Umírající sousedka mě požádala, abych se urychleně dostavil – když jsem přišel, řekla mi, abych vytáhl ze zásuvky dřevěnou krabici a otevřel ji.

Maggie si dlouhá léta myslela, že o svém poklidném životě na předměstí ví všechno – o přátelské sousedce, která pekla sušenky, o rodičích, kteří ji vychovali, a o běžném životě doma. Její svět se však obrátil vzhůru nohama, když jí umírající sousedka ukázala záhadnou dřevěnou krabičku, která odhalovala desítky let střežené tajemství.

Dodnes si pamatuji, jak mě ranní slunce hřálo na kůži, když jsem zalévala petúnie, aniž bych tušila, že se můj život navždy změní.

Někdy si říkám, jestli jsem si těch příznaků mohla všimnout dřív. Ale jak jsem to mohla vědět? Jak to vůbec mohl někdo tušit?

Rebecca byla mou sousedkou, co si pamatuji. Byla to milá žena, která pekla sušenky pro všechny děti v sousedství, nikdy nezapomínala na narozeniny a vždycky pro každého našla vlídné slovo.

I když jsem vyrostla, odešla na vysokou školu a pak se s rodinou vrátila domů, Rebecca zůstala nedílnou součástí mého života.

„Maggie, zlato!“ – volala na mě, když mě uviděla na dvoře. „Pojď ochutnat tyhle snickerdoodles! Myslím, že jsem ten recept konečně zdokonalila!“

Nikdy se nevdala ani neměla děti, ale byla pro mě téměř rodinou. Pomáhala jsem jí s nákupy, sekala trávník a navštěvovala ji, aby se necítila osamělá.

Před dvěma měsíci jsem si všiml, že slábne. Její energické pozdravy z verandy se změnily v unavená gesta a její kuchařské maratony skončily.

„Rebeko, musíš jít k lékaři,“ naléhala jsem na ni jednoho večera, když jsem jí pomáhala připravovat večeři. „Tohle se ti nepodobá.“

„Ale zlato, to je asi jen věkem,“ smetla to ze stolu, ale v jejích očích jsem viděla strach.

Když konečně souhlasila s vyšetřením, diagnóza byla děsivá. Byl jí diagnostikován nevyléčitelný nádor a zbývaly jí jen týdny života.

Bylo to nesnesitelné.

Byla tu pro mě celý život a teď jsem tu mohla být jen pro ni. Každou volnou chvíli jsem jí četla knihy, sdílela s ní vzpomínky nebo jen tak tiše seděla vedle ní.

A pak, jednoho sobotního rána, když jsem zalévala květiny, mi zazvonil telefon.

Rebecca.

Její hlas byl sotva slyšitelný.

„Maggie… prosím, přijď. Je to naléhavé.“

Z jejího tónu se mi sevřelo srdce.

Za patnáct let života v sousedství mi nikdy nezavolala s takovou prosbou. Upustila jsem konev a běžela k jejímu domu.

Když jsem vešel, ležela v posteli a vypadala slabší než kdy dřív. Oči se jí zatměly, ale při pohledu na mě se slabě usmála.

„Rebeko, jsem tady,“ řekl jsem, posadil se vedle ní a vzal ji za studené ruce. „Co potřebuješ? Mám někoho zavolat?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne, zlato. Potřebuju, abys něco udělala.“

„Cokoliv.“

Třásla se jí ruka, když ukazovala na noční stolek.

„Otevři zásuvku… vytáhni tu dřevěnou krabičku.“

Poslechl jsem.

Krabička byla malá, složitě vyřezávaná, těžší, než jsem čekal. Něco ve způsobu, jakým se na mě Rebecca dívala, mi zrychlilo tep.

„Teď ji otevři,“ zašeptala.

Přejela jsem prsty po vláknech a zvedla víko.

Uvnitř ležela stará černobílá fotografie mladé ženy na konci těhotenství.

Podívala jsem se blíž – a ztuhla jsem.

Byla to Rebecca. Mladá, ale bezpochyby to byla ona.

Pod fotografií byl drobný nemocniční náramek, časem zažloutlý.

Když jsem ho zvedla, roztřásly se mi prsty.

A pak se mi zastavilo srdce.

Bylo na něm napsáno moje jméno. Moje datum narození.

Přitiskla jsem se k posteli, abych neupadla.

„Co… Rebecco, co je to?“ – Zašeptala jsem.

Třesoucím se hlasem vydechla:

„Přečti si ten dopis, zlatíčko.“

Rozložila jsem starý, od opakovaných záhybů pomačkaný kus papíru.

„Nemůžu…“

„Prosím,“ žadonila.

Zamrkala jsem, zahnala slzy a začala číst.

„Má drahá Maggie,

Pokud čteš tento dopis, znamená to, že nastal čas, abych ti prozradil své nejhlubší tajemství. Vím, že to pro tebe bude těžké slyšet. Ale snad ti uvědomění si lásky, která se za tímto rozhodnutím skrývá, přinese útěchu.

Před mnoha lety jsem učinil nejtěžší rozhodnutí svého života. Byla jsem mladá a osamělá, pod srdcem jsem nosila dítě, ale nemohla jsem mu zajistit slušnou budoucnost. Pak jsem potkala úžasné lidi – vaše rodiče. Zoufale toužili po dítěti. Tak jsem jim nabídla, že se stanu vaší rodinou. Jediné, co jsem na oplátku žádal, bylo zůstat vám nablízku, být součástí vašeho života.“

Slova se mi rozmazala před očima.

„Miloval jsem tě celý život. Sledoval jsem, jak vyrůstáš, radoval jsem se z tvých úspěchů. Každý tvůj smích byl pro mě pokladem.

Odpusť mi, že jsem mlčel. Doufám, že to pochopíš: všechno, co jsem udělal – jsem udělal z lásky.“

Dopis mi vypadl z rukou.

Podíval jsem se na Rebeku, které se po tvářích kutálely slzy.

„Celou tu dobu… jsi byla moje máma?“

Přikývla.

„Bála jsem se ti to říct… bála jsem se, že mě budeš nenávidět.“

Chytila jsem ji za ruku.

„Já tě nenávidím… jen… bych si přála, abych to věděla dřív.“

Přes slzy se usmála.

„Miluju tě, Maggie. Vždycky jsem ji milovala.“

„Já tebe taky,“ zašeptala jsem.

Naposledy vydechla.

A byla pryč.

Na pohřbu jsem stála mezi svými rodiči – těmi, kteří mě vychovali – a loučila se s ženou, která mi dala život.

Později jsem při prohledávání jejích věcí našel desítky dopisů.

V každém z nich byl můj život zachycený jejíma očima.

Pak jsem si to uvědomil:

Milovaly mě dvě matky.

A jedna z nich tu pro mě vždycky byla.