Tchyně mi ukradla vejce z lednice – z toho, co jsem zachytila skrytou kamerou, mi tuhne krev v žilách

Z lednice se mi začala ztrácet vejce, vždy po návštěvě mé tchyně Andrey. Myslela jsem si, že má možná finanční potíže a vzala si nějaká vejce pro sebe, ale potřebovala jsem mít jistotu. Nainstalovala jsem skrytou kameru a pohled na tchyni, jak se zbavuje ukradených vajec, mnou otřásl.

Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mě stane amatérský detektiv kvůli něčemu tak obyčejnému, jako jsou vejce. Ale když si řeknou o šest dolarů za tucet, začnete si takových věcí všímat.

S manželem Jamesem jsme se jich téměř nedotkli. Vajíčka jsme kupovali jen dětem k snídani, a i tehdy jsme s nimi zacházeli jako s drahokamy.

Ale vejce nějak začala mizet alarmující rychlostí.

„Jamesi, přísahám, že včera jsme měli víc vajec,“ řekla jsem jednou ráno a podívala se do lednice.

Karton mi v rukou připadal divný. Příliš lehký.

„No, Rebeko,“ odpověděl a neodtrhl oči od telefonu. – „Možná si děti usmažily vajíčka samy, když přišly ze školy.“

„Ne, měly smažený sýr.“ Vytáhla jsem krabici a položila ji na stůl. „Počítala jsem je. Včera jich bylo osm a teď jsou tam čtyři.“

„Ty teď počítáš vajíčka?“ Zvedl obočí a podíval se na mě. „To je nová úroveň úzkosti z nákupu, dokonce i pro tebe.“

„Když stojí tolik? Jasně že počítám!“ Zabouchla jsem ledničku takovou silou, že se koření uvnitř zatřáslo. „A já ti říkám, že je něco špatně. Nebylo by to poprvé.“

James si povzdechl a položil telefon. „Zlato, jsou to jen koule. Možná je používáme víc, než si uvědomujeme.“

„Ne, ty to nechápeš. Sleduju to už několik týdnů.“ Začala jsem chodit po kuchyni a skřípat pantoflemi o dlaždice. „Nastavím skrytou kameru, abych toho zloděje chytila.“

James se zasmál. „Ty nám chceš dát na ledničku sledovací zařízení?“

„Přesně tak,“ odpověděla jsem.

Tady byla jedna důležitá věc, kterou jsem Jamesovi nechtěla říct. Když jsem začala počítat vajíčka, brzy jsem si všimla znepokojivého vzorce: pokaždé, když přijela na návštěvu moje tchyně Andrea, naše vajíčka zmizela.

Nejdřív jsem si myslela, že má možná finanční potíže. Doba byla pro všechny těžká a vejce byla v té době téměř luxus, ale něco mě na tom znepokojilo.

Ačkoli jsme s Jamesem o maminčiných problémech s hranicemi mnohokrát mluvili, nechtěla jsem ji bez důkazů obviňovat z krádeže.

„Dobře, Sherlocku,“ řekl James a vstal ze židle. „Udělej, co musíš, abys vyřešil záhadu zmizelých vajec.“

Ještě téhož dne jsem objednal minikameru a rozhodl se pro expresní doručení. Namontoval jsem ji na kuchyňskou poličku a namířil na ledničku.

Záznam ukázal víc, než jsem očekával. Seděl jsem u kuchyňského stolu a s otevřenou pusou sledoval Andreino video na displeji telefonu.

Byla tam, drzá jako dechovka, a opatrně přendávala vajíčka z mého kartonu do své tašky. Každé vajíčko zabalila do malého hadříku a schovala je jako drahokam.

Ale to, co udělala potom, mě šokovalo.

Místo aby šla s ukradenými vejci domů, vyšla zadními dveřmi rovnou na druhou stranu dvora. Přímo k domu paní Davisové, naší sousedky.

„To není možné,“ zamumlala jsem a naklonila se blíž k obrazovce.

Bylo jen štěstí, že naše lednička stála hned vedle zadních dveří. Kamera zachytila, co se dělo dál.

S hrůzou jsem sledoval, jak Andrea podává vajíčka paní Daviesové a ta jí na oplátku něco dává. Peníze. Tchyně se domluvila, že si vymění vajíčka přímo z mé lednice.

„Jak drzé,“ zašeptala jsem. Třikrát jsem přetočila kazetu, abych se ujistila, že jsem se nespletla. „Kradla mi vajíčka, aby je prodala sousedům!“

Ten večer jsem se rozhodl, že to prozkoumám. Zahlédl jsem paní Daviesovou, jak zalévá růže, a šel jsem k ní a snažil se nevypadat, že jsem si jí všiml.

„Dobrý den, paní Davisová,“ zavolala jsem a opřela se o plot. „Jsem zvědavá… odkud v poslední době berete vajíčka?“

Tvář paní Davisové se rozzářila, jako bych jí právě nabídl volné vstupenky do opery. „No přece od vaší milé tchyně, od které kupuji vajíčka! Má na dvorku slepice a prodává je levně – jen čtyři dolary za tucet! To už asi víš.“

Cítila jsem, jak mi na tváři zamrzl úsměv.

Slepice na dvorku? Andrea bydlela v bytě. Ve třetím patře. Jediné místo, kde mohla mít slepice, byl balkon.

