Syn najde závěť své staré matky a nařídí jí, aby si okamžitě sbalila věci.

Gerard Nizbit ohromeně zíral na text na displeji a pak zvedl sluchátko. „Helen,“ řekl přísně své asistentce. „Zavolejte mi mého advokáta, pak Marguerite Prattovou a pak mou matku – v tomto pořadí!“

Helen pracovala jako Gerardova osobní asistentka už deset let a dobře věděla, že není zrovna nejtrpělivější člověk, takže okamžitě začala volat jeho právníkovi. V kanceláři seděl Gerard a šokovaně kroutil hlavou. Ach, on jí to hodlal vrátit!

Nakonec se Helen podařilo spojit s právníkem a dát ho na linku. „Same,“ řekl Gerard pevně. „Starouši, chci ti říct, že jsi udělal chybu! Poslal jsi mi matčinu závěť k sepsání, místo abys ji poslal jí.“ ‚To je pravda,‘ odpověděl jsem.

Na druhém konci linky se právník začal omlouvat, ale Gerard už řekl vše, co chtěl, a okamžitě zavěsil. Seděl a díval se z okna na zasněžený New York, dokud telefon znovu nezazvonil.

Tentokrát volala Marguerite Prattová. Gerard jasně vyslovil své požadavky a řekl: „Potřebuji to dnes, slečno Prattová.“ Vyslechl si její námitky na druhém konci linky a přerušil hovor:

„Jestli tuhle záležitost nedokážete vyřešit, obrátím se na někoho, kdo to dokáže.“ Odpověď na druhé straně linky mu vykouzlila na tváři pochmurný úsměv. „Tak tedy dnes v pět hodin odpoledne,“ řekl a zavěsil.

Vytočil číslo vnitřní linky. „Heleno, teď mě můžeš přepojit na mou matku,“ řekl Gerard.

Za několik vteřin ho nikdy nepromarnící čas Helen přepojila na paní Edith Nizbitovou. „Mami!“ – Gerard se ozval. „Mám dvě novinky. Zaprvé, Sam Kelson mi omylem poslal tvou novou závěť, a zadruhé chci, aby sis sbalil kufry a byl připraven odjet do čtyř odpoledne.“

Edith seděla v Gerardově obývacím pokoji, kde bydlela, a byla ohromená. „Gerarde… Nepochopil jsi něco špatně? Chtěla jsem ti všechno vysvětlit…“

„Žádné vysvětlování není potřeba, mami, chci, abys měla sbalené kufry a byla připravená odjet do 16 hodin,“ řekl Gerard a zavěsil. Edith seděla a srdce jí zběsile tlouklo. Myslela si, že to Gerard pochopí!

Byl nejmladší z jejích tří dětí a ten, kdo ji vždycky podporoval, pomáhal jí překonávat životní těžkosti. Když jí letos hrozilo, že ji ochromí artritida, přestože jí bylo teprve dvaašedesát, vzal ji k sobě domů.

Edith šla do svého pokoje a začala si balit kufr. Ano, všechny své peníze odkázala starším dětem, ale upřímně si myslela, že Gerard to pochopí. Edith se podívala na svůj kufr a slzy jí zastřely zrak.

Ublížila svému nejmilovanějšímu a nejhodnějšímu dítěti! Potřebovala se mu vysvětlit! Edith zavolala hospodyni, aby jí pomohla s kufrem, a nervózně čekajíc na Gerarda sešla dolů.

Ve čtyři hodiny odpoledne dorazil jako vždy včas. Vešel dovnitř, dal jí rychlý polibek na tvář a Edith vykřikla: „Prosím, Gerarde, nech mě to vysvětlit!“

„Nepotřebuji vysvětlení, mami. Pojďme,“ řekl. „Už je to vyřešené.“ Zvedl Edithin kufr a odnesl ho do auta. Edith beze slova nastoupila do auta.

Gerard jel mlčky. „Kam jedeme, Gerarde?“ – Edith se zeptala, ale Gerard právě v tu chvíli zapnul rádio a neodpověděl. Edith se rozhlédla kolem sebe. V téhle části města ještě nikdy nebyla.

„Gerarde, ohledně té závěti…“ – Edith promluvila odvážně.

„Ach, závěť!“ – Gerard se podíval na matku a svraštil obočí. „V níž odkazuješ dům a 120 000 dolarů úspor, které rozdělíš mezi Amy a Olivera, a mně starou chatu u jezera, dědečkovy obrazy z války a tatínkovy hodinky?“

„Ano…“ – Edith zašeptala. „Rozumíš…“ Ale v tu chvíli Gerard zastavil auto. Přijeli k malému soukromému letišti a na ranveji stálo honosné soukromé letadlo.

Gerard se otočil k Edith a v očích se mu zaleskly slzy. „Mami, já ti rozumím, co se týče toho domu a peněz. Amy a Oliver teď prožívají těžké časy a já mám víc peněz, než můžu utratit.

Ale to, co mi necháváš, mami, ukazuje, jak dobře mi rozumíš. Víš, co je pro mě důležité a co je mi drahé. Mám všechny peníze, které potřebuji, a ty vzpomínky, které mi odkazuješ, jsou k nezaplacení!“

„Ale Gerarde…“ – Edith se zarazila. „Myslela jsem, že jsi mě vyhodil!“

Gerard se ušklíbl. „Tak to není! Beru tě s sebou na čtrnáct dní na Tahiti. Myslím, že ti to udělá dobře s tvou artritidou, a mně by se ten čas s mámou hodil!“

Edith se slzami v očích objala svého nejmladšího – a tajně nejoblíbenějšího syna. On to pochopil! Edith věděla, že suvenýry od jejího otce a manžela budou opatrovány a s láskou předány Gerardovi.

Na Tahiti prožili nádherné dva týdny, Gerard se opálil a dokonce se seznámil s krásnou dívkou, která byla také na dovolené a pocházela z New Yorku, a Edith si pomyslela, že na ta vnoučata možná nebude muset čekat dlouho!

**Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

Neposuzujte záměry lidí optikou svých vlastních obav. Edith se bála, že se její syn bude zlobit kvůli její závěti, a myslela si, že ji vykopne.

Skutečná hodnota je to, co se oceňuje srdcem, ne to, co stojí peníze. Pro Gerarda byly obrazy, hodinky a stará chata mnohem cennější než miliony dolarů.