Tchyně mě vyhodila z večeře na Den díkůvzdání kvůli koláči koupenému v obchodě – ale karma to nenechala bez trestu.

Ve čtyřiceti letech, vyčerpaná mateřstvím, mohla Clem na „dokonalou“ večeři své tchyně Brendy ke Dni díkůvzdání přinést pouze koláč koupený v obchodě. Brenda nebyla zdaleka nadšená – ponížila Clemu před hosty a vyhodila ji. Když se však domů nečekaně vrátil Clemin manžel James, karma udělala své. To, co začalo jako katastrofa na Den díkůvzdání, se pro Brendu stalo odplatou – a nečekaným začátkem pevnějších rodinných vazeb.

Mateřství po čtyřicítce není žádná legrace.

Lidé si rádi romantizují „zářivou radost“ pozdního mateřství, ale realita je……

Moje „záře“ se skládala hlavně z potu vyvolaného pokusy přežít na třech hodinách spánku a kofeinu, který jsem sotva stihla dopít. Půlnoční pláč, nekonečné přebalování, snaha udržet dítě, aby si neublížilo – úplně jsem ztratila pojem o čase.

Už několik týdnů jsem se necítila sama sebou.

Takže když se blížilo Díkůvzdání, neměla jsem energii ani chuť žít podle standardů Marthy Stewartové, jakých dosáhla moje tchyně Brenda.

Pro Brendu není Díkůvzdání jen večeře. Je to celé představení. Ona je ten typ člověka, který stráví hodiny prostíráním stolu, vyžaduje po všech složité pokrmy, a přesto dokáže zůstat „půvabnou“ hostitelkou.

Obvykle se snažím plnit svou roli: peču koláče, nákypy, tvarohové koláče – na co si vzpomenete. Ale letos?

Letos jsem si prostě cestou k ní domů koupila dýňový koláč a považovala to za výhru.

Věděl jsem, že se jí to nebude líbit. Ale upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Po roce IVF, těžkém těhotenství a dítěti, které mě vysávalo. Brenda se s tím vyrovná.

Nebo ne?

Vešla jsem do domu s dítětem v šátku, přes rameno jsem si přehodila tašku s plenami a v ruce jsem balancovala s dortem. Připadala jsem si jako cirkusový akrobat.

Brenda otevřela dveře, její napjatý úsměv rychle zmizel, když uviděla koláč v mých rukou.

– Cleme, co je to? – Zeptala se úsečně.

– Dýňový koláč, Brendo,“ řekl jsem veselým tónem. – Koupila jsem ho v pekárně. Neměla jsem čas nic péct sama……

Dramaticky si povzdechla.

– To jsi nedokázal udělat ani obyčejný dezert, Cleme? Všichni ostatní to zvládli, i když mají práci a děti.

Polkla jsem a snažila se jí vysvětlit, jak těžké to mám sama, když je James na služební cestě. Navíc všichni ostatní mají starší děti – mé malé Evě jsou teprve čtyři měsíce.

– Posledních pár týdnů bylo… chaotických, Brendo. Noční krmení, neustálá únava… prostě jsem neměla energii.

Zvedla ruku a umlčela mě.

– Je to lenost, Clementine,“ řekla nahlas, aby ji všichni slyšeli. – Teď jsi matka. Musíš se naučit, jak zvládat své povinnosti. James si zaslouží něco lepšího. Upřímně řečeno, to dítě si zaslouží něco lepšího.

Tváře mi zaplály vztekem a ponížením. Kde je ta starostlivá babička, která neviděla nikoho jiného než svého vnuka? Kde byla ta tchyně, která mě měla podporovat?

V místnosti bylo ticho. Nikdo nezasáhl. Nikdo se ani nenabídl, že Evu podrží.

A tehdy Brenda zasadila poslední ránu.

– Možná bys měl jít domů a zamyslet se nad svými prioritami, Cleme. James tu stejně není.

Vykopla mě. Kvůli koláči.

Co je s tou ženskou?

Eva okamžitě vykřikla, jako by vycítila mou bolest. Třesoucíma se rukama jsem si upravila závěs a začala balit. Řekla jsem si, že ten souhlas nepotřebuju.

Ale přišly slzy.

Vtom se otevřely dveře.

Na prahu stál James s kufrem a jeho táta Frank s taškou potravin.

– Nemohl jsem si nechat ujít Díkůvzdání s mými oblíbenými děvčaty,“ usmál se James. – Zvlášť Evin první svátek.

Podíval se na mě… a konečně mě uviděl.

– Co se děje? – Zamračil se a přesunul pohled z mé uslzené tváře na Brendin.

Brenda se narovnala, očividně zmatená.

– Tvoje žena přinesla koláč, který jsem koupila,“ začala a hlas se jí třásl rozhořčením. – Je to neuctivé.

Frank se tiše uchechtl.

– Neuctivé? Brendo, polovinu těch jídel sis objednala, protože jsi nevěděla, co udělat pro vegetariánku Sáru.

Brenda se začervenala.

– Tohle je… jiné,“ zamumlala.

– Ne, není to jiné, řekl James pevně. – ‚Vyhodil jsi mou ženu kvůli koláči? Celou tu dobu to zvládala sama, zatímco já jsem byl pryč, a ty se k ní chováš takhle? To není jen neuctivé. Je to hanebné.

Brenda otevřela ústa, ale poprvé neměla slov.

Nakonec zamumlala:

– Omlouvám se.

Podívala jsem se na Jamese. Stiskl mi ruku.

– Nech mě nakrmit Evu nahoře a odejít,“ řekla jsem.

– Zůstaň,“ zašeptal. – Kvůli mně, prosím.

A já zůstala.

Večeře proběhla v trapném tichu. Brenda se mi vyhýbala, Sarah mi podstrkovala džus a Frank se zoufale snažil změnit téma. James mi opatrně položil jídlo na stůl a já se poprvé po dlouhé době cítila, že si mě všimli.

Později, když se všichni rozešli, ke mně přišla Brenda.

– Omlouvám se za to, co jsem řekla,“ řekla váhavě. – Byla jsem vystresovaná a vylila jsem si to na tobě.

Přikývla jsem a přijala omluvu spíš kvůli Jamesovi než kvůli sobě.

Ale o pár dní později mě z ničeho nic přišel navštívit Frank. Pak se přidala i Brenda.

Přinesla kávu a krabici sušenek.

– Vsadím se, že si potřebuješ odpočinout,“ řekla, když vešla do domu. – Péče o Evu teď byla na babičce.

Od toho dne k nám chodila každý týden.

Karma Brendu nejen pokořila, ale také nás sblížila. Teď se pokaždé, když vidím koláč koupený v obchodě, jen usměju.

Co byste udělali vy?