Vnučka mě vyhodila z bytu, který jsem jí darovala, a já jsem jí ukázala realitu.

Moje vnučka Emily mě vyhodila z mého bytu a tvrdila, že je její. Netušila, že její „dokonalý“ snoubenec Tom má temné tajemství, které nám oběma převrátí život naruby a dá nám tvrdou lekci o důvěře a rodině.

Od té doby, co můj syn a jeho žena před šesti lety zemřeli při strašlivé autonehodě, to byla těžká cesta. Od svých šestnácti let vychovávám vnučku Emily. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale zvládli jsme to.“

Minulé úterý Emily vpadla do našeho bytu a zářila. „Babi! Hádej co?“

Vzhlédla jsem od křížovky. „Co tě tak nadchlo?“

„Jsem zasnoubená!“ Natáhla ruku a ukázala třpytivý prsten.

Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. „Zasnoubená? S kým?“

„S Tomem! Chodíme spolu už dva měsíce. Je dokonalý!“

Odložila jsem pero. „Dva měsíce? To je strašně rychle, nemyslíš?“

Emilyin úsměv se vytratil. „Proč nemůžeš být prostě šťastná za mě?“

„Mám jenom strach. Co tvoje studium?“

Pohrdavě mávla rukou. „Vysoká škola není pro mě. Nechám toho.“

„Emily, to nemůžeš myslet vážně. Vzdělání je nesmírně důležité.“

„K čemu? Chystám se vdát. Tom se o mě postará.“

Zamračila jsem se. „Co když se něco stane? Když odejde?“

„To se nestane,“ odvětila. „Proč jsi tak negativní?“

Povzdechl jsem si. „Jen na tebe dávám pozor, zlato.“

„No, nestaráš. A mimochodem, potřebuju, aby ses odstěhovala.“

Zamrkala jsem, byla jsem si jistá, že jsem se přeslechla. „Odstěhovat? Odkud?“

„Z tohoto bytu. Teď je můj.“

„Emily, řekl jsem, že ho zdědíš po mé smrti.“

Pokrčila rameny. „Rozdíl je stejný. Potřebuju ho teď.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. „A kam mám jít?“

„To není můj problém,“ řekla a zkontrolovala telefon.

„Emily, to je směšné! Nemůžeš mě jen tak vyhodit!“

Sotva vzhlédla od svého věčně zaneprázdněného telefonu. „Dávej na mě pozor. Chci, abys do zítřka odešla.“

Snažila jsem se jí domluvit, ale bylo to jako mluvit do zdi. Tu noc jsem skoro nespala, v hlavě mi bublala úzkost a nedůvěra.

Druhý den mě Emily doslova vystrčila ze dveří. „Čas vypršel, babi. Tom se k nám dnes stěhuje.“

Stála jsem na chodbě s narychlo sbalenou taškou a prosila: „Emily, prosím. Promluvme si o tom.“

Vykulila oči a vyčítavě mě odbyla: „Nemáme si o čem povídat. Ahoj.“ Pak se mi před nosem zabouchly dveře.

Strávila jsem noc na chodbě, stále v šoku. Jak mohla moje vlastní vnučka něco takového udělat?

Ráno jsem šla do obchodu a koupila si nové šaty, abych na schůzku s právníkem vypadala slušně. Podali jsme žalobu, abychom dostali můj byt zpátky, ale já měla v hlavě něco jiného, abych dala Emily za vyučenou.

Zavolala jsem své sestře Beatrice, která žila v jiném městě. „Beo? Tady Evelyn. Potřebuju laskavost.“

„Co se děje? Zníš hrozně.“

Vysvětlil jsem mu situaci a Bea se rozzuřila. „Ta nevděčná malá… Samozřejmě, že tu můžeš zůstat. Pojď sem a vyřešíme to.“

Když jsem jela autobusem do Beina domu a zabydlela se, zavolala jsem své staré barevné kamarádce Fioně. Vede firmu soukromých detektivů.

