Vytvořila jsem profil na Tinderu pro svou svobodnou maminku – a okamžitě jsem toho litovala, když jsem viděla, kdo jí píše.

Moje máma se vzdala všeho, aby mě vychovala. Po otcově odchodu tu pro mě byla vždycky, jako jediná. Chtěl jsem pro ni udělat jen něco hezkého. Tak jsem si řekl, že ještě není pozdě na to, aby si našla lásku na seznamce. Ale, bože, co jsem rozhodně nečekal, bylo zjištění, s kým půjde na rande!

Jmenuji se Lucy a je mi 23 let. Jak už to o víkendech bývá, jednoho dne jsem se vydala na návštěvu ke své mamince Phoebe.

Jsem její jediná dcera a nikoho jiného nemá. Můj táta opustil rodinu, když jsem byla ještě hodně malá, a od té doby je máma vždycky sama.

Byla jsem pro ni na prvním místě a při vší té péči o mě jí nikdy nezbyl čas na osobní život. Mamince je 56 let a najít si v jejím věku partnera není snadné, ale já jsem zůstala optimistická a doufala, že jí pomůžu.

Byli jsme u ní doma a já stál s telefonem, fotil ji a ukazoval jí, jak má pózovat.

Odpolední slunce pronikalo oknem a zalévalo obývací pokoj teplým světlem. Pokoj byl útulný, plný rodinných fotografií a vzpomínek na dětství.

„Mami, stoupni si k oknu,“ nařídila jsem jí a snažila se zachytit to nejlepší světlo. „Ne, takhle ne, spíš ladně, jako kočka.“

„Kočka? Lucy, v mém věku?“ odpověděla máma nesměle a její tváře získaly lehký nádech do růžova.

„Nikdy není pozdě cítit se jako žena. Poslouchej, co ti říkám. A nedívej se do kamery. Představ si, že se záhadně díváš z okna…“

Phoebe zaváhala, ale poslechla a postavila se k oknu, mírně naklonila hlavu a s tichým, zamyšleným výrazem se dívala na ulici.

„Aha… Stůjte klidně… Mám to!“ vykřikl jsem a pořídil snímek. Se širokým úsměvem jsem jí obrázek ukázal. „Vidíš? Vypadáš úžasně, mami!“

Podívala se na obrázek a na tváři se jí objevil drobný úsměv. „Myslíš?“

„Samozřejmě, že si to myslím! Na tvůj profil na Tinderu je perfektní,“ řekla jsem a trochu upravila fotku, než jsem ji nahrála.

„Zlato, jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Už nejsem mladá, kdo by mě tam chtěl…“ zarazila se a v jejím hlase byly slyšet pochybnosti.

„Mami, takhle o sobě nemluv. Život nekončí v padesáti! Láska nezná věk!“ řekla jsem pevně a podívala se jí do očí, abych zdůraznila svá slova. „I ty si zasloužíš být šťastná.“

Společně jsme přidali popis do jejího profilu. Smáli jsme se, když jsme vymýšleli správná slova, která by popsala její vřelé srdce, lásku k zahradničení a vášeň pro vaření.

„Co třeba tohle: „Milující matka a vášnivá zahrádkářka hledá někoho, s kým by mohla sdílet smích a chutné jídlo. Věří, že láska je nadčasová a život je plný překvapení.“ Co říkáš?“ zeptala jsem se.

Phoebe se tiše zasmála. „To zní krásně, Lucy. Děkuji ti, že to pro mě děláš.“

„Samozřejmě, mami. Zasloužíš si najít někoho výjimečného,“ řekla jsem a objala ji. „Teď ti ukážu, jak se ta aplikace používá.“

Po krátké instruktáži o tom, jak přejet prstem vlevo a vpravo, jsem si byla jistá, že je připravená ponořit se do světa online randění.

Naposledy jsme se zasmáli směšnosti toho všeho, pak jsem se rozloučil a zamířil domů s nadějí, co ji čeká v budoucnosti.

Druhý den jsem dorazil do kanceláře a jako obvykle můj pracovní den začal kávou a drby s kolegyní z kanceláře Natalií.

V kuchyňce kanceláře to po ránu bzučelo, když jsme si vzaly kávu a usadily se u stolu v rohu. Vzduch naplnila vůně čerstvě uvařené kávy a vytvořila příjemný začátek dne.

Natalie se k nám okamžitě naklonila a oči jí jiskřily vzrušením. „Tomu nebudeš věřit, Lucy. Michael, náš šéf, se celý den dívá do telefonu a usmívá se jako malý kluk.“ ‚Cože?‘ zeptala jsem se.

Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Michael? Usmívá se? Co se to s ním děje?“

Natalie se usmála, její vzrušení bylo hmatatelné. „Žena. Určitě někoho má. To je přece jediné vysvětlení. Michael je vždycky tak soustředěný na svou práci a nikdy se nenechá rozptýlit. Ale dneska byl přilepený k telefonu a usmíval se jako zamilovaný puberťák.“

Myšlenka, že by Michael, náš šéf workoholik, byl zamilovaný, byla zábavná. Nikdy jsme ho neviděli se ženou, natož aby se tak choval.

