Test DNA mě dovedl k mému bratrovi a on si pamatuje minulost, kterou jsem nikdy nezažila.

Test DNA mi obrátil svět vzhůru nohama. Vzpomínám si, jak jsem zírala na obrazovku počítače a snažila se pochopit výsledky. Můj rozum mi říkal, že jsou špatné, ale mé srdce… mé srdce okamžitě vědělo, že život už nikdy nebude jako dřív.

Jmenuji se Billy a ještě před pár dny jsem si myslel, že žiji ve snu. Jsem jedináček a rodiče mě vždycky zahrnovali láskou a pozorností. Dali mi všechno, co jsem kdy mohl chtít nebo potřebovat.

Zrovna minulý týden mi táta bezdůvodně daroval nejnovější herní konzoli.

„K čemu to je?“ zeptala jsem se s očima vytřeštěnýma vzrušením.

Jen pokrčil rameny a usmál se. „Potřebuju snad důvod, abych svého oblíbeného syna rozmazloval?“

„Myslíš svého jediného syna,“ ušklíbla se máma.

„Tím spíš ho můžeš rozmazlovat!“ Táta se zasmál a prohrábl mi vlasy.

Takhle to bylo vždycky. My tři jsme žili dokonalý život. Dokonalý, dokud jsem nenarazil na osudovou skutečnost.

Všechno to začalo v den, kdy mi bylo osmnáct. Rozhodla jsem se, že si udělám jeden z těch testů DNA předků. Znáte to, ty, které říkají, že jste ze dvou procent Vikingové nebo tak něco. Byl jsem jen zvědavý, nic víc. Nečekal jsem, že mi to změní život.

V den, kdy přišly výsledky, jsem doslova skákala radostí. Každých pár minut jsem si obnovoval e-mail a čekal na oznámení.

„Billy, zlato, jestli budeš takhle skákat, uděláš díru do podlahy,“ zavolala máma z kuchyně.

„Je mi to líto, mami! Jsem jen opravdu nadšená z výsledků testu DNA!“

Konečně přišel dopis.

Když jsem na něj klikla, cítila jsem, jak mi buší srdce. Byla jsem tak vzrušená, aniž bych si uvědomila, že to, co uvidím vzápětí, navždy změní můj život.

Bylo tam černé na bílém oznámení o blízké shodě. Bratr. Daniel.

Zamrkala jsem, protřela si oči a podívala se znovu. Tohle musel být omyl! Muselo to tak být, ne? Jsem přece jedináček. Vždycky jsem byla jedináček.

Omámeně jsem zvedla telefon a vytočila číslo na firemní infolinku. Možná došlo k nějakému zmatku.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ zeptala jsem se. – Ozval se veselý hlas.

„Dobrý den, právě jsem obdržel své výsledky a zdá se, že zde může být chyba?“ řekl jsem a nebyl si jistý, zda dělám správně.

„Ujišťuji vás, pane, že naše testy jsou stoprocentně přesné. Všechny výsledky dvakrát kontrolujeme, než je odešleme,“ řekl jsem.

„Aha, dobře,“ řekl jsem. „Děkuji.“

Zavěsil jsem a znovu se podíval na výsledky. Tohle se přece nemůže stát. Jak jsem mohla mít bratra, o kterém jsem nevěděla?

Potřebovala jsem odpovědi a věděla jsem, koho se zeptat.

Ten večer jsem čekala, až se táta vrátí z práce. Seběhla jsem dolů, jakmile jsem uslyšela jeho auto přijíždět na příjezdovou cestu.

Pustila jsem ho do obývacího pokoje a pak ho následovala dovnitř.

„Ahoj, tati? Můžeme si promluvit?“

Podíval se na mě s úsměvem na tváři. „Jistě, chlapče. Co tě trápí?“

„No, pamatuješ si na ten test DNA, co jsem si dělala?“ řekla jsem a třela si košili.

Přikývl.

