohodila pár slov se svou kamarádkou a pak se rozesmála. Neslyšel jsem přesně, co říkala, ale bylo jasné, že její nohy nikam nevedou.

Pak přišel čas na bezpečnostní protokol za letu, takže jsme všichni seděli rovně a několik minut dávali pozor. Po několika minutách však žena začala znovu žvatlat a její nohy neustále tlačily do manželova sedadla.

Alton se znovu otočil, tentokrát byl jeho hlas pevnější.

„Hele, mohla bys prosím tě dát ty nohy z mého křesla pryč? Začíná to být trochu otravné.“

Tentokrát se žena samozřejmě ani neobtěžovala odpovědět. Jen sklopila oči a pokračovala v rozhovoru, přičemž si pevně sedla na jeho místo.

Viděla jsem, jak se manželova ramena napjala. Čekal nás dlouhý let.

„Miláčku, co kdybys zavolal letušku?“ navrhla jsem a snažila se zachovat klidný hlas.

Nechtěla jsem se do toho zatím plést. A věděla jsem, že ani Alton nechce, abych se do toho pletla. Oba jsme věděli, jak malicherná a směšná dokážu být, když mě k tomu vyzvou.

Přikývl, vstal a zamířil k uličce. Za chvíli se vrátil s letuškou v závěsu.

Byla to vysoká žena s přísným chováním.

„Ta to zvládne,“ zamumlal jsem k Altonovi, když se posadil.

Letuška se naklonila a promluvila na ženu za námi, její hlas byl tichý a velitelský.

„Chtěl jsem si jen zdřímnout,“ řekl Alton.

Můj muž zívl a zavřel oči.

Já jsem se však otočila, abych viděla reakci ženy.

Byla zjevně naštvaná a nakonec si dala nohy na zem. Myslel jsem, že tím to skončí, ale sotva letuška ustoupila, znovu zvedla nohy.

To je ale drzost!

V tu chvíli byla drobná Crystal připravená prosadit se.

Kdo si myslela, že je? Proč pro ni bylo tak důležité, že má nohy na cizím sedadle? Byla prostě drzá.

Podíval jsem se na Altona, který se cítil trapně a snažil se ignorovat nohy přitisknuté na jeho sedadlo.

To bylo ono.

Slyšela jsem, jak si uličkou razí cestu vozík s nápoji, a můj plán se dal snadno uskutečnit.

„Co si dáte?“ – Letuška se zeptala Altona a mě.

„Dám si gin s tonikem,“ odpověděl Alton bez váhání.

„A já si vezmu láhev vody,“ řekl jsem.

Pomalu jsem odšrouboval uzávěr, a aniž bych se napil, usmál jsem se.

„Co to děláš?“ – Zeptal se a oči se mu mírně zúžily.

„Jen mi věřím,“ odpověděla jsem.

Nedbale jsem se opřela na židli, naklonila láhev a vylila polovinu obsahu na ženskou tašku, která byla vklíněná mezi její a manželovu židli.

Voda se vsákla do látky a okamžitě ztmavla.

Drobná Crystal tu byla na hraní.

Žena si však nikdy neuvědomila, co jsem udělala.

Pak jsem si vzala zbytek manželova nápoje.

„Crystal,“ ušklíbl se. „Vím přesně, co se chystáš udělat.“

„Tak mě to nech udělat,“ prohlásila jsem.

Prostrčila jsem ruku opěrkou a zamířila přímo na její nohy. Vyprázdnil jsem sklenici.

Prostrčil jsem ruku opěrkou a zamířil přímo na její nohy. Vyprázdnil jsem sklenici.

„Fuj!“ vyjekla žena a stáhla se tak rychle, že málem kopla svou kamarádku.

Zatahala mě za rukáv a zírala na mě.

„To jsi mi právě upustil pití na nohy?“ – dožadovala se.

Otočila jsem se k ní čelem a nasadila ten nejnevinnější výraz ve tváři.

„Ach, za to se omlouvám. Turbulence a tak. Neměl jsem to pod kontrolou.“

Žena otevřela ústa, aby něco namítla, ale pak si to zřejmě rozmyslela.

Místo toho si pro sebe něco zamumlala a otočila se zpátky ke své přítelkyni, která na ni zírala s široce otevřenýma očima.

Zaslechla jsem útržky jejich rozhovoru, něco o tom, jak jsem nechutná a jak jsme sprosté.

„Je to jenom kýčovitá baba,“ řekla ta žena. „A polila mě alkoholem. Cítím to. Hnus.“

„Měla se prostě slušně zeptat,“ řekla kamarádka neomaleně.

„Jo, ale já jsem si ten let taky zaplatila,“ zabručela. „Taky si zasloužím pohodlí.“

„Někteří lidé si prostě myslí, že jsou lepší než ostatní,“ řekla její kamarádka.

Ještě chvíli se procházely. A jak vozík s jídlem objížděl, žena omylem narazila do manželova sedadla, když se posouvala pro jídlo.

„Moc se omlouvám!“ – Řekla nahlas.

„Vy jste se opravdu omluvila?“ – Její kamarádka se zachichotala.

