Starý muž zavře dveře před otravnou teenagerkou, ale hurikán odhalí pravdu o ní.

Když nevrlý stařík zabouchne dveře před dotěrnou teenagerkou, myslí si, že se jí nadobro zbavil. Když je však společně zastihne hurikán, bouře venku odhalí pravdu o jejím šokujícím spojení s jeho minulostí.

Frank žil léta sám. Ticho mu vyhovovalo a už dávno se smířil s tím, že v jeho životě chybí přátelé nebo rodina. Když tedy jednoho sobotního rána uslyšel zaklepání na dveře, byl překvapený, ale spíš otrávený než zvědavý.

S těžkým zasténáním se zvedl ze židle. Otevřel dveře a uviděl na verandě stát dospívající dívku, ne starší než šestnáct let.

Než stačila promluvit, Frank na ni vyjel: „Nechci si nic kupovat, nechci vstoupit do žádné církve, nepodporuji děti bez domova ani koťata a nezajímám se o ekologické otázky.“ Frank se na ni usmál. Aniž by čekal na odpověď, zabouchl dveře.

Otočil se k odchodu, ale ztuhl, když se znovu ozval zvonek. S povzdechem se vrátil ke křeslu, zvedl ovladač a zesílil hlasitost televize.

Na obrazovce se objevilo varování před hurikánem ve městě. Frank na ni vrhl krátký pohled a pak zavrtěl hlavou.

„To je mi jedno,“ zamumlal. Jeho sklep byl postavený tak, aby vydržel všechno.

Zvonek nepřestával zvonit. Zvonil pořád dokola. Uběhlo pět minut, pak deset, pak patnáct. Každé zazvonění lezlo Frankovi na nervy. Nakonec se s mumláním pro sebe vrátil ke dveřím. Zamračil se a otevřel je.

„Co?! Co chceš?!“ – zařval a jeho hlas se rozléhal tichou ulicí.

Dívka stála na místě a klidně se na něj dívala. „Ty jsi Frank, že? Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla.

Frank zúžil oči. „Řekněme, že jsem. Kdo jsi a proč jsi na mé verandě? Kde jsou tví rodiče?“

„Jmenuju se Zoe. Moje máma nedávno zemřela. Teď už rodiče nemám,“ řekla a její hlas byl plochý.

„To je mi jedno,“ opáčil Frank. Popadl okraj dveří a začal je tlačit, aby se zavřely.

Než se stačily zabouchnout, Zoe na ně přitiskla ruku. „Copak tě nezajímá, proč jsem tady?“ zeptala se. – Zeptala se neochvějným tónem.

„Jediné, co mě zajímá,“ zavrčel Frank, „je, za jak dlouho opustíš můj pozemek a už se nevrátíš!“ Odstrčil její ruku od dveří a zabouchl je takovou silou, až rám zarachotil.

Zvonek přestal zvonit. Frank vykoukl přes závěsy a prohlédl si dvůr. Byl prázdný.

Zhluboka se nadechl a s pocitem vítězství se otočil. Ještě netušil, že tohle je jen začátek jeho noční můry.

Druhý den ráno se Frank probudil a zamručel, když se vlekl ke vchodovým dveřím, aby si vzal noviny.

Když uviděl, v jakém stavu je jeho dům, spadla mu čelist. Rozbitá vejce kapala po stěnách a jejich lepkavé zbytky se leskly ve slunečním světle.

Na malbě byla nerovnoměrným černým písmem načmáraná velká hrubá slova, ze kterých se mu vařila krev.

„Co se to děje!“ – vykřikl a rozhlédl se po ulici, ale ta byla prázdná.

Zatnul zuby, vtrhl do domu, popadl úklidové prostředky a celý den strávil úklidem.

Ruce ho bolely, záda trnula a při každém pohybu nadával.

Večer, vyčerpaný, ale s úlevou, že vidí stěny čisté, vyšel na verandu s šálkem čaje.

Jeho úleva však trvala jen krátce. Po celém dvoře byly rozházené popelnice, staré jídlo a potrhané noviny, které se válely na trávníku.

„Hloupá holka!“ – Křičel, nikoho si nevšímal a jeho hlas se rozléhal tichým okolím.

Sešel po schodech dolů, popadl několik pytlů na odpadky a pustil se do úklidu. Když se sehnul, aby sebral shnilé rajče, upoutal ho vzkaz přilepený na poštovní schránce.

Strhl ho a přečetl si ho nahlas: „Jen mě poslouchej a přestanu tě otravovat. -Zoe.“ Dole bylo tučnými číslicemi napsáno telefonní číslo.