„Musíme zjistit, kdo to je!“ prohlásila jsem a pukla zvědavostí.

V tomto okamžiku jsme vymysleli plán. Natalie přistoupila k Michaelovi se stohem papírů. „Michaele, mohl by ses na ně podívat? Nemůžu najít zprávu z minulého týdne,“ řekla a předstírala zmatek.

Michael si povzdechl a neochotně odložil telefon. „Natalie, pracuješ tu už roky. Podívám se,“ odpověděl a vzal si od ní papíry.

Zatímco se Michael věnoval Natalii, tiše jsem vzala ze stolu jeho telefon. Když jsem ho otevřela, rozbušilo se mi srdce, protože jsem nevěděla, co mám čekat. Ale na to, co jsem uviděla, jsem připravená nebyla.

Byla to moje máma! Psal si s mojí mámou! Jejich konverzace probíhala už od včerejšího večera. V duchu jsem si procházela zprávy.

Na ten večer už měli domluvenou schůzku; máma ho pozvala k sobě na večeři. Zachvátila mě panika. „Ne, ne, to se nemůže stát! Tohle ne,“ pomyslela jsem si horečně. Jak by to opravdu mohlo být?

Proč zrovna on, mami? Nedokázala jsem si ani představit, jak trapné by bylo pracovat se svým šéfem jako budoucím nevlastním otcem. Ne! Nemohla jsem to dopustit. Musela jsem tomu zabránit.

Když jsme se s Natálií vrátili k sobě, okamžitě se začala vyptávat: „Tak kdo to je? Znáš ji?“

Nuceně jsem se usmál a zalhal: „O nic nejde, prostě holka. Nic zvláštního.“ Uvnitř mě začala zachvacovat panika. Musela jsem vymyslet plán, jak zajistit, aby Michael na tuhle schůzku nešel. Kdyby šel, všechno by to zničilo. Hlavou mi bleskla možná řešení.

Den se chýlil ke konci a já viděla Michaela, jak spěchá dokončit svou práci. Bylo to tak neobvyklé, protože Michael vždycky odcházel poslední.

Ale věděla jsem, kam spěchá, a bylo nutné, abych ho nenechala pozadu. Když jsem viděla, že se Michael balí, přistoupila jsem k němu s notebookem.

„Michaele, máš chvilku?“ zeptala jsem se a snažila se znít nenuceně, přestože mi bušilo srdce.

„Mám trochu naspěch… Ale samozřejmě, co potřebuješ?“ zeptal jsem se. – Odpověděl a podíval se na hodinky.

„Nemůžu to hlášení udělat správně. Mohl byste se podívat, jestli je správně?“ Podržel jsem mu svůj notebook a doufal, že si nevšimne záměrných chyb, které jsem mu podstrčil.

Michael si povzdechl a vzal si ode mě notebook. „Dobře, podíváme se, co máš,“ řekl, otevřel soubor a začal si zprávu prohlížet.

Když zprávu procházel, upozorňoval na chyby a vysvětloval opravy, nemohla jsem si nevšimnout jeho projektu na obrazovce počítače.

Byl to projekt, na kterém celý den usilovně pracoval, aby ho stihl dokončit do stanoveného data. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si uvědomil, že práci dokončí v krátkém čase.

„Lucy, nečekala jsem, že budeš dělat takové chyby, obvykle odvádíš skvělou práci. Co se stalo?“ – Zeptal se a ustaraně se na mě podíval.

„Omlouvám se, není mi dobře,“ zamumlala jsem a snažila se skrýt rozrušení.

Michael skončil s procházením zprávy mnohem rychleji, než jsem čekal. „Všechno je hotové. Teď mě, prosím, neruš, musím ještě něco dodělat,“ řekl, rychle odstrčil můj laptop stranou a znovu otevřel svou projektovou složku.

Zachvátila mě panika. Ve strachu, že nestihne dokončit svou práci, jsem udělala něco strašného. Vedle Michaelova notebooku ležel hrnek s kávou. Převrhla jsem ho a předstírala, že to byla nehoda, a káva se mu vylila na notebook.

„Ne! Lucy, co jsi to udělala!“ křičel Michael, popadl notebook a snažil se ho zachránit. Ale bylo už pozdě. Notebook se nechtěl zapnout.

„Ach, to je mi tak líto…“ Koktala jsem a přemáhal mě pocit viny.

Michael se zklamaně podíval na notebook, pak zkontroloval čas na svém telefonu a smutně si povzdechl. Poté, co něco vyťukal na telefonu, si pomalu sundal kabát a posadil se zpátky ke stolu. „Omlouvám se, nechtěl jsem to udělat.“

„To je v pořádku… Budu muset projekt předělat na jiném počítači. Nedělej si s tím starosti,“ řekl zjevně rozrušeně.

