Všiml jsem si psa sedícího uprostřed obchodu na vodítku, ale bez majitele – chtěl jsem ho vzít dovnitř, ale vedoucí mi řekla strašnou pravdu 😱.

Šel jsem do běžného obchodu s potravinami – jen pro chleba, mléko a baterie do dálkového ovládání.

Všechno mi bylo povědomé, dokud jsem se nezastavil v oddělení nářadí.

Přímo mezi krabicemi a žárovkami seděl pes.

Klidně, jako by byla součástí interiéru.

Vodítko leželo na podlaze, nikde nikdo.

Žádný majitel, žádné známky odchodu.

Čekal jsem, že někdo přiběhne a zavolá ji.

Ale ne – pes se na mě jen díval, žádné kňučení, žádné třesení.

Jen čekal.

Zkoušel jsem se ptát prodavačů, ale nikdo nic nevěděl.

Nikdo ji v obchodě nikdy předtím neviděl.

Chystala jsem se ji vzít domů, nemohla jsem ji takhle nechat.

Pak ale přišel vedoucí a tiše řekl:

– „Tohle je Ritchie. Jeho majitelka onemocněla přímo tady v uličce.

Zavolali jsme záchranku a ta ho odvezla do nemocnice.

A Ritchie zůstal.

Vždycky šel s ním, vždycky ho držel na vodítku.

Když majitele odvezli, pustil vodítko, ale Ritchie neodešel – jen čeká.

Stála jsem tam a nemohla tomu uvěřit.

Ritchie byl sám – a pořád čekal, věřil, doufal.

Nechala jsem správci své číslo – pokud se majitel nevrátí, vezmu Ritchieho k sobě.

Kéž by všichni lidé byli tak věrní jako ten pes.