Synové nechají svou starou matku v domově důchodců a prodají její dům, přičemž nový majitel jí později vrátí klíče od domu.

Osmdesátiletá Michelle, upoutaná na invalidní vozík, se vždy tiše obávala, že ji její synové Simon a Kevin jednoho dne umístí do domova důchodců.
Slibovali jí opak a ujišťovali ji, že bude mít vždy místo v jejich životě.

Ale pouhé dva dny před jejími 81. narozeninami byl tento slib porušen.

Simon a Kevin jí bez varování předali papíry do domova důchodců. Navzdory jejím zoufalým prosbám, aby zůstala v domově, který jí zanechal její zesnulý manžel, zůstali lhostejní. Dům v sobě skrýval celoživotní vzpomínky, ale její synové byli zaslepeni chamtivostí, chtěli ho prodat a výtěžek utratit za luxusní věci pro své manželky.

Zarmoucená a bezmocná Michelle si sbalila svůj majetek. Z tepla a radosti, které kdysi naplňovaly její domov, se nyní v prázdných místnostech ozývaly vzpomínky. S těžkým srdcem odešla a její synové to se zadostiučiněním sledovali.

O dva dny později byla Michelle převezena do pečovatelského domu v centru Pittsburghu, 30 mil od místa, kterému říkala domov. Nejvíce ji bolelo vědomí, že Simon a Kevin hodlají její milovaný dům prodat kvůli vlastnímu zisku.

Cítila se opuštěná, odmítnutá dětmi, jejichž výchově zasvětila celý život.
Asi o týden později se Brad Perkins, Simonův sedmadvacetiletý syn, vrátil z New Yorku, kde pracoval po získání titulu v oboru architektury. Brad, který byl nedávno přeložen do regionální kanceláře doma, se těšil, že bude opět nablízku rodině.

Během rodinné večeře si rychle všiml, že něco není v pořádku.

„Kde je babička?“ – Zeptal se.

Simon a Kevin zaváhali, byli zaskočeni. Bradovy obavy se změnily ve znepokojení, když zavolal Michelle, ale zjistil, že má vypnutý telefon. Nakonec Simon odhalil pravdu.

„Tys dal babičku do domova důchodců?“ vykřikl Brad rozzuřeně. „Jak jsi mohl? Ten domov pro ni a dědečka znamenal všechno. Nikdy by ho dobrovolně neopustila!“

Brad beze slova odešel, nasedl do auta a odjel rovnou do domova důchodců.

.
Michelle se zmocnily emoce, když uviděla svého vnuka. Přestože jí synové hluboce ublížili, přivítala Brada s otevřenou náručí a do očí se jí draly slzy.

Brad, šokovaný tím, jak se k ní chovali, jí dal tichý slib: všechno napraví.
Vyhledal Alfreda Turnera, muže, který koupil babiččin dům, a učinil mu velkorysou nabídku. „300 000 dolarů,“ řekl pevně. „Prosím, chci to pro ni koupit zpátky. Ten dům patří mé babičce.“

Alfred, dojatý Bradovou upřímností, souhlasil. O dva týdny později Brad dohodu zpečetil. Dům se vrátil do rodiny – tam, kam patřil.

Večer Brad navštívil Michelle v pečovatelském domě s tichým úsměvem a prostou prosbou: „Sbal si kufry, babi.“

Zmateně se na něj podívala, nevěděla, co tím myslí. Nějaká její část se bála, že ji odveze k synům, což nemohla připustit.

Pak ale auto zastavilo před jejím starým domem.

Michelle zalapala po dechu a oči se jí naplnily slzami, když poznala známé místo.
Brad jí pomohl vystoupit, dovedl ji ke schodům a dal jí do ruky klíče od domu spolu se vzkazem.

„Tohle je tvůj dům, babi. Vždycky byl. A vždycky bude.“

Přemožená vděčností a láskou se k němu Michelle přitiskla a po tváři jí stékaly slzy. Byl to nejradostnější okamžik jejího života.

Přestože se Simon a Kevin nakonec omluvili, Michelle nedokázala snadno odpustit bolest, kterou způsobili. Řekla jim, že takové rány může zahojit jen čas.

Co se týče Brada, ten se rozhodl. Přerušil vztahy s otcem a strýcem, protože nechtěl ospravedlňovat způsob, jakým se chovali k jeho babičce. Od toho dne stál pevně po jejím boku a stal se pro ni stálým zdrojem lásky a ochrany až do konce jejích dnů.