Frank vzkaz zmačkal a vyhodil do koše.

Druhý den ráno ho probudil hlasitý křik. Když se podíval ven, uviděl skupinu lidí, kteří mávali transparenty.

„Co jste sakra zač, lidi!“ řekl mu. – vykřikl a otevřel okno.

„Jsme pro životní prostředí! Děkujeme, že jste nám dovolili používat váš dvůr!“ – Křičela žena, která vypadala jako hippie.

Rozzuřený Frank popadl koště a zahnal je pryč. Když odcházeli, všiml si, že na příjezdové cestě je namalovaná jeho karikatura se slovy „Všechny nenávidím“.

Na jeho dveřích visel další vzkaz:

„Poslechni mě, nebo vymyslím další způsoby, jak tě dostat.

-Zoe.

P.S. Ta barva se nesmyje.“

Dole bylo opět telefonní číslo.

Frank vtrhl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Popadl telefon a třesoucíma se rukama vytočil Zoeino číslo. „Přijď ke mně domů. Hned,“ vyštěkl a zavěsil dřív, než to stihla zvednout.

Když Zoe dorazila, spadla jí čelist. Na verandě vedle Franka stáli dva policisté s vážnými výrazy ve tváři.

„Co to…? Děláte si ze mě srandu!“ vykřikla Zoe a podívala se na něj.

Frank si založil ruce a usmál se. „Myslíš si, že jsi tak chytrá, viď? Hádej co, já nejsem.“

Policisté Zoe nasadili pouta. „Ty stará krávo!“ – křičela, když ji vedli k autu. Frank se na to díval a samolibě věřil, že tím jeho problémy končí.

Následujícího dne bylo pro město vydáno varování před hurikánem. Vítr kvílel, ohýbal stromy a házel trosky do prázdných ulic.

Frank se podíval z okna a chystal se zamířit do sklepa. Oči se mu rozšířily, když na ulici spatřil Zoe, jak svírá batoh a potácí se před větrem.

„Co tam děláš!“ zakřičel Frank a otevřel dveře. Vítr mu je málem vyrval z rukou.

Zoe se otočila a vlasy jí šlehaly přes obličej. „Jak to vypadá! Hledám úkryt!“ – Vykřikla a její hlas byl přes hukot bouře sotva slyšet. „Nemám kam jinam jít!“

„Tak běž do domu!“ vyštěkl Frank a vyšel na verandu.

„V žádném případě!“ vyhrkla Zoe. „Raději budu čelit tomuhle hurikánu, než abych šla do tvého domu!“

Frank se zazubil. „Včera jsi se mnou zoufale chtěla mluvit. Co je teď jinak?“

„Uvědomila jsem si, že jsi sobecký, nevrlý idiot!“ odpověděla Zoe.

Frankovi to stačilo. Sestoupil po schodech, popadl její batoh a táhl ji ke dveřím.

„Pusť mě!“ křičela Zoe a vymanila se z jeho sevření. „Já s tebou nepůjdu! Nech mě jít!“

„Zbláznili jste se?!“ zařval Frank a zabouchl za nimi dveře. „Zůstaň tam a umřeš!“

„Možná je to dobře! Stejně mi nic nezbylo! “ Vykřikla Zoe a tvář jí zrudla. „A ty si myslíš, že ten tvůj pitomý dům je nějaká pevnost!“

„Můj sklep je opevněný,“ zavrčel Frank. „Přežil víc než to. Pojď za mnou.“

Zoe se na něj zadívala, ale zaváhala. Po chvíli si povzdechla a následovala ho do sklepa.

Suterén se ukázal být překvapivě útulný. Připomínal malý, dobře využitý obývací pokoj. V jednom rohu stála jediná postel a stěny byly vyskládané policemi se starými knihami.

U vzdáleného rohu stála hromada obrazů, jejichž barvy byly stářím vybledlé. Zoe se nechápavě rozhlédla a s hlasitým povzdechem klesla na pohovku.

„Chtěla jsi něco říct? Teď máš šanci,“ řekl Frank a nehybně stál u schodů.

„Jsi teď připravená poslouchat?“ zeptala se Zoe a zvedla obočí.

„Trčíme tu už neznámou dobu. Možná bychom to měli mít za sebou,“ odpověděl Frank, opřel se o polici a založil si ruce.

„Dobře,“ řekla Zoe. Sáhla do batohu, vytáhla několik složených papírů a podala mu je.

Frank se zamračil a vzal si je. „Co to je?“

„Moje emancipační papíry,“ řekla Zoe a její tón byl velmi vážný.

