Je to už rok, co máma zemřela, ale její bývalý stále bydlí v našem domě a dokonce si přivedl svou novou přítelkyni, aby se mě pokusil vystrnadit. Nevydržela jsem to a dala jsem jim najevo, že je to realita.

Rok po maminčině smrti jsem přišla domů a našla jsem u dveří stát své kufry a v obývacím pokoji ležet cizího člověka v županu mé zesnulé maminky. Nová přítelkyně jejího bývalého přítele se usmívala a říkala mi, že je čas odejít, ale netušila, v čí domě vlastně je.

Otevřela jsem vchodové dveře a za mnou se dovalil kufr. Dům byl cítit levným parfémem a něčím mastným. Nepřipadalo mi to správné. Máma měla dům vždycky čistý, teplý a důvěrně útulný.

Pak jsem uviděla dva velké kufry úhledně naskládané u dveří. Moje kufry. Ztuhla jsem. Puls mi bušil v uších.

Vloupal se sem někdo? Ne. Dveře nikdo nevypáčil. Dům vypadal zabydleně. Pak jsem uslyšel zvuk televize.

Vešel jsem do obývacího pokoje a ztuhl.

Na gauči seděla se zkříženýma nohama žena a usmívala se. V jedné ruce držela sklenku vína, v druhé dálkový ovladač a přepínala kanály, jako by jí to tu patřilo. Ale co bylo nejhorší?

Měla na sobě mámin župan.

Žena se ke mně otočila a prohlédla si mě od hlavy až k patě, jako bych byla zásilka, kterou si neobjednala.

„Aha,“ řekla se smíchem. „Jsi zpátky dřív, než jsem si myslela.“

„Kdo jste?“ Můj hlas zněl ostřeji, než jsem čekala.

Natáhla se na pohovku, dokonale nehybná. „Já jsem Vanessa. Rickova snoubenka.“

Rick. Maminčin bývalý. Muž, kterého jsem tu nechala bydlet z úcty k jejímu poslednímu přání.

Zatnula jsem čelist. „Kde je Rick?“

Vanessa se napila vína a vypadala, že je se sebou spokojená. „Aha, je na služební cestě. Ale řekl mi o tobě.“ Postavila skleničku na konferenční stolek – matčin konferenční stolek. „Podívej, zlato, mluvili jsme s Rickem a opravdu potřebujeme být chvíli sami. Rozumíš tomu, že?“

Zírala jsem na ni. Můj mozek odmítal vnímat, co říká. Potřebovala tenhle prostor?

„Tohle je můj dům,“ řekla jsem pomalu.

Vanessa se zasmála. „Ach, zlatíčko. Vím, že je od Ricka milé, že tě tu nechal přespat, ale no tak. Jsi už dospělá žena. Je čas jít dál.“

Zatnula jsem zuby. „Rick tenhle dům nevlastní.“

Pohrdavě mávla rukou. „Tyhle právní záležitosti brzy vyřešíme. Ostatně právník tu bude asi za hodinu, aby nám všechno vysvětlil.“

Musela jsem krotit třes rukou. Právní záležitosti?

Prudce jsem se nadechla. Vanessa mě pozorovala, očekávala slzy, prosby, hněv – něco, co by mohla zesměšnit. Nic z toho jsem jí nedala. Místo toho jsem se setkala s jejím samolibým pohledem a řekla: „Tak já počkám.“

Vanessin úsměv na vteřinu zakolísal. Jen na vteřinu. Pak pokrčila rameny. „Jak myslíš.“

Posadil jsem se na židli naproti ní, ruce zkřížené, srdce mi bušilo. Usmála se a vrátila se ke sledování televize, chovala se, jako bych to byl já, kdo se jí vetřel do života.

Vzpomněl jsem si, jak jsem seděl v nemocničním pokoji, mlčel a čekal. Mámin hlas byl slabý, ale její ruka mi tiskla ruku.

„Tenhle dům je tvůj, zlato,“ zašeptala. „Všechno jsem připravila. Nemusíš se bát.“

Polkla jsem slzy. „Dobře, mami.“

Povzdechla si a podívala se na dveře. Věděla jsem, na koho myslí. Na Ricka.

„Jen… ho hned nevyhazuj,“ zamumlala. „Potřebuje čas, aby si všechno ujasnil.“

Chtěla jsem jí říct, že Rick měl roky na to, aby si všechno ujasnil. Bylo mu dvaačtyřicet, byl nezaměstnaný a „řešil věci“ tak dlouho, jak jsem ho znala.

Ale moje matka umírala. Nemohla jsem se s ní hádat.

Tak jsem přikývla. „Nebudu.“

Usmála se, znovu mi stiskla ruku a zavřela oči. O týden později byla pryč.

Splnil jsem její poslední přání a byla to moje chyba. Rick nechtěl odejít.

Nejdřív říkal, že potřebuje měsíc, než se postaví na nohy. Pak se z měsíce staly tři. Ze tří se stalo šest.

Sotva jsem se držela na nohou – truchlila jsem, pracovala, snažila se vyřešit vysokou školu – a Rick? Choval se, jako by mu tu všechno patřilo.

Nejdřív to byly maličkosti. Seděl v jejím křesle, přepínal televizní kanály, jako by byl králem domu. Nechával plechovky od piva na lince. Poznámky o tom, co bych „měla“ dělat s jeho prostorem.

Pak to začalo být vážnější. Jednoho dne jsem zjistil, že na krbové římse chybí matčiny fotografie. Další den si začal vodit lidi na návštěvu, aniž by se jich zeptal.

