Sousedka mi odmítla zaplatit (250 dolarů) za úklid jejího domu, jak jsme se dohodli – dal jsem jí za vyučenou.

Říká se, že sousedé se mohou stát buď přáteli, nebo nepřáteli, ale nikdy by mě nenapadlo, že se z těch mých přes noc stanou obojí. To, co začalo jako obyčejná laskavost, se změnilo v hořký spor a zvrat, po kterém jsme oba zůstali v němém úžasu.

Když můj manžel Silas před šesti lety odešel z našeho života, nikdy jsem si nepředstavovala, že budu potřetí stát v kuchyni, drhnout stejnou desku a přemýšlet, jak jsem k tomu přišla.

Jsem Prudence, je mi 48 let, jsem matka dvou dětí a snažím se vyjít s penězi tím, že pracuji na dálku v call centru. Život se nevyvíjí tak, jak jsem doufala.

Dřív jsme se Silasem hodně mluvili o svých snech, víte? O tom, jaký život bychom si chtěli společně vybudovat. Ale někde na cestě se ty sny rozbily a já zůstala na všechno sama.

Jednou v noci odešel se slovy, že potřebuje „prostor, aby našel sám sebe“, a nechal mě tu s naším tehdy osmiletým synem Damienem a teprve několikaměsíční dcerou Connie. Myslím, že našel víc než jen prostor, protože se už nikdy nevrátil.

„Mami, můžu si vzít cereálie?“ zeptal jsem se. Conniin tenký hlásek mě vytrhl ze zamyšlení. Její doširoka otevřené hnědé oči plné nevinnosti na mě hleděly od kuchyňského stolu.

„Samozřejmě, zlatíčko. Jen mi dej chvilku.“ Přinutila jsem se k úsměvu a vzala jsem z horní police krabici cereálií.

Čtrnáctiletý Damien vešel do kuchyně jako obvykle se sluchátky na uších. Sotva vzhlédl od telefonu. „Jdu na schůzku s Jakem, ano?“ – Zamumlal.

„Nezůstávej venku moc dlouho. A nezapomeň, že až se vrátíš, udělej si nejdřív úkoly.“ Prohodila jsem za ním, když vyklouzl ze dveří, aniž by čekal na mou odpověď.

Byl to jen další den v životě, který jsem se snažila zvládnout od Silasova odchodu. Skloubit odpovědnost za výchovu dvou dětí samotných se snahou udržet si střechu nad hlavou nebylo snadné.

Moje práce v call centru mi pomáhala, ale nebyla to zrovna práce mých snů. Ale byla to práce a v takových chvílích na ničem jiném nezáleželo.

V tu chvíli mi na dveře zaklepala Emery, nová sousedka, které bylo kolem třiceti. Otevřela jsem a uviděla ji s červenýma očima, vypadala, jako by už několik dní nespala.

„Ahoj Prudence, můžu tě poprosit o velkou laskavost?“ ‚Ano,‘ odpověděla jsem. – Řekla a hlas se jí mírně třásl.

Přikývla jsem a ustoupila stranou, abych ji nechala projít. „Samozřejmě, Emery. Co se děje?“

Povzdechla si a klesla na pohovku, jako by se chystala zhroutit. „Včera jsem měla bláznivý večírek a pak mě zavolali z města kvůli práci. Dům je katastrofa a já nemám čas ho uklízet. Mohla bys mi s tím pomoct? Samozřejmě ti zaplatím.“

Zaváhal jsem a podíval se na hodinky. Směna mi měla začít za pár hodin, ale myšlenka přivydělat si trochu peněz byla lákavá. Bůh ví, že by se nám to hodilo.

„O kolik peněz jde?“ zeptala jsem se a založila si ruce na prsou.

„Dvě stě padesát dolarů,“ odpověděla rychle. „Jen opravdu potřebuju pomoct, Prudence. Neptala bych se, kdyby to nebylo naléhavé.“

„Dobře,“ souhlasila jsem po chvíli. „Udělám to.“

„Moc vám děkuju! Zachránila jsi mi život!“ Emery mě rychle objala a pak spěšně odešla a nechala mě přemýšlet, k čemu jsem se právě upsala.

Emeryho dům byl prostě zdemolovaný, a to je mírně řečeno. Všude byly prázdné lahve, talíře s nedojedeným jídlem a odpadky, vypadalo to, jako by se jím prohnalo tornádo.

Stála jsem uprostřed jejího obývacího pokoje s rukama v bok a snažila se přijít na to, kde začít.

Dva dny. Dva dny mi trvalo, než jsem tenhle dům uklidila, zametla a vynesla do koše. Když jsem skončila, bolela mě záda a měla jsem drsné ruce. Ale pořád jsem si připomínala těch 250 dolarů, které jsem slíbila Emerymu. Ty peníze by se nám opravdu hodily.

Když se Emery konečně vrátila, šla jsem za ní, připravená si peníze vyzvednout.

„Emery, všechno je připraveno. Tvůj dům je bez poskvrnky,“ řekla jsem a snažila se neprozradit únavu v hlase. „Takže, co se týče té platby…“

Zírala na mě, jako bych mluvil jiným jazykem. „Platba? Jakou platbu?“

Zamračila jsem se a srdce mi trochu pokleslo. „Těch 250 dolarů, co jsi slíbil za úklid domu. Pamatuješ?“

Výraz Emeryho tváře se změnil ve zmatek a pak v rozmrzelost. „Prudence, nikdy jsem se nedohodla, že ti něco zaplatím. Nevím, o čem to mluvíš.“

Na okamžik jsem ztuhla jako omráčená. „Ty… co? Říkala jsi, že mi zaplatíš! Měli jsme přece dohodu.“

„Ne, neměli,“ vyhrkla. „Podívej, jdu pozdě do práce a na tohle vážně nemám čas.“ Protáhla se kolem mě a zamířila k autu.

