Svatební šaty mé dcery dorazily zcela černé, ale nebyla to skutečná katastrofa.

Když moje dcera kráčela k oltáři, neměla na sobě šaty v barvě slonové kosti, které jsme měsíce vytvářeli. Místo toho měla na sobě šaty černé jako noc a skutečným šokem nebyla jejich barva, ale důvod.

Stále si pamatuji den, kdy mi Jane zavolala a její hlas zněl vzrušením.

„Mami! Požádal mě o ruku!“ – skoro křičela do telefonu.

Věděla jsem, že to přijde, protože Jack byl v jejím životě už pět let. Byli šťastní. Alespoň jsem si to tehdy myslela.

Od té chvíle svatební přípravy ovládly celý náš život. A první věc, o které jsme rozhodovali, byly šaty.

Jane si vždycky přála něco jedinečného. Nic neokoukaného. Musely být ušité na míru přímo pro ni. Naštěstí byla moje nejlepší kamarádka Helen jednou z nejtalentovanějších švadlen ve městě.

„Oh, uděláme z ní královnu,“ řekla Helen, když načrtla první návrhy.

Pracovala na tom celé měsíce. Do každého stehu, každého korálku, každého jemného záhybu látky vložila celou svou duši. Bylo to časově náročné a drahé, ale bylo to dokonalé.

Před několika dny jsem ji viděla téměř hotovou. Slonovinový satén, jemná krajka, dlouhá splývavá vlečka. Bylo to přesně to, o čem Jane snila už odmalička.

Všechno do sebe zapadalo.

Nebo jsem si to alespoň myslela.

Večer před svatbou jsem si něčeho všiml. Jack se nechoval jako obvykle. Vždycky byl zdvořilý, možná trochu tichý, ale dobrý člověk. Ale ten večer byl jiný. Na Jane se sotva podíval a jeho odpovědi byly krátké a odtažité.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když Jane na chvíli ustoupila.

Jack se nuceně usmál. „Jo, jen jsem trochu nervózní, víš?“

Přikývla jsem. To dávalo smysl. Svatby byly velké, emotivní události.

Ale stejně… něco nebylo v pořádku.

Druhý den ráno to v domě hučelo vzrušením. V obývacím pokoji byla vizážistka. Družičky spěchaly dovnitř a ven. Jane seděla před zrcadlem a zářila.

Pak se objevila Helena. Vešla a v rukou nesla velkou bílou krabici.

„Tady to je,“ řekla a s hrdým úsměvem ji položila na stůl.

Ušklíbla jsem se. „Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím. Když jsem ji viděl naposledy, byla tak krásná…“

Zvedl jsem víko.

Žaludek mi klesl. Šaty uvnitř byly černé. Ne v barvě slonové kosti. Ne bílé. Úplně, hluboce černé. Začaly se mi třást ruce. Vyschlo mi v ústech.

„Helen,“ zašeptala jsem. „Co to sakra je?“

Zůstala klidná. Až příliš klidná. Pak položila ruku na mou. „Zlato, prostě mi věř.“

Otočila jsem se k Jane a očekávala šok, zděšení, zmatek – cokoli. Ale ona jen seděla a dívala se na svůj odraz v zrcadle.

„Jane?“ Hlas se mi zlomil. „Co se děje?“

Konečně se na mě podívala.

„Musím to udělat, mami.“

Hrudník se mi sevřel. „Co mám dělat? Jít k oltáři v Jane, to není vtip! Tohle je tvoje svatba!“

Natáhla se po mé ruce a stiskla ji. „Já vím.“

Helen se jemně dotkla mého ramene. „Musíš se posadit.“

Sotva jsem dýchala. Srdce mi bušilo jako o závod. Tohle nebylo správné. Tohle nebylo normální. Ale pak začala hrát hudba, a než jsem se nadála, Jane už stála v černých šatech a kráčela uličkou.

Místo konání bylo ohromující. Uličkou se táhly řady růží v barvě slonové kosti. Měkké světlo svíček se mihotalo ve světle obrovských lustrů. Smyčcový kvartet hrál jemnou melodii a naplňoval prostor atmosférou elegance.

Hosté si vzrušeně šeptali a jejich tváře zářily očekáváním.

„Bude z ní tak krásná nevěsta.“

„Jsou tak dokonalý pár.“

„Slyšela jsem, jak se Jack při zkoušce rozplakal!“

Seděla jsem v křesle a spínala ruce v klíně. Srdce mi bušilo do žeber. Oni to nevěděli. Nikdo z nich to nevěděl.

Pak se hudba změnila. Dveře v zadní části sálu se se skřípěním otevřely. V davu se rozhostilo ticho.

Vešla Jane, oblečená v černém. Hosty zaplavila vlna zmatku. Ozvaly se vzdechy a šumění.

„Co…?“

„To má být vtip?“

„To jsou její pravé šaty?“

Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem dýchat.

Jane kráčela pomalu, její černé opeření se rozlévalo po bílých okvětních lístcích rozesetých podél uličky. Tmavý závoj jí zakrýval obličej, ale přesto jsem viděla její klidný výraz.

Pak jsem uviděla Jacka. Jeho úsměv zmizel a tvář byla bledá.

Ruce, které měl předtím sebejistě sepnuté před sebou, mu ochable klesly k bokům. Jeho ústa se mírně pootevřela, ale žádná slova z nich nevyšla.

Vypadal… vyděšeně. A najednou jsem si to uvědomila.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na dobu před lety, kdy jsme se s Jane choulili na gauči a sledovali nějaký starý film. Žena zjistila, že jí byl snoubenec nevěrný. Místo aby zrušila svatbu, šla k oltáři v černém. Ne jako nevěsta, ale jako žena truchlící nad láskou, o které si myslela, že ji má.

