Na Štědrý den nám někdo házel vajíčka na dům – byla jsem v šoku, když jsem zjistila, kdo to udělal.

Když se Elliina rodina vrátí z vánoční dovolené, s překvapením zjistí, že jejich dům je plný vajec a že v něm zůstal záhadný vzkaz. Ellie je odhodlaná najít pachatele, zkontroluje bezpečnostní záznamy a zjistí, že vandal je někdo, kdo je jí velmi blízký. Konfrontace s touto osobou odhalí léta zášti a manipulace, která málem zničila jejich pouto. Dokáže se s tím Ellie vyrovnat?

Vánoce byly vždycky o rodině. Proto jsme si s manželem Ethanem, naší sedmiletou dcerou Maddie a pětiletým synem Noahem v posledních čtyřech letech vytvořili tradici, že odjíždíme na ostrovy.

Jen my čtyři se vyhříváme na sluníčku a zotavujeme se před smrští svátečních večeří a společenských povinností.

A letošní rok nebyl výjimkou. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Když jsme po výletě vjeli na příjezdovou cestu, ztuhla jsem.

Náš dům vypadal jako místo činu.

Ze stěn kapaly lepkavé proudy syrových vajec, veranda byla posetá rozbitými skořápkami a dokonce i sváteční věnec, který jsem s láskou vytvořila, byl potřísněný a smradlavý.

„Co to sakra je?“ zamumlal Ethan, když vystoupil z auta, a Noah mu byl v patách.

„Mami, co se děje?“ zeptala se Maddie ze zadního sedadla.

„Já nevím, zlato,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi na hrudi stahuje uzel.

Noah se přikrčil vedle nepořádku.

„Tati, může tohle udělat pták?“ – zeptal se.

Snažil jsem se zůstat klidný kvůli dětem, ale uvnitř mě všechno vřelo.

Kdo to mohl udělat?

Byli jsme dobří sousedé – ne, byli jsme skvělí sousedé! Pekla jsem sušenky pro nové rodiny, pomáhala organizovat blokové oslavy a nikdy jsem neodmítla příležitost pomoci.

Tohle nebyl náhodný vandalismus. Bylo to cílené. Tak by to mělo být.

Pak Ethan našel ten vzkaz. Byl nacpaný pod zárubní, okraje pomačkané a vlhké. Natáhl ho ke mně.

To je za to, co jsi mi před Vánocemi vzal.

Zírala jsem na ta slova a myšlenky se mi honily.

Co jsem si vzala? A komu?

Ten večer, když jsme uložili děti do postele, jsme s Ethanem šli rovnou k bezpečnostním kamerám. Když jsme procházeli záznamy, sevřel se mi žaludek.

Kamera zachytila postavu v kapuci, která se plížila po naší příjezdové cestě s kartony vajec v ruce. Každý hod byl promyšlený, jako by ten pohyb měla nacvičený. Tohle nebyl žert, tohle byla pomsta.

„To je šílené,“ řekl Ethan. „Kdo vůbec něco takového dělá? Je to opilecký žertík pro rozhádané puberťáky. Vejce a toaletní papír.“

Pak mě něco na té postavě přimělo ztuhnout. Způsob, jakým nakláněla hlavu. Způsob, jakým se jim mezi hody hrbila ramena. Vyrazilo mi to dech.

„Ne,“ zašeptal jsem a zavrtěl hlavou. „Tohle se nemůže stát.“

Ale bylo to tak.

Postava v kapuci, která demolovala náš dům, byla moje matka.

Druhý den ráno jsem nechala Ethana s dětmi a jela k matce domů. Rukama jsem svírala volant tak pevně, až jsem si myslela, že ho zlomím vejpůl.

Když jsem zazvonil, otevřela mi s obvyklým vřelým úsměvem.

„Ellie! To je ale překvapení!“

„Proč?“ zašeptala jsem a nechala si zdvořilost projít kolem uší. „Jen mi vysvětli proč.“

Její úsměv se zachvěl.