„Ano,“ řekla žena. „Protože nechci, aby mi na nohy spadl kus horkého lososa nebo bůhvíco ještě.“

Alton mě chytil za ruku a rozesmál se.

Ale víte co? Po zbytek letu neslezla nohama z manželova sedadla.

„To bylo něco,“ zavrtěl Alton hlavou a v očích mu tančil smích. „Opravdu jsi jí to ukázala.“

„Už mě unavuje, jak si lidi myslí, že si můžou dělat, co chtějí,“ odpověděla jsem. „Zvlášť když je to tak očividně neuctivé.“

Zbytek letu proběhl bez incidentů. Když jsem se otočila, žena se na mě tu a tam zadívala, ale já se jen usmála a dělala, že si toho nevšímám.

Když jsme začali klesat, viděla jsem, jak se žena natáhla pro tašku, a všimla jsem si, že je mokrá. Tvář jí zrudla a vrhla na mě pohled, který by dokázal roztavit ocel.

Jen jsem se slabě usmála a odvrátila pohled.

„Nejdřív si dám sprchu,“ řekl Alton. „A pak si vlezeme do postele.“

„V tom s tebou souhlasím,“ souhlasila jsem s ním.

Když jsme přistáli a byl čas vystoupit, prošla kolem nás a něco si zlostně mumlala ke své kamarádce. S manželem jsme si v klidu posbírali věci a nechali dav, aby se rozptýlil, než jsme zamířili k východu.

Když jsme vystupovali z letadla, cítila jsem, jak mě zaplavuje pocit uspokojení.

Někdy je malá malicherná pomsta přesně to, co potřebujete, abyste vyjádřili svůj názor.

Když jsme procházeli terminálem a napětí z letu se s každým krokem rozplývalo, Alton mi položil ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.

„Víš, už je to dlouho, co jsem viděl malou Crystal,“ řekl s náznakem smíchu v hlase.

„No, zoufalá doba si žádá zoufalá opatření,“ odpověděla jsem.

Co byste udělali vy?

Pokud se vám tento příběh líbil, tady je pro vás další |

Letuška mě v letadle donutila klečet, když jsem byla těhotná – její důvod mě šokoval
Kayla, která truchlí nad ztrátou své babičky, se po pohřbu chystá vrátit domů. Když však nastupuje do letadla, netuší, jaká noční můra ji čeká. Při záměně identity se Kayla musí spolehnout na svůj důvtip a rychlé uvažování, aby se dostala z horké vody, do které se dostala.

Po několika dlouhých dnech truchlení jsem byla připravená svalit se do postele. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a emocionálně vyčerpaná z babiččina pohřbu.

Pohřeb byl těžký, ale bylo to rozloučení se ženou, která mi byla po celý život oporou.

„Jsi si jistá, že chceš dnes odejít?“ zeptala jsem se. – Zeptala se mě máma, když jsem si balila kufr. „Můžeš pár dní počkat, jestli si s tou ztrátou potřebuješ jenom sednout.“

Smutně jsem se na ni usmála.

„Já vím,“ řekla jsem. „Ale musím se vrátit do práce a ke Colinovi. Víš, že můj manžel to beze mě sotva zvládne.“

„Myslím, že je dobré, abys byla ve své komfortní zóně,“ řekla. „Ale s tátou jsme se rozhodli, že tu zůstaneme po zbytek týdne, abychom vyřešili babiččin dům a dokončili všechny věci, které je třeba udělat. Vím, že se táta nemůže dočkat, až se vrátí domů.“

„Jen bych si přála, aby babička viděla dítě,“ řekla jsem a třela si rukou břicho. „To jsem si celou dobu přála.“

„Já vím, zlatíčko,“ řekla máma. „Přála bych si, abyste s babičkou zažily takovou chvíli, ale to je v pořádku, zlato. Alespoň jsi tu byla na konci dne, když tě babička nejvíc potřebovala.“

Teď jsem stála v dlouhých frontách na letišti. Nesnášela jsem létání, ale letět domů bylo mnohem jednodušší než jet autem. Nemohla jsem strávit dvanáct hodin v autě, když se se mnou pral můj močový měchýř.

Nakonec jsem ale nastoupila do letadla, připravená na cestu domů za svým manželem.

„Vezmu si to, madam,“ řekla mi letuška, když mi podávala tašku.

„Děkuji,“ řekla jsem, když jsem se usadila na své místo, mé tělo toužilo po odpočinku.

„Ach, já nesnáším létání,“ řekla žena vedle mě. „Je to nejhorší. Ale taky nesnáším řízení. Měla jsem radši zůstat doma.“

Málem jsem se rozesmála, protože jsem s ní naprosto souhlasila. Nesnášela jsem turbulence, které k létání patří. Cítila jsem se v ní nesvá a úzkostná, jako bych s každým otřesem ztrácela kontrolu.

Ale přesto, když jsem tam seděla připravená na to, že letadlo vzlétne a odveze mě domů, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo pozoruje.

Toto dílo je inspirováno skutečnými událostmi a osobami, ale pro tvůrčí účely bylo smyšleno. Jména, postavy a detaily byly změněny z důvodu ochrany soukromí a posílení příběhu. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, nebo skutečnými událostmi je čistě náhodná a není záměrem autora.