„Emery, tohle není správné!“ Zavolala jsem na ni, ale ona už vyjížděla z příjezdové cesty, aniž by mě poctila pohledem.

Sledovala jsem, jak Emeryino auto mizí na ulici, a zůstala jsem stát rozzuřená. Jak mohla jen tak odjet?

Dva dny vyčerpávající práce a ona měla tu drzost předstírat, že jsme se nikdy nedohodli. Cítila jsem, jak ve mně bublá vztek, ale věděla jsem, že se nemám chovat impulzivně.

Vrátila jsem se do svého bytu, zabouchla za sebou dveře a chodila po obýváku a snažila se přemýšlet. Connie si hrála s panenkami na podlaze a Damien byl stále venku s kamarády. Nechtěla jsem do téhle šlamastyky zatahovat své děti, ale ani jsem nehodlala nechat Emeryho, aby se z toho dostal.

„Dobře, Prudence, musíš být chytřejší,“ zamumlala jsem si pro sebe. Podívala jsem se z okna na Emeryho dům a v hlavě se mi začal rodit nápad. Bylo to riskantní, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Jestli si chtěla hrát na špinavou, mohla jsem se ušpinit taky.

O dvacet minut později jsem byl na místní skládce a natáhl si staré rukavice, které jsem měl uložené v autě. Nebyl jsem hrdý na to, co se chystám udělat, ale zoufalá doba si žádala zoufalá opatření.

Naložil jsem do kufru tolik pytlů s odpadky, kolik se mi tam vešlo, a z toho zápachu se mi skoro chtělo zvracet. Ale zatnul jsem zuby a pokračoval v cestě.

Cestou jsem si v hlavě přehrával náš rozhovor, její odmítavý tón, její odmítání uznat, co slíbila. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím oprávněněji jsem se cítil.

Neměla ani tolik slušnosti, aby respektovala práci, kterou jsem vynaložil na úklid jejího špinavého domu. No, teď se měla přesvědčit, jak špinavé věci mohou být.

Bylo ticho. Nikdo nebyl poblíž, aby viděl, jak otevírám kufr a začínám tahat pytle s odpadky k jejím dveřím. Srdce mi bušilo v hrudi, adrenalin mi stoupal do žil, jak jsem rychle pracovala.

A pak mi to došlo: Emery si ode mě zapomněla vzít klíč od domu. Tak spěchala na odchod, že na to ani nepomyslela.

Na okamžik jsem zaváhala. Ale pak jsem si vzpomněla na její výraz, když mi řekla, že žádná smlouva není, jak mě smetla, jako bych nic neznamenala. Nehodlala jsem ji nechat, aby jí to prošlo.

Odemkl jsem dveře a vstoupil dovnitř. Dům byl stále bez poskvrnky, tak jak jsem ho opustila, ale všechno se mělo změnit. Jeden po druhém jsem roztrhal pytle s odpadky a vysypal jejich obsah na podlahu, na kuchyňskou linku a dokonce i na postel. Zkažené jídlo, staré noviny, špinavé pleny, to všechno se smíchalo na nechutnou hromadu.

„Tohle máš za to, Emery,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem vyprázdnila poslední pytel. „Chtěla sis hrát hry, no tak si hraj.“

Zavřela jsem za sebou dveře, nezapomněla je zamknout a strčila klíč pod její podložku. Když jsem se vracel k autu, pocítil jsem zvláštní nával uspokojení a viny. Ale zahnal jsem ho. Emery si za to může sama.

Večer, když jsem ukládala Connie do postele, uslyšela jsem zuřivé bušení na domovní dveře. Uvědomil jsem si, kdo to je, ještě než jsem otevřel dveře.

„Prudence! Co jsi to sakra udělala s mým domem!“ křičela Emery a tvář měla rudou vztekem.

Zkřížila jsem ruce, opřela se o zárubeň a předstírala klid. „Nevím, o čem to mluvíš, Emery. Jak jsem se mohla dostat do tvého domu? Vždyť jsme neměli žádnou dohodu, pamatuješ? Takže jsem od tvého domu nikdy neměla klíč.“

Chvíli na mě beze slova zírala a pak se jí tvář zkřivila vztekem. „Ty… ty lžeš! Zavolám policii! Za tohle zaplatíš!“

Pokrčil jsem rameny a nepřerušil oční kontakt. „Jen do toho, zavolej. Ale jak mi vysvětlíš, jak jsem se dostal dovnitř? To nemůžeš, protože podle tebe jsem nikdy neměl klíč.“

Emery otevřela ústa, aby něco namítla, ale nevyšla z nich žádná slova. Vypadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout, ale jediné, na co se zmohla, bylo otočit se na podpatku a odejít, něco si pro sebe mumlajíc.

Dívala jsem se, jak odchází, a srdce mi pořád bušilo, ale tentokrát to nebylo jen ze vzteku. Bylo to jako spravedlnost, obnovená rovnováha.

Nevěděl jsem, jestli zavolá policii, ale bylo mi to jedno. Emery ten den dostala cennou lekci: s Prudence si nezahrávej.

Když jsem zavřela dveře, dlouze jsem si povzdechla a cítila, jak mi z ramen spadla tíha. Věděla jsem, že jsem překročila hranici, ale v tu chvíli mi to připadalo jako jediný způsob, jak věci napravit.

Někdy se člověk musí postavit sám za sebe, i když to znamená ušpinit si ruce. A co Emery? No, měl jsem pocit, že už mě v nejbližší době o žádné laskavosti žádat nebude.