„Dneska mi přišly výsledky a…“ Odmlčela jsem se, nevěděla jsem, jak pokračovat. „Tati, znáš někoho jménem Daniel?“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Výraz v otcově tváři se v mžiku změnil. Oči se mu rozšířily a z tváří mu vyprchala všechna barva.

„Kde jsi to jméno slyšel?“ – Zeptal se a rozhlédl se, aby se ujistil, že máma není poblíž.

Řekla jsem mu o výsledcích testu. Jak jsem mluvila, sledovala jsem, jak se jeho výraz mění. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak řekl něco, co jsem nečekala.

„Poslyš,“ řekl tichým hlasem, „neříkej o tom mámě, ano? Ona to neví. Před lety jsem měl poměr. Jestli se to dozví, odejde.“

Přikývl jsem a slíbil, že nic neřeknu. Ale když jsem se vrátila do svého pokoje, něco nebylo v pořádku.

Otcova reakce mi připadala divná. Jako by v tom příběhu bylo něco víc, než vyprávěl.

Tu noc jsem nemohl usnout. Díval jsem se na výsledky testů a přemýšlel, co dál.

Měla bych… měla bych mu napsat?“ přemýšlela jsem.

Napsat mu by znamenalo jít proti otci. Ale nenapadal mě jiný způsob, jak zjistit pravdu.

A tak jsem okamžitě klikla na jeho profil a kontaktovala ho.

K mému překvapení odpověděl do půl hodiny.

Billy? Jsi to opravdu ty? Nemůžu tomu uvěřit!

Vyměnili jsme si pár zpráv, a než jsem se nadál, domluvili jsme se, že se druhý den sejdeme v kavárně.

Udělala jsem dobře, že jsem šla za otcovými zády?

Druhý den ráno jsem řekla mámě, že jdu na rande se svou nejlepší kamarádkou, a zamířila jsem do kavárny. Nedalo mi moc práce Daniela poznat. Hned jsem ho zahlédla a zdálo se mi, že se dívám do zrcadla.

Byl mi tak podobný.

„Billy?“ – Zeptal se a vstal.

Přikývl jsem, neschopen slova. Posadili jsme se a ani jeden z nás nevěděl, co říct.

Nakonec Daniel prolomil ticho.

„Pamatuješ si na jezero u našeho starého domu?“ – Zeptal se a usmál se. „Houpali jsme se na starých zrezivělých houpačkách a házeli kameny do vody.“

„Ne, nevím, o čem to mluvíš,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy jsme spolu nebydleli.“

Danielův úsměv se vytratil. „Jak to myslíš? Bydleli jsme spolu, dokud nám nebylo pět nebo šest let. Copak si to nepamatuješ? A Scruffy, ten pes, nás všude pronásledoval.“

Cítila jsem, jak se začínám bránit. Ten chlap mluvil nesmysly.

„Můj táta říká, že jsi podvodné dítě. Já jsem se o tobě dozvěděl teprve před pár dny.“

„Počkej… ty si myslíš, že jsem milenecké dítě?“ zeptal se. „Takže si ten den nepamatuješ? Na ten požár?“

„Ten požár?“

Přikývl. „Ano, shořel nám dům, když jsme byli malí. Naši rodiče to nepřežili.“

„Cože?“ Byla jsem v šoku.

„Ano, a vzpomínám si, jak jsi mě zachránil. Pak tě adoptovali a mě poslali do jiné rodiny. Proces adopce vyžadoval, abych se nikdy nekontaktoval.“

„To… to nemůže být pravda,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nebyla jsem adoptovaná. Věděla bych, kdybych byla.“

„To je pravda, Billy,“ řekl. „Nevím, proč ti tví rodiče nic neřekli.“

Po skončení našeho setkání jsem se cítil zmatený a naštvaný.

Jak mi to máma s tátou mohli udělat, pomyslel jsem si. Jak mohli něco tak důležitého tajit?

