Soused požádal mého syna, aby mu měsíc myl auto, a pak odmítl zaplatit – dal jsem mu za vyučenou.

Když do jejich domu přijde rozrušený Irenin syn Ben, žádá vysvětlení, proč. Když chlapec začne mluvit, zjistí, že jejich arogantní soused odmítl Benovi zaplatit za měsíc mytí auta, které pro něj udělal. Vezme tato máma věci do vlastních rukou?

Když Ben v pátek večer vstoupil do dveří, okamžitě jsem věděla, že něco není v pořádku. Kulhal na nohy a v očích neměl obvyklý lesk.

Ruce měl ještě vlhké, nejspíš od ždímání ručníků po mytí druhého auta, a když se sesunul na pohovku, vyhýbal se očnímu kontaktu.

„Hele, kámo, co se děje?“ zavolal jsem z kuchyně.

Chystal jsem se udělat k večeři jeho oblíbené grilované kuře a bramborovou kaši. Chystal jsem se mu připravit talíř, jakmile přijde.

Ale když jsem se na něj teď podíval, měl jsem obavy. Benovi bylo teprve čtrnáct, ale nedávno dostal chuť vydělávat peníze a chtěl být nezávislý.

„Pojď,“ řekla jsem a utřela si ruce. „Můžeš mi říct všechno!“

Chvíli neodpovídal, jen zíral do země. Srdce mi spadlo, když jsem viděla zklamání vepsané v jeho tváři.

Jako by se snažil najít slova, ale nevěděl, jak je říct.

„On… on mi nezaplatil,“ zamumlal nakonec Ben.

„Jak to myslíš? Copak pan Peterson nesouhlasil, že ti zaplatí padesát dolarů pokaždé, když mu umyješ auto?“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi krabatí čelo.

Ben si povzdechl, což znělo na čtrnáctiletého kluka příliš těžce.

„Jo, ale dneska, když jsem počtvrté za měsíc dokončil mytí auta, řekl, že není ‚bez poskvrnky‘ a že nedostanu žádné peníze. Vůbec! Řekl, že jsem měl odvést lepší práci, jestli chci svoje peníze.“

Cítila jsem, jak se mi zatínají pěsti. Pan Peterson, náš samolibý soused, který má vždycky co říct. Chlubil se svými obleky a dával si záležet, aby si každý všiml lesku jeho drahého černého džípu.

„Krásné auto, že?“ – Zeptal se a vyklonil se z auta. „Úžasné!“

Před několika měsíci se o Bena začal zajímat, zejména poté, co viděl, jak Ben myje moje auto.

„Páni, na mámině autě jsi odvedl skvělou práci, Bene, co bys řekl na to, kdybys mi myl auto každý pátek? Samozřejmě ti zaplatím!“

Nejdřív jsem si myslel, že je to kompliment, ale teď jsem si uvědomil, co to ve skutečnosti bylo:

Způsob, jak využít levnou pracovní sílu.

„Tenhle měsíc jsi to auto myl každý týden, že?“ zeptal jsem se, i když jsem už znal odpověď.

Ben přikývl a zabořil se hlouběji do pohovky.

„Jo, za poslední čtyři týdny jsem strávil asi tři hodiny tím, že jsem se staral o jeho čistotu. Dokonce jsem použil ruční vysavač pod sedadly a tak. Ale on říkal, že si nezasloužím, aby mi za to platili.“

V hrudi mi vzplál vztek.

Věděl jsem, že Ben odvedl skvělou práci. Kdykoli pracoval na našem autě, vždy na mě udělal takový dojem. Ve skutečnosti se auto pana Petersona lesklo jako výstavní kousek, když s ním můj syn skončil.

Nebylo to tím, že by auto bylo čisté. Ne, pane. Bylo to o tom, že pan Peterson byl blbec.

A teď?

Teď se Benovi zdálo, že jeho tvrdá práce nemá žádnou cenu.

„Kolik ti dluží?“ zeptal jsem se.

Ben se na okamžik zamyslel.

„Čtyři várky prádla, mami. Takže dvě stě dolarů.“

Vytáhla jsem peněženku a spočítala dvě stě dolarů v křupavých bankovkách. Podala jsem mu je a viděla, jak se mu překvapením rozšířily oči.

„Tady, vydělal sis je, zlato.“

„Mami, to nemusíš. To pan Peterson mi musel zaplatit!“ – vykřikl.

Zavrtěla jsem hlavou a odstrčila ho.

„S panem Petersonem jsem ještě neskončila, drahoušku. Nemá právo se k tobě takhle chovat a odejít.“

Ben se zatvářil nejistě a očima přejížděl z peněz v ruce na mě.

„Ale mami!“

„Žádné ale, Bene,“ řekla jsem a odložila peněženku. „Věř mi, že dám panu Petersonovi lekci o tom, co se stane, když využíváš plody tvrdé práce někoho jiného. A teď se pojďme najíst. Umírám hlady!“

Ben se usmál a posadil se ke stolu.

