Vzala jsem si svého učitele – a to, co se stalo první noc, mnou otřáslo.

Nikdy bych nečekal, že se po letech setkám se svým učitelem ze střední školy uprostřed rušného farmářského trhu. Ale on tam byl a volal mé jméno, jako by neuplynul žádný čas. Zdvořilý rozhovor se rychle změnil v něco, o čem se mi ani nesnilo.

Když jsem chodil na střední školu, byl pan Harper učitel, kterého všichni zbožňovali. Čerstvě vystudoval univerzitu a měl talent proměnit starověké dějiny ve skutečný seriál na Netflixu. Energický, vtipný a na učitele možná až příliš atraktivní.

Pro většinu z nás to byl „cool učitel“, s nímž se studium zdálo méně nudné. Pro mě byl prostě pan Harper – milý, zábavný dospělý člověk, který si na své studenty vždycky udělal čas.

– Claire, skvělý rozbor Deklarace nezávislosti,“ řekl mi jednou po hodině. – Máš bystrou mysl. Přemýšlela jsi o studiu práv?

Rozpačitě jsem pokrčila rameny a přitiskla si sešit k hrudi.

– Já nevím… Možná? Dějepis je prostě… jednodušší než matematika.

Usmál se:

– Věř mi, matematika je jednodušší, když si ji příliš nekomplikuješ. Dějepis je na druhou stranu o příbězích. A ty je umíš najít.

V šestnácti mi jeho slova moc neříkala. Byl to jen učitel, který dělal svou práci. Ale přiznávám, že jeho slova mi utkvěla v paměti.

Potom se život stočil do spirály. Odmaturovala jsem, přestěhovala se do města a vzpomínky na střední školu nechala za sebou. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Je to už osm let. Je mi 24 let, jsem zpátky ve svém rodném městě a procházím se po farmářském trhu, když zaslechnu známý hlas.

– Claire? Jsi to ty?

Otočila jsem se a byl tam. Jenže teď to nebyl pan Harper. Byl to prostě Leo.

– Pan Har- Chci říct… Leo? – Klopýtala jsem přes slova a cítila, jak se červenám.

Široce se usmál – stejně jako předtím, jen teď to bylo lehčí, okouzlující.

– Už mi nemusíš říkat „pane“.

Stát vedle muže, který mi kdysi kontroloval eseje a teď se se mnou smál jako se starým přítelem, bylo… neskutečné.

– Pořád ještě učíš? – Zeptal jsem se a upravil si košík se zeleninou na boku.

– Ano, ale teď na jiné škole. Učím angličtinu.

– Angličtinu? – Škádlil jsem ji. – A co dějepis?

Zasmál se – tichým, lehkým smíchem.

– Ukázalo se, že jsem lepší v literatuře.

Zarazilo mě nejen to, že byl starší, ale i to, jak moc se změnil. Už to nebyl ten energický mladý učitel, ale sebevědomý muž, který našel své místo.

Povídali jsme si a rozhovor nejen plynul – on tančil. Mluvil o svých studentech, o tom, jak ho přivádějí k šílenství, ale jak je na ně hrdý. Svěřil jsem se mu se svým městským každodenním životem: s chaotickou prací, s neúspěšnými vztahy a se svým snem založit vlastní firmu.

– Dokážeš to,“ řekl mi o dva týdny později u kávy. – Když o tom mluvíš, přesně vidím, jak to bude vypadat.

– Jen se mě snažíš rozveselit,“ zasmála jsem se.

Ale pohled do jeho očí mě umlčel.

– Ne, myslela jsem to vážně. Máš energii, Claire. Jen potřebuješ šanci.

Při naší třetí večeři, při svíčkách v útulném bistru, jsem si uvědomila: věkový rozdíl? Sedm let. Spojení? Okamžité. Ten pocit? Nečekaný.

– Začínám si myslet, že mě jen využíváš pro bezplatná fakta z historie,“ zažertovala jsem, když platil účet.

– Mám tě,“ ušklíbl se a naklonil se blíž. – Možná mám ale jiné motivy.

Vzduch se změnil. Něco neuchopitelného, ale silného mezi námi proběhlo. Srdce se mi rozbušilo rychleji a já zašeptala:

– Co jsou zač?

– Musel bych zůstat blízko, abych to zjistil.

O rok později jsme stáli pod rozložitým dubem na dvoře domu mých rodičů, uprostřed světel věnců, smíchu přátel a šustění listí. Malá, útulná svatba – přesně taková, jakou jsme chtěli.

Když jsem Leovi navlékla na prst zlatý prsten, usmála jsem se. Nebyl to příběh lásky, jaký jsem si představovala, ale byl správný ve všech ohledech.

Ten večer, když se hosté rozešli a dům se ponořil do ticha, jsme zůstali jen my dva.

– Něco pro tebe mám,“ řekl a přerušil ticho.

Zvedla jsem obočí a zaujalo mě to.

– Dárek? Kromě toho, že už si mě vzal? Odvážný.

Ušklíbl se a vytáhl zpoza zad malý ošuntělý zápisník.

– Myslím, že se ti to bude líbit.

Přejela jsem prsty po popraskané obálce.

– Co je to?

– Otevři ho.

Otevřela jsem první stránku a ztuhla.

Můj rukopis.

– Počkat… to je můj starý snový deník!

Leo přikývl a zářil jako dítě, které objevilo tajemství.

– Psal jsi ho v hodinách dějepisu. Pamatuješ? Úkolem bylo představit si svou budoucnost.

– Na to jsem úplně zapomněl! – Zasmála jsem se, i když mi tváře zčervenaly. – Nechala sis to?

– Ne schválně,“ poškrábala jsem se rozpačitě vzadu na hlavě. – Když jsem přestoupila na jinou školu, našla jsem ho mezi starými papíry. Chtěla jsem ji vyhodit, ale… nemohla jsem.

– Proč ne?

– Protože mi to připomínalo, jaká jsi byla… a jaká by ses mohla stát.

Listovala jsem stránkami: začít podnikat, odjet do Paříže, změnit svět.

– Je to jen pubertální fantazie.

– Ne, Claire,“ řekl rozhodně. – Tohle je mapa k životu, který si zasloužíš.

– A když se mi to nepodaří?

Stiskl mi ruku.

– „Neúspěch není to nejhorší. Nejstrašnější je to nikdy nezkusit.

Jeho slova ve mně zůstala.

O pár týdnů později jsem dala výpověď v práci a splnila si svůj sen – kavárnu s knihami. Leo mi byl oporou v každé těžkosti.

Teď sedím u pultu naší útulné kavárny a sleduji, jak Leo pomáhá našemu batoleti sbírat rozházené tužky.

Leo zvedne oči a usměje se:

– Co je to za pohled?

– Jen přemýšlím… Opravdu jsem si vzala toho správného učitele.

Mrkne na mě:

– To si piš, že ano.