Starala jsem se o svou nemocnou matku až do jejího posledního výdechu, ale ona všechno odkázala mé chamtivé sestře — jenže to nebyla celá pravda.

Když máma onemocněla, moje sestra se najednou stala ideální dcerou. Přestěhovala se do mámina domu a odsunula mě stranou s tím, že se o všechno postará. Ale já svou sestru velmi dobře znala. Její motivy nikdy nebyly čisté. Nemohla jsem ji zastavit, ale všechno se změnilo, když mi lékař předal poslední dopis od mámy.

Nikdy jsem nechápala, jak mohly v jedné rodině vyrůstat tak odlišné děti. Nechápala jsem to, dokud jsme s sestrou nedospěly. Naše matka nás vychovávala sama a čím jsem byla starší, tím více jsem chápala, jak to pro ni bylo těžké.

Pamatuji si malý byt, ve kterém jsme bydlely, když jsem byla malá. V zimě tam bylo vždycky zima a já slyšela, jak vítr fouká skrz škvíry v oknech. Máma měla dvě práce, aby nám mohla zajistit střechu nad hlavou, ale i tak to nestačilo.

Někdy jsme doma neměli téměř co jíst. Dodnes si pamatuji noci, kdy nám naše sousedka, paní Jenkinsová, nosila večeři.

Laskavě se usmívala, když nám podávala horkou polévku nebo talíř těstovin.

Tehdy jsem nechápala, jak moc to pro nás znamenalo. Věděla jsem jen, že už nemám hlad.

Ale všimla jsem si, že maminka s námi nikdy nejedla. Seděla tiše a předstírala, že nemá hlad, ale já znala pravdu.

Věnovala se nám naplno. Časem se všechno zlepšilo. Máma si našla lepší práci a postupně jsme se dostali z chudoby.

Naspořila dost peněz, abychom se mohli přestěhovat do lepšího domu, a nakonec jsme se Samirou šly na vysokou školu.

Ale Samira si ty těžké časy nepamatovala tak jako já. Byla příliš mladá, aby pochopila obtíže, které máma prožívala.

Možná proto se stala takovou. Jak to říct? Trochu sobeckou a bezstarostnou.

Ani po skončení vysoké školy nechtěla pracovat. Pořád žádala maminku o peníze a utrácela je, jako by jí nikdy neměly dojít.

Ale všechno se ještě zhoršilo. Jednou mi maminka zavolala a požádala mě, abych přijela.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Ano, ano, jen si s tebou chci promluvit,“ odpověděla maminka.

Její slova mi zněla v hlavě, když jsem k ní jela po práci. Byla jsem znepokojená. Máma nikdy takhle nevolala. Když jsem přišla, dveře byly otevřené, tak jsem vešla.

„Mami?“ zavolala jsem.

„Jsem v kuchyni, holčičko,“ odpověděla.

Vešla jsem a uviděla ji u stolu s šálkem čaje. Ruce měla položené na stole, ale vypadaly unaveně. Oči, které obvykle zářily, byly matné.

„Co se stalo? Co jsi mi chtěla říct?“ zeptala jsem se a posadila se vedle ní.

Máma se zhluboka nadechla. „Dnes jsem byla u lékaře. Bohužel mám špatné zprávy,“ řekla tiše.

Srdce se mi zastavilo. „Proč? Co se stalo?“

„Se srdcem,“ řekla tiše máma. „Dali mi maximálně rok.“

Ta slova mě zasáhla jako cihla. „Nedá se nic dělat? Zaplatím, kolik bude třeba, jen mi to řekni,“ řekla jsem třesoucím se hlasem.

„S léčbou budu žít nanejvýš rok. Bez ní možná ani dva měsíce nevydržím,“ řekla máma.

„Ne, ne, to nemůže být pravda,“ zašeptala jsem. Oči se mi zalily slzami.

„Ale je to pravda,“ řekla máma. „Zdá se, že na mě měl negativní vliv stres a nadměrná práce.“

Nemohla jsem se ovládnout a objala jsem ji. „Zvládneme to, mami. Budu ti oporou.“

„Já vím,“ řekla maminka jemně a pohladila mě po vlasech, jako když jsem byla malá. „Ale zatím to neříkej Samíře.“

„Proč? Ona bude žádat peníze na léčbu,“ řekla jsem.

„Žije z peněz svého nového přítele, takže se zatím nemusíš bát,“ odpověděla maminka.

Zavrtěla jsem hlavou. „To není správné.“

„Řeknu jí to, až přijde čas,“ řekla máma.

Máma všechno řekla Samiře měsíc po našem rozhovoru. Samira přišla znovu žádat o peníze poté, co se rozešla se svým přítelem.

Po rozhovoru s mámou přišla Samira za mnou. Ani neklepala, prostě vešla a posadila se na můj gauč.

„Nechci, abys chodila za mámou,“ řekla Samira.

„Zbláznila ses? Máma je nemocná, budu za ní chodit. Někdo jí musí pomoct,“ řekla jsem a nemohla uvěřit svým uším.

„Vím, proč se o ni tak bojíš – chceš získat celé dědictví. Ale to se nestane,“ řekla Samira.

„To myslíš vážně? Nepotřebuju peníze, chci mámě pomoct. Nebo všechny soudíš přes svou optiku?“ zeptala jsem se.

Samira protočila oči. „Vím, že to tak není. „Máma mě vždycky milovala víc, protože mi dávala víc peněz. Teď po její smrti něco chceš,“ řekla.

„Je hloupé, že si to opravdu myslíš. Budu maminku navštěvovat. Někdo potřebuje pomoc,“ odpověděla jsem rozhodně.

„Neboj se. Už jsem všechno naplánovala. Přestěhuju se k mámě a budu se o ni starat,“ řekla Samira.

„Ty? Odkdy tě to zajímá? Nikdy ses nestarala o nikoho jiného než o sebe,“ řekla jsem.

„To není pravda. Vždycky jsem se o maminku starala a teď mě potřebuje. Takže se ani nepokoušej sem chodit. Nepustím tě dovnitř,“ řekla Samira.

Vstala, vzala tašku a odešla, aniž by řekla ještě slovo.