„Proč co? Vysvětlit co?“ – Zeptala se.

„Proč jsi nám to udělal? Ani se to nesnaž skrývat, mami. No tak!“

Zamrkala, tvář měla bledou, jak se snažila vymyslet, co říct. Pak odvrátila pohled a její výraz potemněl pocitem viny.

„Posaď se, Elle,“ řekla.

„Já si nechci sednout, mami. Chci vědět, proč sis dala tu práci, abys mi zkazila dům.“

„To všechno kvůli tvé tchyni,“ řekla nakonec a hlas jí ztvrdl.

„Co s tím má společného Glorie?“ zeptala jsem se.

„Zavolala mi, Eleanor,“ odsekla máma a v hlase jí stoupal vztek. „Těsně před Vánocemi volala, aby se škodolibě pochlubila, jak jste ji s Ethanem vzali na vaši drahocennou dovolenou na ostrov. Říkala, že se díky tobě cítila tak důležitá, tak výjimečná. A že mohla strávit čas se svými dětmi. A já, ach, já tu zůstala sedět sama v mrazu.“

Zírala jsem na ni, úplně ohromená.

„Mami,“ řekla jsem tiše. „Glorii jsme s sebou nevzali. To vůbec není pravda. Nebyla na tom výletě, slibuju!“

Máminy oči se rozšířily.

„Ale proč to tedy řekla?“

„Abych ti ublížila,“ řekla jsem tichým, ale pevným hlasem. „Aby ses tak cítila. Vrazit mezi nás klín. Proč jsem musela přijmout Glorii, a ne vlastní matku?“

Sesunula se na pohovku a zakryla si obličej rukama.

„Byla jsem tak rozzlobená, Ellie. Připadala jsem si neviditelná, jako bych pro tebe už neměla žádný význam. A já… ztratila jsem nad sebou kontrolu.“

Její slova pronikla až do hloubi duše, protože nebyla úplně mylná.

Abych byla úplně upřímná, pravda byla taková, že jsem nechala mámu, aby se v našem životě dostala na druhou kolej. Samozřejmě jsem ji zbožňovala, ale při výchově dvou malých dětí, práci na plný úvazek a zvládání všeho ostatního jsem si nevšimla, jak se dostala do izolace.

Když se ohlédnu zpět, vidím, že náznaky tu byly. Kolísání jejího hlasu během telefonních hovorů, to, jak se u nás přestala neohlášeně zastavovat, obvykle s pečivem pro nás všechny.

Nechal jsem svůj rozvrh vybočit z normálu. A nepřemýšlel jsem o následcích.

„Mami,“ řekla jsem tiše a posadila se vedle ní. „To, co jsi udělala, bylo špatné. Ale chápu, proč tě to ranilo. A mrzí mě, jestli ses kvůli mně cítila opuštěná. Nechal jsem si utéct život, mami. Nebylo to snadné, skloubit práci a děti.“

Její tvář se svraštila.

„Moc mě to mrzí, Ellie,“ řekla. „Vynahradím ti to! Slibuju! Zaplatím za úklid a udělám všechno, co budeš potřebovat.“

„Uklidíme to, mami,“ přerušila jsem ho. „Společně. Ale začneme tím, že se dáme do pořádku. Už žádné hry. Už nedovolíme, aby slova druhých lidí zkreslovala naše pocity. Dobře?“

Přikývla a její úleva byla hmatatelná. Objali jsme se a já měl poprvé po letech pocit, že se zdi mezi námi konečně rozpadly.

Po obědě přišla máma s kýblem mýdlové vody a hromadou hadrů. Společně jsme vydrhly vejce ze stěn, verandy a oken.

Byla to špinavá, smradlavá, vyčerpávající práce, ale nějak jsme s každým vydrhnutým pruhem měly pocit, že mažeme léta napětí.

Když jsme skončili, dům vypadal – a cítil se – zase celistvý.

Toho večera, když jsme s Ethanem udělali dětem sendviče s grilovaným sýrem a uložili je do postele, jsme si sedli a popovídali si u sklenky vína.

