Souhlasila jsem, že pomůžu kamarádce na noc pohlídat děti, ale její manžel mi nechal zprávu, která mě donutila o všem přemýšlet.

Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by zpochybňoval manželství jiných lidí.

Vždycky jsem věřil, že mám své přátele podporovat, i když jsem jejich situaci úplně nerozuměl.

S tímto smýšlením jsem souhlasila s pomocí, když mě moje nejlepší kamarádka Sophie jednoho pátečního večera požádala o laskavost.

Se svým manželem Derekem naplánovali dlouho očekávaný večer, kdy měli oslavit výročí svatby.

Ale jak už to tak bývá, jejich chůva na poslední chvíli plány zrušila.

Sophie, kterou zachvátila mírná panika, se na mě obrátila.

„Prosím tě, můžeš mi pomoct? Je to jen na pár hodin. Děti tě zbožňují a slibuju, že to bude snadné.“

Bez rozmýšlení jsem souhlasila.

Sophie a Derek měli dvě rozkošné děti, pětiletého Maxe a tříletou Lily, a já s nimi vždycky ráda trávila čas.

Navíc to bylo jen pár hodin.

Co by se mohlo pokazit?

Když jsem dorazila k nim domů, všechno vypadalo naprosto normálně.

Sophie a Derek byli oblečeni na vycházku a děti už byly v pyžamech a chystaly se do postele.

Rychle jsme si vyměnili objetí a brzy odjeli, jejich auto zmizelo na konci příjezdové cesty.

Večer začal klidně.

Max si četl svou oblíbenou knížku a Lily si tiše hrála v obývacím pokoji.

Cítila jsem se příjemně, dokonce spokojeně, když jsem je pozorovala.

V domě bylo teplo a útulno, všechno bylo přesně tak, jak má být.

Ale pak, asi po hodině mého sledování, jsem dostala textovku od Dereka.

Nic jsem od něj nečekala – koneckonců byli se Sophií na oslavě výročí -, ale zpráva mě okamžitě zaujala.

„Ahoj. Doufám, že se ti daří s dětmi. Vím, že tě Sophie požádala, abys na ně dohlédl, ale zajímalo mě, jak se ti daří. Jak se doopravdy cítíš?“

Zmateně jsem zírala na obrazovku.

Co tím myslel?

Neměla jsem důvod si myslet, že je tu něco špatně.

Zvažovala jsem, jestli mám odpovědět, ale rozhodla jsem se nechat to bez povšimnutí.

Možná to byla jen přátelská otázka.

Sophie vždycky žertovala, že Derek je přehnaně starostlivý, když jde o děti, takže mi to nepřipadalo jako nic divného.

Pak ale přišla další zpráva.

„Hele, já vím, že Sophie umí být záludná.

Vždycky je tak zaneprázdněná prací a dětmi a mám pocit, že se ti v poslední době vůbec nevěnuje.

Ale jak se máš doopravdy?

Jsi šťastná?

Zasloužíš si to.“

Po zádech mi přeběhne mráz.

Flirtuje se mnou Derek?

Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry, ale v jeho slovech byla zjevně nějaká důvěrnost.

Bylo to příliš osobní na to, aby šlo o nezávaznou otázku na mé blaho.

Rychle jsem si zprávu znovu přečetla a snažila se jí porozumět.

Proč se mě Derek na něco takového ptal?

Se Sophií jsme byly kamarádky už léta.

Strávili jsme spolu nespočet večerů a svěřovali si svá nejhlubší tajemství.

A nikdy jsem k Derekovi necítila nic jiného než přátelství a myslela jsem si, že on ke mně cítí totéž.

Ale pak mi znovu zavibroval telefon.

„Vždycky jsem tě považoval za silnou ženu, Amando. To na tobě obdivuji.

Je pro mě těžké sledovat, jak tě Sophie bere jako samozřejmost.“

Ztuhla jsem.

Zatajil se mi dech.

Tohle už nebyla jen nevinná esemeska.

Vypadalo to jako něco víc – něco propracovaného.

Snažil se se mnou Derek manipulovat?

Cítila jsem, jak mi srdce zběsile buší v hrudi, když jsem si znovu přečetla jeho slova.

Dereka jsem znala už dlouho, ale nikdy jsem ho nepoznala takhle.

Jistě, uměl být okouzlující, ale vždycky se ke mně choval výjimečně laskavě, jako starší bratr.

A přesto mi tyhle zprávy připadaly… jiné.

Rychle jsem se podívala na děti, které si vesele hrály na podlaze a vůbec nevnímaly napětí, které jsem cítila.

Nevěděl jsem, jak na to reagovat.

Měla jsem ho úplně ignorovat?

Měla jsem to říct Sophii?

Cítila jsem se zahnaná do kouta a nevěděla, co mám dělat.

Jedna moje část to chtěla hned utnout a předstírat, že se to nestalo, ale v hloubi duše jsem věděla, že by to bylo jen horší.

Derek překračoval své hranice a já nemohla předstírat, že si toho nevšímám.

Přišla další zpráva a tentokrát byla jiná.

„Vždycky jsem tu pro tebe byl, Amando. Hodně sis toho prožila a viděl jsem, jak je Sophie v poslední době zaneprázdněná.

Možná je na čase, abych se o tebe pro jednou postaral já.

Mohli bychom se sblížit doopravdy. Co říkáš?“

Zkroutilo se mi břicho.

Stěží jsem věřila svým očím.

To myslel vážně?

Opravdu naznačoval něco nevhodného, i když Sophie jen o pár kilometrů dál slavila jejich výročí?

Než jsem se stačila rozhodnout, co mám dělat, zazvonil zvonek u dveří.

Ucukla jsem a srdce mi bušilo ještě silněji.

Byli to Sophie a Derek.

Vrátili se dřív.

Rychle jsem ztlumila zvuk na telefonu a snažila se chovat přirozeně.

Sophie vešla první a zářila štěstím.

„Nechtěli jsme se vrátit tak brzy,“ řekla se smíchem. – „Jak se tu všichni mají?“

Rychle jsem přikývla a vyloudila úsměv.

„Všechno je v pořádku. Děti už spí.“

Sophie mě pevně objala a vděčně mi poděkovala za pomoc.

Viděla jsem, že má skvělou náladu, a vůbec si neuvědomovala, že jsem stále otřesená z korespondence s Derekem.

Ale pocit neklidu nezmizel.

Zatímco se usazovali, odplížila jsem se do kuchyně, abych si srovnala myšlenky.

Stále jsem ještě trávila zprávy, které mi Derek poslal.

Měla jsem to říct Sophii?

Měla jsem se Derekovi postavit tváří v tvář?

Část mého já chtěla udělat obojí, ale nechtěla jsem zničit jejich rodinu.

Nakonec jsem se rozhodla, že budu prozatím mlčet.

Ale té noci, když jsem ležela v posteli, jsem se nemohla zbavit pocitu, že se něco změnilo.

Derek zjevně překračoval hranice a já si nebyla jistá, jestli to už dokážu ignorovat.

Potřebovala jsem najít způsob, jak se s tím vypořádat, aniž bych zničila všechno kolem sebe, ale nemohla jsem popřít, že mě Derek nutí o všem pochybovat.

Byl opravdu takový, za jakého ho Sophie považovala?

Nebo se za jeho vzhledem skrývalo něco temnějšího?

A hlavně, jak se s tím vypořádat, aniž bych ztratila nejlepšího přítele?