„Asi jsi nevěděla, že už od ní kupuju vajíčka, a rozhodla ses mi nabídnout levná. To je od tebe milé!“ Paní Davisová na mě mrkla. „Kdo by si pomyslel, že se budeme bavit o levných vejcích jako o nějakém skrytém obchodu?“

Zasmála se, pak se omluvila a pokračovala v zalévání květin, zatímco já tam stála a kypěla vztekem.

Ten večer jsem vymyslel plán, jak dát Andree za vyučenou.

Trvalo mi hodinu, než jsem pečlivě oloupala každé vejce, ale sledovat, jak se zlatavý žloutek ztrácí, bylo podivně uspokojivé.

Pak jsem si připravil speciální směs hořčice a pálivé omáčky a pečlivě naplnil každou skořápku, než jsem je vrátil do krabice.

„Co to děláš?“ – Zeptal se James, když kolem půlnoci vešel do kuchyně. „To je… hořčice?“

„Dobře,“ odpověděla jsem a nezvedla oči od své práce. „Sladká, žlutá spravedlnost.“

„Neměla bych se vůbec ptát?“

„Nejspíš ne. Ale měl by sis vzít popcorn na to představení, které za chvíli začne.“

Past byla připravená. Tu sobotu přišla Andrea jako obvykle s dětmi na návštěvu.

Pozoroval jsem ji a předstíral, že je zabraná do telefonu, zatímco ona dělala svou obvyklou rutinu. Objala děti, okomentovala, jak jsou dospělé, a nenápadně odkráčela ke kuchyni.

„Jé, já dojdu pro vodu,“ řekla nenuceně a zmizela v kuchyni, zatímco já předstírala, že pomáhám Tomimu s domácími úkoly.

Okamžitě jsem vytáhla telefon a sledovala na kameru, jak rychle schovává vajíčka do tašky.

Spěchala přes dvůr a podala vejce paní Davisové. Za několik minut byla zpátky uvnitř a objímala děti, jako by se nic nestalo.

Toho večera jsem Andreu pozval na čaj na zadní verandu, než odjela domů. Odtud bylo dobře vidět do kuchyně paní Daviesové.

Neměla na kuchyňských oknech závěsy a já tu často po večerech sedával a pozoroval ji, jak peče. Dnes večer jsem však očekávala vzrušující podívanou.

Paní Daviesová několikrát obešla kuchyň s mísami, moukou a dalšími předměty. Pak vzala do ruky vejce. Rozbila ho a z vajíčka vyrazila hořčice a pálivá omáčka, až se rozkřičela.

„Co to…?“ – Andrea se posadila zpříma a její šálek čaje cinkl o podšálek.

Pokrčila jsem rameny a předstírala znepokojení.

O několik minut později se ozvalo zaklepání na dveře, což Andreu přimělo vyskočit.

Pomalu jsem došel ke dveřím a snažil se skrýt úsměv. Paní Davisová stála na prahu, ruce v hořčici, obličej rudý vztekem, jako by právě zjistila, že s jejím výherním losem někdo manipuloval.

„Ta vejce!“ – vyhrkla, když jsem ji pozvala dál. „Byla plná… hořčice a omáčky!“

„Vejce?“ – Zeptala jsem se nevinně. „Aha, myslíš ta, co jsi koupila u Andrey? Je s nimi něco v nepořádku?“

Andrea vešla do obývacího pokoje. Paní Davisová k ní okamžitě zamířila.

„Andreo? Co se děje? Ta vajíčka, co jste mi prodala… jsou plná hořčice a omáčky!“

„Cože, to není možné. Rebecca,“ zasyčela Andrea. „Co jsi to udělala?“

Složil jsem ruce v bok. „Co jsem udělal? Myslím, že správná otázka je, co jsi udělal, když jsi mi ukradl potraviny a prodal je mému sousedovi?“

Paní Davisové se otevřela ústa. „Počkat… ty jsi Rebece ukradla ta vajíčka?“

Ticho bylo ohlušující. Andrein obličej obscénně zrudl, což kontrastovalo s jejím květovaným topem. Několikrát otevřela a zavřela ústa, ale žádná slova z nich nevypadla.

„To snad není pravda,“ zamumlala paní Daviesová a šťouchla do Andrey prstem, který mi kapal na podlahu hořčici. „Věřila jsem ti! Celou tu dobu jsem všem v bridžovém klubu vyprávěla o tvých úžasných koulích!“

Otočila se a odešla, přičemž silně práskla dveřmi, takže se skla otřásla. Andrea se už nezdržovala. Popadla tašku a skoro vyběhla z domu, přičemž nechala nedopitý čaj.

Počkal jsem, až bude pryč, a pak jsem se rozesmál. Když se James vrátil domů a já mu celou historku vyprávěla, smál se ještě hlasitěji než já.

„To jsi udělala s tou hořčicí a omáčkou?“ – Zasmál se a utřel si slzy z očí. „To je geniální! Ale trochu strašidelné. Připomeň mi, že ti nikdy nemám krást potraviny.“

Od té doby zůstávají naše vajíčka přesně tam, kam patří – v lednici.

Andrea se o incidentu už nikdy nezmínila a paní Daviesová si našla nového dodavatele vajec. Ale někdy, když ukládám nákup, se přistihnu, že se usmívám. Protože není nic sladšího než uspokojení z toho, když chytíte zloděje při činu.