Soused mi vzal psa, lhal mi a myslel si, že s tím nic neudělám.

To, co se stalo poté, co Kristen ukradla mého psa Charlieho, nebylo jen sousedské drama. Byla to spravedlnost s příměsí kreativní pomsty, o které celé naše město mluvilo celé měsíce. Někdo by to mohl nazvat malicherností. Já tomu říkám, že je to nezbytné.

V Oakwood Hills žiju už skoro dvacet let. Je to typické americké maloměsto, kde všichni vědí o vašich záležitostech dřív než vy. Pomluvy se tu šíří rychleji než požár a slušný soused má větší cenu než čistá úvěrová historie.

„Dobré ráno, Sáro!“ – zavolal na mě starší soused Frank odnaproti, když jsem vyšla na verandu s ranní kávou. „Chová se dnes Charlie slušně?“

Usmála jsem se a gestem ukázala na svého zlatého retrívra, který ležel vedle mě. „Jako vždycky. Nejlepší spolubydlící, jakého jsem kdy měla.“

Charlie byl mou spásou poslední tři roky od rozvodu s Tomem. Když se váš sedmadvacetiletý manžel rozhodne, že se zamiloval do své hygieničky, pes se stane víc než jen domácím mazlíčkem. Charlie se stal mým terapeutem, důvěrníkem a důvodem, proč jsem ráno vstala z postele.

„Mami, mluvíš o psovi víc než o mně,“ žertuje můj syn Jason během našich týdenních rozhovorů.

Po vysoké škole se přestěhoval do Seattlu, a i když mi strašně chybí, rozumím mu. V našem ospalém městečku se toho pro šestadvacetiletého mladíka s velkými sny moc neděje.

„To proto, že Charlie nezapomíná na narozeniny zavolat mámě,“ škádlila jsem ho naposledy.

Můj život byl jednoduchý, ale spokojený. Dokud se Kristen loni na jaře nenastěhovala do sousedství.

Kristen je osmatřicet let, brzy jí bude jednadvacet a obličej má tak napěchovaný botoxem, že se při mluvení sotva hýbe. Vypadá jako chodící filtr na Instagramu s osobností autentickou jako fotka z burzy. Ale co je na Kristen nejhorší? Její magické přesvědčení, že když se jí něco líbí (kabelka, účes, muž nebo samozřejmě můj pes), automaticky to patří jí.

„Je prostě nádherný,“ nadchne se pokaždé, když vidí Charlieho, jak se natahuje přes plot s dlouhými pěstěnými nehty. „Vždycky jsem chtěla zlaté.

Upřímně řečeno, měla jsem to čekat.

Jednoho úterního rána jsem Charlieho pustila na oplocený dvorek, aby si udělal potřebu, zatímco jsem si balila oběd do práce.

O deset minut později byl pryč. Zmizel.

„Charlie?“ zavolala jsem a vyšla na zadní verandu.

Nic.

Srdce mi spadlo až do žaludku a rozhlédla jsem se po dvoře. Brána byla stále zamčená. Plot byl neporušený. Vypadalo to, jako by zmizel.

Zavolala jsem do práce a celý den jsem obcházela okolí, klepala na dveře a s každým „Neviděli jste mého psa?“ jsem měla čím dál chraptivější hlas.

„Neboj se, Sáro,“ řekla mi kamarádka Diane, když mi pomáhala vylepovat letáky po městě. „Je očipovaný, že? Někdo ho najde.“

Psala jsem do místních skupin na Facebooku, obvolávala útulky, projela všechny ulice v okruhu pěti mil.

Nic.

Byly to tři bezesné noci. Sotva jsem se najedla. Můj syn se nabídl, že pojede na víkend, aby pomohl s hledáním.

Ve čtvrtek odpoledne jsem cestou z jiného útulku míjela Kristeninu verandu.

Byl tam. Charlie.

Ve svém novém modrém obojku. Seděl vedle ní. Vrtěl ocasem, jako by ho neunesla.

Krev mi ztuhla v žilách.

„To je Charlie,“ řekl jsem a zastavil se na okraji její příjezdové cesty.

Kristen vzhlédla od telefonu a usmála se svým falešným úsměvem.

„Ahoj, Sarah. Tohle je Brandon. Můj nový plavčík.“

„Ne, tohle je Charlie. Můj pes. Před třemi dny mi zmizel ze dvora,“ řekla jsem. „Vím, že je to on.“

Zasmála se. „To se asi pleteš. Můj nový přítel má rád zlaté a já mám už léta zlatého retrívra.„ “A co?“ zeptala jsem se.

V tu chvíli Charlie při zvuku mého hlasu ucukl. Jeho ocas udeřil o prkna verandy.

„Poznal mě,“ poznamenala jsem a udělala krok vpřed.

Kristenina ruka pevně sevřela jeho nový obojek. „Hodně goldenů je přátelských. To ale nic neznamená.“

Roztřesenými prsty jsem vytáhla telefon. „Mám fotky. Stovky.“

Znuděně se podívala na displej. „Takhle vypadá spousta goldenů.“

„Má za uchem charakteristické mateřské znaménko. Vypadá jako srdce.“ Můj hlas zesílil. „Podívej se mu za pravé ucho.“

„Náhoda. Podívej, Sarah, vím, že ti chybí tvůj pes, ale tohle je Brandon. Mám ho od… kamaráda kamaráda na severu.“

Tehdy to všechno vyšlo najevo. Ukradla mi psa, aby její nový přítel viděl, jaká je dobrá „milovnice psů“. Můj Charlie byl jen rekvizita v její seznamovací hře.