„Fi, potřebuju tvé odborné znalosti. Můžeš vyhledat Emilyina snoubence?“

„Jistě, Ev. Jak se jmenuje?“

„Tom. Víc nevím. Ale přišla jsem na to, jak ho najít na sociálních sítích – moje vnučka naučila starého psa novým kouskům.“

„Pošli mi mailem všechno, co o něm máš, a dej mi pár dní. Uvidím, co se mi podaří vyhrabat.“

„Dobře, udělám to, Fi, díky,“ odpověděla jsem.

Zatímco Fiona pátrala, zavolala jsem právníkovi ohledně svého bytu a řekla mu, ať si dá na čas s žádostí o jeho vrácení.

„Je to celkem jasné,“ řekl právník. „Byt je napsaný na tebe. Ona na něj nemá žádný právní nárok.“

„Doufám, že k tomu nedojde. Nejdřív ji chci poučit,“ odpověděl jsem.

O tři dny později Fiona zavolala zpátky. „Ev, mám špatné zprávy. Ten Tom je pěkný hajzl.“

„Jak to?“

„Za poslední tři roky podvedl nejméně čtyři bohaté ženy. Nechal je na mizině a se zlomeným srdcem.“

V žilách mi ztuhne krev. „Jsi si jistá?“

„Naprosto. Mám všechny důkazy.“

Poděkoval jsem jí a zavěsil. Chudák Emily netušila, do čeho se to dostala.

Svatební den přišel dřív, než jsem čekala. Objevila jsem se na place s Fionou a v rukou svírala složku s důkazy.

Emily si mě všimla a vrhla se k ní. „Co tady děláš?“

„Snažím se ti zabránit, abys udělala obrovskou chybu.“

„Nebyla jsi pozvaná!“ – Zasyčela.

Zvedla jsem složku. „Emily, Tom není ten, za koho ho máš. Chce tvoje peníze.“

Její tvář zbledla. „O čem to mluvíš?“

„Tohle už udělal. Mnohokrát.“

Emily mi vytrhla složku z rukou a začala v ní listovat, ruce se jí třásly. „To… to nemůže být pravda.“

V tu chvíli se objevil Tom, tvář zkřivenou hněvem. „Zlato, co se děje?“ – dožadoval se.

Emily se otočila a v očích se jí zablesklo bolestí a hněvem. „Tohle je vážně? To mě jen využíváš?“ – dožadovala se a hlas se jí třásl emocemi.

Tomův úsměv se vytratil, jeho fasáda popraskala. „Samozřejmě že ne. Kdo ti řekl takovou blbost?“ – Zeptal se s náznakem zoufalství v tónu.

„Všechno je to tady,“ řekla Emily a hlas se jí třásl, když mu podávala dokument. „Důkaz toho, co jsi udělal.“

Tom obkroužil očima místnost a zmocnila se ho panika. Bez varování se rozběhl k východu a zanechal za sebou ohromené ticho.

Emily se sesunula na nedalekou židli a tělo se jí třáslo vzlyky. Když se hosté začali trousit a odcházet, posadil jsem se vedle ní a objal ji kolem třesoucích se ramen. „Je mi to tak líto, zlato,“ zašeptala jsem a cítila se naprosto bezmocná.

Podívala se na mě, řasenka se jí rozmazala po tváři. „Co mám teď dělat?“ zeptal jsem se, můj hlas sotva přesahoval šepot.

„Společně to vyřešíme,“ ujistila jsem ji a jemně jí stiskla ruku.

***

Několik dní po mém návratu do bytu mi Emily v panice zavolala z práce. „Babi, mám velký problém! Právě mi volali z banky. Tom mi vybral všechny peníze z karet a vzal si na moje jméno půjčku. Nevím, co mám dělat. Tolik toho dlužím.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Musíš se tomu postavit čelem. Najdi si jinou práci. Prodej všechno, co můžeš.“

„Ale to bude trvat věčnost!“ – vyjekla.