Myslel jsem si, že je to jen dramatická scéna. Jane si vzpomněla. A teď ji prožívala.

Zkroutilo se mi břicho. Tohle nebyl vtip ani omyl. Tohle byla pomsta.

Jack ztěžka polkl, když Jane kráčela uličkou. Těkal očima kolem sebe a hledal vysvětlení, cestu ven. Stála před ním, ruce měla pevné a tvář nečitelnou.

Kněz na okamžik zaváhal, než si odkašlal. „Sešli jsme se tu dnes, abychom byli svědky svazku…“

Jack se nervózně uchechtl. „Zlato, o co jde?“ Hlas se mu třásl. „Co je to za šaty?“

Jane neodpověděla.

Číšník se mezi nimi nejistě rozhlédl. „Měli bychom… pokračovat?“

Jane přikývla. „Ano. Pokračujme.“

Obřad pokračoval, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči v místnosti se upíraly na Jane a čekaly. Následoval slib.

Jack se zhluboka nadechl a natáhl se pro Janeiny ruce. Nezastavila ho. Nervózně si olízl rty a pak se usmál.

„Jane, od chvíle, kdy jsem tě poznal, jsem věděl, že jsi ta pravá. Jsi moje nejlepší kamarádka, spřízněná duše, moje všechno. Slibuji, že tě budu milovat, ctít a ve všem ti budu oporou. Nemůžu se dočkat, až s tebou strávím věčnost.“

Jeho hlas s každým slovem sílil, jako by si myslel, že se to dá ještě napravit.

Pak přišla řada na Jane. Pustila jeho ruce. Místností se rozlehl prudký nádech. Jane zvedla bradu a podívala se Jackovi přímo do očí.

„V těch šatech,“ řekla vyrovnaným hlasem, “jsem pohřbila všechny své naděje a očekávání týkající se této svatby i nás, protože pravá láska tě nezradí pár dní před svatbou.

Místnost naplnil společný povzdech. Šepot se šířil jako požár.

„Co říkala?“

„Zradila? Co tím myslela?“

„Proboha, Jack podvedl?“

Jackova tvář ztratila barvu. „Jane… počkej…“

Pokračovala.

„Věřila jsem ti. Milovala jsem tě. Byla jsem připravená strávit s tebou zbytek života.“ Pomalu se nadechla, ale její hlas se nezachvěl. „A pak jsem se dozvěděla pravdu.“

Na Jackovi byla vidět panika. Ruce se mu třásly. „Zlato, přísahám, že to není tak, jak si myslíš…“

Jane ani nemrkla okem. „Je to přesně tak, jak si myslím.“

Jack klesl na kolena.

„Prosím,“ žadonil a hlas se mu zadrhával. „Jane, prosím, miluju tě. Přísahám, že tě miluju!“

Nepohnula se. Jack se jí drápal po rukou, ale ona se odtáhla. Jeho prsty se sevřely kolem dutiny.

Do očí se mu draly slzy. „Prosím, nech mě všechno vysvětlit!

Jane se na něj podívala zespodu. Nerušeně. Nevyvedená z míry. Pak beze slova zvedla kytici a nechala ji vyklouznout z prstů.

Spadla na podlahu a přistála Jackovi přímo u nohou. Poslední rozloučení. Jack na květiny zíral a těžce oddechoval.

Jane se otočila a šla uličkou pryč od něj. Vyskočila jsem na nohy a srdce mi bušilo. Chtěla jsem něco říct, zeptat se, co se děje, zbavit ji bolesti.

Ale než jsem to stačil udělat, natáhla se a vzala mě za ruku. Pevně jsem ji stiskla. Stiskla mi ji zpátky.

Když jsme vyšli ven, šepot za námi utichl. Dveře se za námi s posledním, dunivým zaduněním zabouchly. A Jane? Ani jednou se neohlédla.

Venku nás studený vzduch udeřil jako facka do tváře. Šepot a vzdechy tlumily těžké dveře, ale věděla jsem, že lidé se stále ještě vzpamatovávají z toho, čeho byli právě svědky.

Otočila jsem se k Jane a srdce se mi sevřelo bolestí. „Miláčku…“

Pomalu vydechla, ramena se jí zvedala a klesala. „Zjistila jsem to před třemi dny,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „Viděla jsem ty zprávy. Ty telefonáty pozdě v noci. Lži.“

Stiskl jsem jí ruku. „Proč jsi mi to neřekla?“

Věnovala mi malý, smutný úsměv. „Protože jsem věděla, co by na to všichni řekli. „Je to jen chladnokrevnost. Miluje tě. Přece nechceš všechno zahodit kvůli jedné chybě.“ “To je pravda. Polkla. „Ale láska by tě neměla zradit. Nezradí.“

Do očí mi vstoupily slzy. „Ne, to by neměla.“

Jane se podívala na oblohu a rychle zamrkala. „Bylo to jako ztratit tátu, víš? Myslela jsem, že mám něco opravdového. Něco spolehlivého. A pak to prostě… zmizelo.“

Přitáhl jsem si ji k sobě a objal ji tak, jak jsem ji objímal, když byla malá. „Udělala jsi správnou věc,“ zašeptal jsem. „Jsem na tebe tak pyšná.“

Přes bolest se usmála. „Jednou budu nosit bílé šaty,“ řekla tiše. „Pro toho správného muže. Pro správnou lásku.“

A já věděla, že to udělám.

Toto dílo je inspirováno skutečnými událostmi a lidmi, ale pro tvůrčí účely bylo smyšleno. Jména, postavy a detaily byly změněny z důvodu ochrany soukromí a posílení příběhu. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či mrtvými, nebo skutečnými událostmi je čistě náhodná a není záměrem autorky.