Frank zamrkal. „Cože?“

„To proto, abych mohla žít sama,“ vysvětlila Zoe. „Bez rodičů. Bez opatrovníků.“

„Kolik je ti let?“ zeptal se Frank a zamžoural do papírů.

„Šestnáct… skoro,“ odpověděla Zoe pevným hlasem.

„A proč potřebuješ můj podpis?“ – Frank se zeptal a ostře se na ni podíval. zeptal se Frank a ostře se na ni podíval. zeptal se Frank a ostře se na ni podíval.

Zoe se bez váhání setkala s jeho pohledem. „Protože jsi můj jediný žijící příbuzný. Jsem tvoje vnučka. Vzpomínáš si na svou ženu? Vaši dceru?“

Frankova tvář zbledla. „To není možné.“

„Dost možná,“ řekla Zoe a chladně se zasmála. „Sociálka mi dala tvou adresu. Když mi o tobě babička vyprávěla, myslela jsem, že přehání. Teď vidím, že mi neřekla ani půlku.“

„Tohle nepodepíšu. Pořád jsi ještě dítě. Systém se o tebe postará.“

„Děláš si legraci, že jo?“ vyjela na něj Zoe. „Byl jsi hrozný otec i manžel! Opustil jsi babičku a mámu, aby ses honil za nějakou malířskou fantazií. Ani tvoje díla nejsou moc dobrá – v pěti letech jsem byl lepší! A teď, po tom všem, mi ani nepodepíšeš papír, že mi pomůžeš?“

Frank sevřel ruce v pěst. „Mým snem bylo stát se umělcem!“ – křičel.

„To byl i můj sen!“ odpověděla Zoe. „Ale babička je pryč. Maminka je pryč. A ty jsi jediná rodina, kterou mám. A taky jsi ten nejhorší člověk, kterého jsem kdy potkala!“

Potom seděli mlčky, v místnosti panovalo napětí. Frank věděl, že Zoe má pravdu. Choval se sobecky. Tehdy viděl jen své umění a nebral ohled na všechno ostatní.

Po dvou hodinách Frank konečně promluvil. „Máš vůbec kde bydlet?“

„Pracuju na tom,“ zamumlala Zoe. „Mám práci. Pořád mám mámino auto. Zvládnu to.“

„Měla bys být ve škole, ne řešit, jak přežít,“ řekl Frank.

„Život se nevyvíjí tak, jak bychom chtěli,“ odpověděla Zoe, její hlas byl tichý, ale pevný.

Frank seděl několik následujících hodin mlčky a sledoval Zoe, jak si kreslí do sešitu. Její tužka se pohybovala sebejistě, každý tah byl cílevědomý.

Nerad si to připouštěl, ale její umění bylo odvážné, kreativní a živé. Byla mnohem lepší než cokoli, co kdy nakreslil on.

Rádio ožilo a monotónní hlas hlásil, že hurikán pominul. Bouře skončila.

Frank vstal, klouby mu ztuhly, a gestem ukázal ke schodům. „Pojďme nahoru,“ řekl. Jakmile vyšel nahoru, podíval se na Zoe a beze slova jí podal podepsané papíry.

„Měla jsi pravdu,“ řekl tichým hlasem. „Byl jsem hrozný manžel. A mizerný otec. Nic z toho nemůžu změnit. Ale možná mohu pomoci změnit něčí budoucnost.“

Zoe chvíli zírala na papíry a pak si je strčila do batohu. „Děkuji,“ řekla tiše.

Frank se na ni podíval a přikývl. „Nepřestávej kreslit. Máš talent.“

Zoe si přehodila tašku přes rameno. „Život to nařídil jinak,“ řekla a zamířila ke dveřím.

„Můžeš zůstat tady,“ řekl Frank náhle.

Zoe ztuhla. „Cože?“

„Můžeš tu bydlet,“ řekl Frank. „Nemůžu napravit své chyby, ale taky nemůžu vyhodit vlastní vnučku na ulici.“ „To je pravda,“ řekl.

„Opravdu chceš, abych tu zůstala?“ zeptala se Zoe.

„Ani ne,“ přiznal Frank. „Ale myslím, že se oba můžeme něco naučit.“

Zoe se ušklíbla. „To je skvělé. Díky. Ale beru si všechny tvoje výtvarné potřeby. Jsem mnohem lepší než ty.“

Otočila se směrem ke sklepu. Frank zavrtěl hlavou. „Tvrdohlavá a arogantní. To máš po mně.“

Řekněte nám, co si o tomto příběhu myslíte, a podělte se o něj se svými přáteli. Třeba je inspiruje a rozjasní jim den.