„Někdy to trvá,“ řekla jsem pevně. „Až se večer vrátíš domů, probereme to a rozhodneme se.“

Emily pomalu přikývla. „Máš pravdu. Udělala jsem ti hroznou věc. Je mi to moc, moc líto.“

„Odpouštím ti,“ řekl jsem. „Ale je čas dospět.“

***

Během několika následujících měsíců se Emily vypracovala k vyčerpání. Obsluhovala u stolu a pracovala v obchodě. Také prodala téměř všechen svůj majetek.

V bytě jsme se vrátili k běžnému životu. Emily pokračovala v práci a dokonce začala navštěvovat nějaké online kurzy.

„Nikdy jsem si neuvědomila, jak těžké je vydělávat peníze,“ řekla jednou u večeře.

Přikývl jsem. „Není to snadné, ale je to obohacující. Vedeš si skvěle, Emily.“

Usmála se. „Děkuju, babi. Za všechno.“

Šest měsíců po svatbě, která se nikdy nekonala, jsme seděly na balkoně s šálkem čaje.

„Babi?“ zeptala se Emily. „Nikdy jsem ti pořádně nepoděkovala. Za všechno.“

Pohladila jsem ji po ruce. „Nemáš zač, drahá. Jsem hrdá na to, jak jsi tu situaci zvládla.“

Usmála se. „Bez tebe bych to nezvládla. Dřív jsem byla tak hrubá.“

„Byla jsi,“ souhlasila jsem. „Ale teď jsi to opravdu změnila.“

Emily přikývla. „Ano. A přísahám, že už tě nikdy nebudu brát jako samozřejmost.“

„Já vím, že ne,“ řekla jsem. „Dostala jsi cennou lekci.“

„Vlastně hned několik,“ zasmála se Emily. „Nikdy nevěř chlapům s příliš dokonalým úsměvem, vždycky čti drobné písmo a babičky vědí všechno nejlíp.“

Ušklíbla jsem se. „Dál už to nešlo.“

„A teď vážně,“ pokračovala Emily, “nemůžu uvěřit, jak jsem byla slepá. Tom vypadal tak dokonale.“

„Tohle podvodníci často dělají,“ vysvětlila jsem. „Řeknou ti přesně to, co chceš slyšet.“

Emily si povzdechla. „Cítím se tak hloupě.“

„Nebuď,“ řekla jsem pevně. „Nejsi první, kdo někomu takovému naletěl, a nebudeš ani poslední. Důležité je, jak se s tím potom vypořádáš.“

Přikývla. „Asi ano. Já jen… že se mi zdály takové sny, víš? Velká svatba, dokonalý život. A teď mám dvě práce a chodím na večerní kurzy.“

„A to tě dělá ještě silnějším,“ poznamenal jsem. „Teď si buduješ skutečnou budoucnost, a ne fantazii.“

Emily se usmála. „Máš pravdu. Je to těžké, ale je to dobrý pocit. Jako bych skutečně něco dokázala.“

„To ano,“ ujistila jsem ji. „Jsem na tebe tak pyšná, Emily.“

Když jsme sledovaly, jak slunce klesá pod obzor, cítila jsem, jak mě zaplavuje klid. Prošli jsme si peklem, ale naše pouto bylo silnější než kdy dřív. Někdy je tvrdá láska přesně to, co člověk potřebuje.

Emily si opřela hlavu o mé rameno. „Mám tě ráda, babi.“

„Já tebe taky, zlatíčko,“ odpověděla jsem a objala ji kolem ramen.

Seděly jsme v příjemném tichu a pozorovaly vycházející hvězdy. Nebyla to budoucnost, jakou jsme si představovaly, ale byla naše a my ji společně potkáme.

Co bys dělal ty?