„Díky, mami,“ řekl a usmál se.

Druhý den ráno jsem se probudil s plánem. Pan Peterson netušil, co ho čeká. Podíval jsem se z okna a opravdu, byl tam ve svém hedvábném pyžamu a pečlivě leštil svůj džíp jako posedlý.

Usmála jsem se a vyšla ven, nenuceně jsem k němu vykročila v oblečení na jógu.

„Dobré ráno, pane Petersone!“ zvolala jsem radostně.

Vzhlédl od auta a jeho obvyklý samolibý výraz už byl na místě.

„Dobré ráno, Ireno,“ řekl. „Co pro vás mohu udělat? Hlavně ať je to rychle, za chvíli mám oběd s rodinou.“

Mohla jsem vyvalit oči.

„No, nic moc. Jen jsem si chtěla ujasnit, jak ti Ben zaplatil za umytí auta,“ řekla jsem. „Zmínil se, že jsi s jeho prací včera nebyla spokojená.“ “To je pravda.

Pan Peterson se narovnal v zádech a zkřížil ruce.

„Ano, to je pravda, Ireno. Auto nebylo bezchybné, takže jsem nepovažoval za nutné mu platit. Je to zkušenost, víte? Každopádně je to mladý chlapík. Svět by ho měl pokořit.“

Vztek z předešlého dne znovu vzplál, ale já jsem zachoval neutrální výraz a dokonce jsem se mírně usmál.

„Poučná zkušenost, co?“ řekl jsem. „Zajímavá. Ben mi řekl, že jsi muž, který drží slovo… a zmínil se, že jsi souhlasil, že mu zaplatíš padesát dolarů za várku prádla, bez ohledu na to, jak je bez poskvrnky. A jak jsi to jen uhodl! Mám fotky auta, které pořídil po každém umytí.“

Samolibý výraz v jeho tváři mírně zapraskal.

„Fotografie?“ zeptal se pan Peterson.

„Ano, fotografie. Rád je posílal dědečkovi po každém mytí. Byl na svou práci velmi hrdý.“

Pan Peterson zahučel.

„Každopádně se mi zdá, že došlo k ústní dohodě. A porušit ji? To je přece porušení smlouvy, ne? Měl bych si o tom promluvit se svým právníkem?“

Z jeho tváře se vytratila barva.

„Tohle všechno není potřeba!“ – Vykřikl.

Zvedl jsem ruku.

„Ale myslím, že je. Víš, Ben tvrdě pracoval a ty se ho snažíš ošidit o to, co si vydělal. Takže tady je pro tebe nabídka. Zaplatíš dnes mému synovi dvě stě dolarů, nebo se postarám o to, aby všichni v okolí věděli, jak se chováš k dětem, které pro tebe pracují.“

Jen na mě zíral.

„A jestli tě to nepřesvědčí, rád tě poženu k soudu,“ pokračoval jsem.

Viděla jsem, jak se v jeho rysech objevila panika. Soused s dokonalým trávníkem a dokonalým džípem se najednou potil v hedvábném pyžamu.

Otevřel dveře auta, zašmátral po peněžence a rychle přepočítal peníze.

„Tady máte peníze,“ zamumlal a vytáhl dvě stě dolarů v pomačkaných bankovkách.

„Výborně. Bylo mi potěšením s vámi obchodovat,“ řekl jsem s úsměvem. „Ale pochopte prosím, že můj syn se vašeho auta už nedotkne.“

Zachmuřeně přikývl.

Když jsem vešel do domu, Ben zvedl hlavu z pohovky. V rukou držel misku s cereáliemi, a když jsem mu podával peníze, rozšířily se mu oči.

„Ty jsi to vážně udělal!“ – vykřikl.

Ušklíbla jsem se a pocítila jsem prudkou hrdost.

„Nikdo si nebude zahrávat s mým synem,“ řekl jsem. „Zvlášť když si myslí, že jim projde, když nezaplatí dluh. Až se příště někdo pokusí o podobný kousek, budeš přesně vědět, jak s ním naložit.“

„Znamená to, že ti musím vrátit dvě stě dolarů?“ – Ušklíbl se.

„Ne,“ zasmála jsem se. „Ale hádám, že mě dneska můžeš vzít na oběd jako matka a syn?“ ‚Ano,‘ řekl jsem.

„Platí, mami,“ řekl.

Později, když jsme seděli v roztomilém bistru, Ben se opřel na židli a mžoural na nápis zmrzlinárny naproti přes ulici.

„Hledá se pomocník,“ četl. „Co říkáš, mami? Víkendovou práci ve zmrzlinárně?“

„No tak,“ zasmála jsem se a nacpala se hamburgerem. „Ale kdyby se šéf naštval, víš, komu zavolat.“

Syn se na mě usmál a pomalu přikývl, než si vzal hranolek.

Co bys dělal ty?