VĚNOVAL JSEM TOMU MUŽI TŘI DESETILETÍ SVÉHO ŽIVOTA.

VĚNOVAL JSEM TOMUTO MUŽI TŘI DESETILETÍ SVÉHO ŽIVOTA.

Vychovávala jsem naše děti, vedla domácnost, podporovala ho v každé etapě jeho kariéry, v každé krizi, v každém okamžiku nejistoty. Byla jsem jeho partnerkou v každém slova smyslu.

A pak jednou u večeře odložil vidličku a řekl toto.

– Miluji tě, Marino, ale… potřebuji mladší ženu.

Přesně tak. Jako by měnil staré auto za nové.

Myslela jsem, že to byl vtip. Nebyl to vtip.

O pár týdnů později ji přivedl do domu – Táňu. Šestadvacetiletá, čerstvě po univerzitě, s naivníma očima a hlasem tak sladkým, až mi z toho drkotaly zuby. Nebyla to špatná osoba. Jen to bylo ještě horší.

A pak se stala ta nejponižující věc.

– Vím, že je to divné,“ řekl a vyhnul se mému pohledu, “ale Tanya neumí vést domácnost jako ty. Mohl bys ji to… naučit?

Naučit ji to.

Jak platit účty, které údržbáře zavolat, jak mu vyžehlit košile tak, jak to má rád.

Měla jsem mu chrstnout víno do obličeje. Ale neudělala jsem to.

Místo toho jsem se usmála.

A všechno jsem ji naučil.

Ukázala jsem jí jeho oblíbená jídla – ale „náhodou“ jsem zapomněla na jednu tajnou přísadu.

Dala jsem jí číslo na čistírnu. Té, která ničí obleky.

Nezmínila jsem se, že má intoleranci laktózy.

A když se mě zeptala, jak si udržet jeho lásku, podívala jsem se jí přímo do očí a řekla:

– Zlato… Neboj se. Taky se tě nabaží.

Pak jsem si sbalila kufry a opustila ten dům.

Ale víš co?

Zanechal jsem po sobě jedno malé překvapení.

A až se to dozví můj bývalý manžel… no.

Doufejme, že Tanya bude připravená.

V den, kdy jsem odjela, jsem se cítila lehčí než před lety. Nebylo to jen tím, že jsem byla fyzicky pryč z domu, ale že mi konečně spadla z ramen tíha očekávání.

Třicet let jsem byl tmelem, který držel naši rodinu pohromadě. Vařila jsem, uklízela, organizovala, obětovala se bez reptání. A kvůli čemu? Jen proto, aby se rozhodl, že už pro něj nejsem ta pravá?

Když jsem odjížděla z domu, který jsme sdíleli tolik let, najednou jsem si uvědomila: už se nezlobím. Jsem volná.

Ale než jsem odjela, zasadila jsem semínko – malou, tichou pomstu, která nakonec přerostla v něco mnohem většího, než jsme si dokázali představit.

Začalo to financemi. V průběhu let jsem se starala o všechny peníze, zatímco on se věnoval své kariéře. Naprosto mi důvěřoval, protože, jak sám říkal: „Jsi v tom lepší.“ A tak jsem se rozhodla, že mu budu důvěřovat.

Nevěděl však, že jsem si už dávno zřídila samostatný účet. Říkala jsem mu „záložní“ – ne pro dovolenou nebo nouzové situace, ale pro chvíle, jako byla tato.

Když jsem podávala žádost o rozvod, zahrnula jsem do dohody klauzuli o výživném. Jemu se to nelíbilo, říkal, že si to nemůže dovolit. Ale díky chytrým výpočtům (a několika dokumentům, které jsem během manželství „náhodou“ zapomněla zmínit) se soud postavil na mou stranu. Každý měsíc mi na účet přicházela slušná částka. Spravedlnost zvítězila.

Mezitím se v domě začaly objevovat problémy. Chudák Tanya se snažila ze všech sil, ale rychle si uvědomila, že život s mužem, který je téměř dvakrát starší než ona, není tak romantický.

Jak se žehlí košile? Snadno. Jak vyjednávat s dodavateli? Noční můra. Vaření? Na to zapomeňte. Beze mě si rychle uvědomila, že vedení domu je víc než jen útulné večeře při svíčkách.

Ale moje skutečné překvapení se týkalo podnikání mého bývalého přítele.

Před lety jsem se začala zajímat o investování. Zpočátku to byl jen koníček – způsob, jak se zabavit v klidu prázdného domu. Ale časem jsem začala vidět příležitosti. Začala jsem v malém, nakupovala jsem akcie slibných společností. A pak jsem zariskoval a investoval do startupu.

A stalo se, že se z tohoto startupu stala společnost s mnohamilionovým obratem.

A hádejte, kdo v ní vlastnil podstatnou část?

Я.

Ještě zajímavější je, že podnikání mé bývalé ženy záviselo na softwaru vyvinutém právě touto společností. Když zvýšili ceny, jeho příjmy prudce klesly.

Nejdřív to svedl na ekonomiku. Pak obvinil zaměstnance. A pak v zoufalství zapátral hlouběji a zjistil pravdu.

A tak mi zavolal.

– Marino, – řekl napjatým hlasem, – musíme si promluvit.

Sešli jsme se v kavárně. Vypadal starší, unavený.

– Vlastníte část téhle společnosti? – Zeptal se a jen stěží ovládal své podráždění.

– Ano,“ odpověděla jsem klidně a usrkla kávy. – Je v tom nějaký problém?

– Problém? Vždyť mě ničíš! Uvědomuješ si, co to dělá s mým podnikáním?

Odložila jsem šálek a naklonila se blíž.

– Je to zvláštní, že? Celé ty roky jsem podporoval tvou kariéru a teď jsi závislá na něčem, co jsem vytvořil já. Karma je zajímavá věc.

Otevřel ústa, aby něco namítl, ale zase je zavřel. Nebylo co namítat.

Než jsem odešel, dal jsem mu poslední radu.

– ‚Postarej se o Táňu,‘ řekl jsem. – Ona na to brzy přijde.

O několik měsíců později jsem se dozvěděl, že to mezi nimi neklapalo. Táňa byla unavená z toho, že se její mladý svět plný života zmenšil kvůli mrzutému muži, který si jen stěžuje na práci a stýská si po minulosti. Nakonec odešla a nechala ho v domě, kde jsme kdysi žili, samotného.

A já? Začal jsem nový život. Cestoval jsem, dělal věci, o kterých jsem dlouho snil, setkával se se starými přáteli. Poprvé po letech jsem žila pro sebe, ne pro někoho jiného.

A víte co? Nejlepší pomstou nebyl vztek.

Byl to úspěch.