Viděl jsem, jak sousedé nakukují do oken a diví se, co se to děje za hluk. V malém městě, jako je to naše, by se to v době oběda dostalo na titulní stránky novin.

Zhluboka jsem se nadechla, přikývla a odešla.

Dál jsem se nehádala. Nekřičel jsem. Nedělala jsem scény.

Místo toho jsem vymyslela plán.

Ten večer jsem Jasonovi zavolala a všechno mu vysvětlila.

„Mami, zavolej policii!“ – vykřikl.

„A co řekneš? Že má sousedka psa, který vypadá stejně jako ten můj? Bez důkazů to bude moje slovo proti jejímu.“

„Takže to prostě vzdáš?“ V jeho hlase bylo slyšet zklamání.

„Ale ne, drahá. Teprve začínám.“

Druhý den ráno jsem šla do Office Depot a vytiskla letáky. Byly jich desítky. Se vzkazem napsaným velkými, tučnými písmeny.

„POHŘEŠOVANÝ PES: CHARLIE.

„Chlupaté srdce. „Hřejivý nos. Ukraden ženou bez duše.“

A pak menším písmem: „Naposledy byl viděn na verandě domu Kristen Reynoldsové na Maple Street 42. Všichni ho viděli. Pokud jste Charlieho viděli, naskenujte prosím níže uvedený QR kód.“

Jo, přidala jsem QR kód.

Večer předtím mi syn pomohl vytvořit jednoduchou webovou stránku. Byly na ní Charlieho fotky z posledních let, včetně dne, kdy byl adoptován, jeho halloweenský kostým hot doga a video, jak mi spí na klíně.

Na webových stránkách byl také jeho adopční certifikát s mým jménem a video, na kterém dělá triky na mé hlasové povely.

A to nejlepší ze všeho, video z kamery mého souseda přes ulici. Je na něm vidět, jak Kristen otevírá mou branku, volá Charlieho a vede ho za obojek.

Díky bohu za Franka a jeho posedlost domácím zabezpečením.

Do poledne jsem vyvěsila letáky na všechny telefonní sloupy, obecní nástěnky a přední skla aut v okruhu jedné míle.

Večer jsem šel ještě dál.

V obchodě o dvě města dál jsem objednal dvacet heliových balonků s potiskem Charlieho obličeje. Spěšná práce, zaplacená v hotovosti.

Na každém balónku stálo: „Nejsem Brandon. Jsem unesený pes.“

Kolem půlnoci jsem je přivázal k její poštovní schránce, k autu, k zábradlí verandy. Za svítání to u ní doma vypadalo jako na luxusním večírku se psí tématikou.

Skupinový chat v sousedství explodoval ještě před snídaní.

„To je Kristenin dům se všemi těmi balonky?“ napsala Diana a připojila fotku.

Někdo sdílel odkaz na stránky. „OMG! Tohle musíte všichni vidět.“

Další sousedka se ozvala: „Nekradla loni na jaře Emmě závěsné rostliny?“ „Ne,“ odpověděla.

Dokonce i předsedkyně PTO Helen to komentovala: „Je od ní odvážné, že pojmenovala cizího psa po svém bývalém příteli.“

Z okna kuchyně jsem sledovala, jak Kristen kolem deváté ráno vyšla ven a při pohledu na balonky zbledla. Musel jí taky zvonit telefon.

V poledne jsem slyšel, jak se zadní brána otevřela. Díval jsem se oknem, jak Kristen tiše vyvedla Charlieho na můj dvůr, odepnula mu modrý obojek a beze slova odešla. Žádný vzkaz. Žádný oční kontakt. Jen stud a ticho.

Jakmile zmizela, vyběhla jsem ven. Charlie se vrhl přes dvůr, vyskočil, aby mi olízl obličej, zatímco já jsem padla na kolena a vzlykala.

„Jsi doma, zlato. Konečně jsi doma,“ zašeptala jsem mu do kožichu.

Kristen pořád bydlí vedle. Občas se míjíme u poštovní schránky nebo v obchodě s potravinami. Ale teď si lidé šeptají, když jde kolem. Nikdo ji nežádá, aby hlídala psa. Nebo aby hlídala kytky. Nebo jí svěřit cokoli jiného.

Poté, co se to všechno stalo, jsem na stránky přidala poslední aktualizaci, než je zavřela. Nahrála jsem fotku Charlieho s jednoduchým, ale silným vzkazem: „Charlie je doma. Kristen není na návštěvě vítána.“

Díky tomu všemu jsem se naučila něco důležitého.

Někteří lidé si myslí, že laskavost je slabost. Myslí si, že když jste slušní, starší nebo žijete sami, nemůžete se postavit sami za sebe. Ale já mám v sobě oheň, který mateřství zažehlo před desítkami let, a ten stále jasně hoří, když někdo ohrožuje to, co mám ráda.

Nepodceňujte ženu, která má času nazbyt, lásku v srdci a spravedlivý hněv v duši. My se jen tak nepomstíme. Jsme kreativní.