V době, kdy jsem odjížděla na přípravný program na vysokou školu, jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Ale pořád jsem si říkala: možná že až se vrátím, konečně odejde.

Teď, když jsem se dívala na Vanessu sedící v mém obývacím pokoji v matčině županu, jsem si něco uvědomila. Rick nikdy neměl v plánu odejít.

A teď mě považoval za hosta.

Seděla jsem zkříženýma rukama a zírala na televizní obrazovku, zatímco Vanessa předstírala, že neexistuju.

Rick se vrátil asi před dvaceti minutami, celý samolibý a spokojený, jako by už vyhrál. Sotva se na mě podíval, jen políbil Vanessu na tvář a pak se svalil na gauč vedle ní.

„No, myslím, že se to dozvěděla,“ řekl a kývl mým směrem.

Vanessa se zasmála. „Jo, a vzala to tak dobře.“

Rick natáhl ruce nad hlavu, jako by to byl další líný den u něj doma. „Chlapče, nedělej to těžší, než to musí být. Dali jsme ti spoustu času. Myslel jsem, že se k tomu postavíš dospěleji.“

Ozval se zvonek u dveří. Vstal jsem. „To bude právník.“

Rick se zamračil. „Cože?“

Prošla jsem kolem něj, otevřela dveře a pustila muže dovnitř. Byl starší, oblečený v přísném obleku a nesl koženou aktovku. Sotva Ricka poctil pohledem, vytáhl z něj tlustý štos papírů.

„Jmenuji se pan Thompson,“ řekl. „Byl jsem právník vaší matky.“ Otočil se ke mně. „Jste právoplatným majitelem tohoto domu. Tyhle papíry to dokazují.“

Rickovi zmizel úsměv z tváře. „Počkej, cože?“

Pan Thompson klidně a metodicky listoval papíry. „Závěť vaší matky je naprosto jasná. Tento majetek, stejně jako veškerý majetek, patří výhradně její dceři.“ Upravil si brýle a podíval se přímo na Ricka. „Na tenhle dům nemáte žádná zákonná práva.“

Vanessa se posadila. „To nemůže být pravda,“ odsekla. „Rick mi řekl…“ Otočila se k němu a zúžila oči. „Řekl jsi mi, že tenhle dům patří tobě.“

Rick zbledl ve tváři. „Já… chci říct, myslel jsem…“

„Tys mi lhal?“ vyjekla Vanessa.

Rick se zarazil, ale ona už popadla kabelku.

„To sakra ne,“ zasyčela a vstala. „Ty jsi mě do toho zatáhl, a přitom ti ten zatracený dům ani nepatří?“ Otočila se na mě, ale v jejích očích už nebyla žádná arogance. Jen rozpaky.

„Jdu pryč,“ zamumlala a zamířila ke dveřím.

Rick se rozběhl za ní. „Zlato, počkej…“

Dveře se zabouchly.

Poprvé za celý večer vypadal Rick nervózně. Znovu se ke mně otočil. „Poslouchej, zlato…“

Zvedla jsem ruku. „Přestaň mi říkat ‚zlato‘.“

Povzdechl si a protřel si obličej. „Dobře, podívej. Něco vymyslíme.“ Gestikuloval kolem sebe. „Žiju tu už rok. To se musí počítat.“

Pan Thompson si upravil brýle. „Vlastně se to počítá. Tuto nemovitost obýváte neoprávněně bez nájemní smlouvy. Pokud neodejdete dobrovolně, majitel má plné právo vás obvinit z neoprávněného vniknutí na cizí pozemek.“

Rick polkl.

„Vznést obvinění?“ zopakovala jsem a naklonila hlavu. „Je to nějaká možnost?“

Rickovy oči se rozšířily. „Páni, nešílejme.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Tentokrát jsem se ani nemusela pohnout – udělal to pan Thompson. Otevřel je a uviděl dva uniformované policisty.

„Pane,“ oslovil jeden z nich Ricka. „Máte čtyřiadvacet hodin na to, abyste opustil areál.“

Rick si prohrábl vlasy a přesunul pohled z policistů na mě. „A kam mám podle vás jít?“

Pokrčil jsem rameny. „To není můj problém.“

Jeden z policistů přistoupil blíž. „Pane, doporučuji vám, abyste si začal balit.“

Rick se dál nehádal.

Tu noc jsem seděl ve svém pokoji a poslouchal zvuky otevírání zásuvek, přerovnávání krabic a tahání balíků po podlaze. Myslel jsem, že budu cítit úlevu, vítězství nebo vztek.

Ale necítil jsem nic.

Lehl jsem si na postel a zíral do stropu. Trvalo celý rok, než jsem se dostala až sem. Celý rok jsem sledovala, jak Rick přebírá vládu nad mým domem a chová se, jako bych byla jediná, kdo sem nepatří.

Teď už nepatřím.

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, v domě bylo ticho.

Poprvé za celý rok byl dům můj.

Seděla jsem uprostřed místnosti a hleděla do ní. To ticho nebylo strašidelné. Bylo klidné.

Přešla jsem ke krbu. Na jeho místě ležel matčin obraz. Našla jsem ji v šuplíku, zastrčenou za Rickovou hromadou nepotřebného harampádí. Přejela jsem prsty po rámu.

„Dokázala jsem to, mami,“ zašeptala jsem.

Někteří lidé si pletou laskavost se slabostí. Ale postavit se za sebe? Tak jsem získal zpět svou sílu.