Cítila jsem se hrozně. Dokud jsem neviděla výsledek svého jednání, neuvědomila jsem si, co jsem udělala. Ale skutek se stal a na tom se nedalo nic změnit. Mámu to asi moc mrzet nebude, najde si lepšího kamaráda. To jsem si říkal, abych se cítil lépe.

Zpátky u stolu jsem se cítila ještě hůř. Byla jsem hrozná dcera, kolegyně i člověk. Zavolala jsem mámě a uslyšela její tichý, smutný hlas.

„Možná to není pro mě, drahá. Myslím, že tu aplikaci přestanu používat, je to pro mě příliš složité,“ řekla tiše.

„Mami, neboj, večer za tebou přijdu,“ odpověděla jsem a srdce mi puklo.

Věděla jsem, že musím všechno napravit. A tak jsem znovu zamířila do Michaelovy kanceláře. „Michaele, máš chvilku?“ zeptala jsem se a hlas se mi mírně třásl.

„Musím se tě zeptat ještě na jednu věc…“ Potřebovala jsem to napravit.

Večer jsem zaklepala na máminy dveře. Srdce se mi rozbušilo, když jsem čekala, protože jsem věděla, že se musím přiznat. Dveře se otevřely a na prahu se objevila máma, šokovaná, že mě vidí s Michaelem.

„Lucy? Co tady děláš?“ – Zeptala se s hlasem plným překvapení.

Michael vypadal stejně zmateně. „Proč jsi mě sem přivedla, Lucy?“ – zeptal se. Byl tak laskavý, že mě po práci svezl, aniž by věděl, že mám v hlavě větší plány.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit nervy. „Mami, Michaeli, musím se ti k něčemu přiznat. Pokusila jsem se sabotovat tvoje rande,“ zamumlala jsem a cítila směs viny a úlevy.

Phoebe se zmateně rozšířily oči. „O čem to mluvíš, zlato?“

Michael se zamračil a díval se sem a tam na mě a na svou mámu. „Lucy, jak to myslíš?“

Cítil jsem, jak na mě doléhá tíha mých činů. „Phoebe je moje máma. Když jsem zjistila, že jdeš na rande, zpanikařila jsem a myslela jen na sebe. Bála jsem se, jak mě to ovlivní, a soustředila jsem se jen na své pocity. Ve své sobeckosti jsem zapomněla, jak to ovlivní tebe,“ přiznala jsem a hlas se mi zachvěl.

Výraz Phoebiny tváře změkl, když přistoupila blíž. „Lucy, proč jsi to udělala? Víš, že už je to tak dlouho, co jsem byla na rande.“ ‚Cože?‘ zeptala jsem se.

„Já vím, mami. A proto se cítím tak hrozně,“ řekla jsem a oči se mi naplnily slzami. „Byla jsem vyděšená a sobecká. Nepřemýšlela jsem o tom, co to udělá, abys byla šťastná. Myslela jsem jen na sebe a na to, jak by bylo trapné, kdyby se můj šéf stal mým nevlastním otcem.“

Michael se zatvářil zamyšleně, jeho počáteční šok vystřídalo uvědomění. „Lucy, netušil jsem, že Phoebe je tvoje matka. Ale oceňuji tvou upřímnost. Chce to odvahu přiznat, že ses mýlila.“

Přikývla jsem a otřela si slzu. „To mě opravdu mrzí. Teď si uvědomuji, že vy dva se k sobě dokonale hodíte. Možná vás osud svedl dohromady proto, že jste oba měli tak těžké někoho najít.“

Phoebe se jemně usmála. „Zlato, chápu, proč jsi to tak cítila. Ale musíš vědět, že moje štěstí pro mě hodně znamená, a jestli Michael může to štěstí přinést, měli bychom mu dát šanci.“

Michael souhlasně přikývl. „Lucy, tvoje máma je úžasná žena. Bylo by mi ctí poznat ji blíž.“

Pocítil jsem úlevu. „Teď, když znáš pravdu, ti chci říct jednu věc. Ať se stane cokoli, pokud budeš šťastná ty, budu šťastný i já. Doufám, že se mi podaří napravit svou chybu.“

Phoebe mě vřele objala. „Už jsi to napravila, zlatíčko. Děkuji ti za upřímnost.“

Pak se otočila k Michaelovi a pozvala ho dovnitř. „Pojď dál, Michaele. Pojďme na večeři.“

Michael se usmál a vstoupil dovnitř. „Díky, Phoebe.“

Máma se na mě podívala a podržela pozvání. „Chtěla by ses k nám přidat, Lucy?“

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Ne, mami. Tento večer by měl být tvůj. Užij si ho.“

Když se za nimi zavřely dveře, pocítila jsem nával radosti. Nasedla jsem do auta a jela domů, cítila jsem se lehčí a šťastnější. Koneckonců jsem měla pravdu – láska nezná věk.

Napište nám, co si o tomto příběhu myslíte, a podělte se o něj se svými přáteli. Třeba je inspiruje a rozjasní jim den.