„Zlato, tohle všechno začala tvoje máma. Glorie zavolala mojí mámě a řekla jí, že je s námi na dovolené a že si užívá nejlepší chvíle svého života. Udělala to tak opravdově, že se moje máma zhroutila.“

„Děláš si legraci, Elle,“ řekl Ethan a zavrtěl hlavou. „Ona to opravdu udělala? Co si myslela?“

„Nemám tušení, ale myslím, že si s ní musíš promluvit. Musím se soustředit na mámu, miláčku. Už roky se cítí opuštěná a tohle byl jen její bod zlomu. Je mi to líto, ale Glorii máš na svědomí ty.“

„Zavolám jí,“ řekl Ethan a jeho hlas zněl pevně. „Nebude mít jinou možnost, než mi říct pravdu.“

Ethan šel do naší ložnice a zavolal mámě a já jsem zase zavolala mámě.

„Mami, co kdybys přišla a oslavila s námi Silvestra? Budeme prostě doma, ano? Budeme jenom jíst a pít a bavit se!“ “To je skvělé!

Na druhém konci linky se ozvala pauza. Pak se její hlas rozezněl tak, jak jsem ho už dlouho neslyšel.

„Opravdu si to myslíš?“ – Zeptala se.

„Ano, mami,“ odpověděla jsem. „Je čas.“

Na Silvestra přišla máma s tácem domácích knedlíků, čokoládovým dortem a lagunami pro děti. Měla na sobě třpytivé šaty, ve kterých vypadala asi o deset let mladší.

Maddie a Noah jí spěchali naproti ke dveřím a drželi se jí za nohy, když kolem nich poskakovala. Ethan jí podal sklenku šampaňského a dokonce se mu podařilo rozesmát ji jedním ze svých notoricky známých příšerných vtipů.

O půlnoci, když oblohu za oknem rozzářil ohňostroj, jsme společně pozvedli sklenky.

„Připijme si na nové začátky,“ řekla máma tiše.

Rozhlédla jsem se po místnosti – šťastné, rozespalé tváře mých dětí, manželova paže kolem mých ramen a máma zářící štěstím. Něco se změnilo.

O týden později jsme s Ethanem seděli s Glorií v kavárně.

„Mami, vysvětli mi to,“ řekl Ethan a přidal cukr do kávy. „A nic nezapírej. Buď upřímná.“

„Lhala jsem tvé mámě, protože mě ranilo, že jsi nás nepozvala. Nevím, proč jsem to udělala, ale udělala jsem to. Myslím, že mě taky přemohla samota. Víš, jak se prázdniny plíží k vdovám…“

„Proč jsi prostě nešel a nestrávil s ní čas?“ zeptala jsem se a ukousla si z croissantu. „Byli jste oba osamělí. Mohli jste spolu trávit čas a užít si svátky a lépe se poznat. Mohli jste se dívat na filmy, péct a povídat si až do časných ranních hodin.“ ‚A co?‘ zeptala jsem se.

„Nepřemýšlela jsem, Ellie,“ řekla a hlas se jí zadrhl. „Kdybych mohla, vzala bych to všechno okamžitě zpátky, to ti slibuju.“

Chvíli jsme všichni mlčeli.

„Tak co teď?“ zeptal se Ethan.

„Zavolám Irene a všechno napravím. Udělám si s ní čajový dýchánek a všechno napravím. Všechno napravíme. Uvidíš.“

„To doufám, Glorie,“ řekl jsem. „Protože nemůžeme mít děti rozpolcené mezi svými babičkami. To přece nedopustím.“

„To si piš!“ – vykřikla. „Já bych to taky nedopustila. Já to napravím, Ellie. Nedělej si s tím starosti, zlato.“

Nakonec jsme nechali matky napospas a ony pomalu, ale jistě napravovaly svůj vztah. Teď jsou z nich mahjongové kamarádky, které každý víkend upečou něco nového.

A mimochodem, už nemůžu vystát vajíčka.

Co bys dělal ty?