Doma jsem se nemohla zbavit pocitu, že musím zjistit víc.

A tak jsem se druhý den, když rodiče nebyli doma, vplížila do tátovy kanceláře. Cítila jsem se provinile, ale musela jsem zjistit pravdu.

Při prohrabávání starých dokumentů jsem našla něco, co dokazovalo, že Daniel měl pravdu.

Byl to soudní proces o požáru v bytovém domě. V té samé budově, o které mi Daniel vyprávěl.

Při čtení dokumentů se mi třásly ruce. Požár vznikl kvůli problémům s elektřinou v budově a jejími majiteli byli moji pěstouni. Stížnosti na vadnou elektroinstalaci ignorovali, aby se vyhnuli nákladným opravám.

Jejich nedbalost vedla k požáru, který mě připravil o mé biologické rodiče.

Co to…,“ pomyslela jsem si. Jak je to vůbec možné?

Byly tam další papíry, které dokazovaly, že jsem skutečně adoptovaná. Ale nejvíc mě bolelo, že si mě moji adoptivní rodiče nevzali z lásky nebo soucitu. Udělali to, aby po sobě zametli stopy. Aby se vyhnuli žalobě.

V tu chvíli jsem chtěl udělat jen jednu věc. Postavit se rodičům.

Večer jsem čekala, až se vrátí domů.

„Nevěděla jsem, že vám tahle budova patřila,“ řekla jsem a zvedla papír. „Co se stalo s tím požárem?“

Tátovo obočí se svraštilo, ale ze všech sil se snažil zůstat klidný.

„Aha, tohle?“ – Zeptal se. „To bylo před sto lety. Byla to tragédie, opravdu. Ale proč to vyšetřuješ? A proč jste přišel do mé kanceláře?“

V jeho očích jsem viděla strach. Nikdy předtím jsem tátu neviděl tak vyděšeného.

„Já jen, že jsem potkal někoho, kdo se o tom požáru zmínil,“ řekl jsem. „Říkali, že jsme se znali ještě předtím, než mě adoptovali.“

Tátovy oči se rozšířily šokem.

Snažil se vykoktat nějaké vysvětlení. Bylo to něco o tom, že nechce vyvolávat bolestné vzpomínky.

Ale už bylo pozdě. Viděla jsem, jak má pravdu vepsanou ve tváři.

Spěchala jsem do ložnice a sbalila si věci. Bylo po všem. Už jsem v tom domě nemohla být.

Zavolala jsem Danielovi a zeptala se ho, jestli u něj můžu pár dní zůstat, a on souhlasil.

Vzpomínám si, že se mi táta pořád omlouval, když jsem odcházela z domu, ale nebyla jsem připravená mu odpustit.

Daniel mě přivítal u sebe doma a společně jsme povečeřeli.

„Ukradli mi tě,“ řekl, když jsme jedli. „Od nás.“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Věděla jsem jen, že celý můj život byla lež a že lidé, které jsem považovala za své milující rodiče, jsou ve skutečnosti zodpovědní za smrt mých skutečných rodičů.

Ale jak jsem tam tak seděl, uvědomil jsem si, že mě tato tragédie přivedla ke skutečnému spojení. Díky ní jsem se setkal se svým bratrem, který na mě celé ty roky čekal.

A cítil jsem za to vděčnost.

Toto dílo je inspirováno skutečnými událostmi a lidmi, ale pro tvůrčí účely je smyšlené. Jména, postavy a detaily byly změněny z důvodu ochrany soukromí a posílení příběhu. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, nebo skutečnými událostmi je čistě náhodná a není záměrem autora.

Autor ani vydavatel si nečiní nárok na přesnost událostí nebo vylíčení postav a nenesou odpovědnost za případnou chybnou interpretaci. Tento příběh je poskytován „tak, jak je“, a veškeré vyjádřené názory jsou názory postav a neodrážejí názory autora ani vydavatele.