Snažil jsem se manželku donutit, aby se s ní dohodla na poměru 50/50 – lekce, která navždy změnila mé názory.

Přečtěte si, jak zdánlivě nevinné rozdělení 50/50 vedlo k tomu, že manžel dostal lekci, která mu změnila život, o spravedlnosti a respektu v manželství. Příběh o růstu, uvědomění a nových začátcích.

„Jaká večeře?“ zeptala se Annabeth a zvedla obočí. „Dal jsi mi na ni peníze? Ne, tak proč bych za ni měla být zodpovědná já?“ ‚Ne,‘ odpověděla jsem.

Levanův obličej zrudl a cítil, jak se v něm hromadí vztek. „Co mám teď dělat? Mám jít hladovět?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděla Annabeth klidně. „Mohl bys zajít do obchodu, nakoupit potraviny a uvařit večeři. Nebo si můžeš objednat donášku. Koneckonců, peníze máš.“

„To je stávka?“ – zeptal se nakonec a hlas mu stoupal frustrací. „Odmítáš plnit své manželské povinnosti?“ ‚Ne,‘ odpověděla.

Annabeth docházela trpělivost. Už toho měla plné zuby. „Už mě nebaví být v téhle rodině dojnou krávou! Proč musím všechno nést na svých zádech?“ ‚Ne,‘ odpověděla. Levan hodil aktovku na stůl a ukázal na nový kuchyňský robot. „Zase sis něco koupila?“

Annabeth na něj zmateně zírala. Bylo to tak nečekané, že ani nevěděla, jak reagovat. Večeře už byla skoro hotová, byt uklizený, prádlo vyprané – všechno bylo normální jako každý jiný den po dlouhém dni v práci.

„Lyovo, tohle jsem si přála už dlouho,“ řekla tiše. „Bylo to ve slevě a já jsem použila svou výplatu…“

„Tvoje výplata!“ – Přerušil ji a přešel po kuchyni. „A co z ní zbylo? Penny! Kdo nám platí nájem? Я! Kdo platí za auto? Я! Kdo hradí všechny základní výdaje? Я!“

Annabeth vypnula sporák a utřela si ruce do zástěry. Pára z hrnce naplnila kuchyni příjemnou vůní, ale chuť k jídlu ji přešla.

„Vždyť já taky pracuju,“ řekla tiše. „Mimochodem, na plný úvazek. A z mého platu kupujeme potraviny. Taky vařím, uklízím, peru…“

„Jo, jo, jsi svatá,“ zabručel Levan, zabouchl dvířka skříně a vzal hrnek, aby si nalil vodu. „Víš co? Mám toho dost. Teď už to bude fér. Rozdělíme si výdaje půl na půl, když už mě tak snadno živíš.“

„Jak to myslíš?“ Annabeth zkřížila ruce.

„Přesně to mám na mysli. Protože jsme všichni moderní a rovní, budeme platit půl na půl. Rozdělíme si účty za energie, telefon a všechny ostatní společné výdaje. Bude to spravedlivé, ne že si to všechno vezmu na sebe!“

Annabeth chtěla něco namítnout, ale uvědomila si, že je to zbytečné. Nezajímala ho spravedlnost, ale ovládání situace. Místo toho si povzdechla a odpověděla: „Dobře, Levane. Jestli chceš spravedlnost fifty-fifty, tak budiž.“

Druhý den ráno se Annabeth probudila ještě před budíkem. Levan ještě spal, odvrácený ke zdi. V hlavě jí vířil rozhovor z předchozí noci a nedal jí spát. Potichu vstala z postele a šla do kuchyně.

Za čtyři roky manželství nějak dospěli k rozdělení práce, které jí teď připadalo zjevně nespravedlivé. Ano, Levan vydělával víc. Ano, v prvním roce jejich vztahu, když ještě chodila do posledního ročníku střední školy, dávalo smysl, že on ji finančně zajistí a ona se bude starat o domácnost. Ale pak začala Annabeth také pracovat! Nejdřív na částečný úvazek, pak na plný. Domácí povinnosti však zůstaly výhradně na ní.

Otevřela notebook a začala si prohlížet výpisy z karet. Plat, služby, potraviny, denní výdaje… Téměř vše, co vydělala, šlo do rodinného rozpočtu. Ale co její příspěvek? Uvařené jídlo, praní, úklid – to se nepočítalo?

Když usrkávala čaj, vzpomínky na jejich první setkání jí vyloudily na tváři smutný úsměv. Levan se jí dvořil. Nazval ji svou královnou a řekl, že pro ni udělá cokoli. A teď? „Kráva na peníze“, co? Jak rychle se pro některé muže romantika mění v účetnictví.

Později toho dne seděl Levan ve své kanceláři a mluvil se svým kolegou Irem.

„A víš, Irči, včera jsem jí řekl – už toho bylo dost. Budeme žít jako všechny moderní rodiny – fifty-fifty.“ Levan se opřel na židli a vypadal sám se sebou spokojeně.

Irish se na něj podíval a jeho výraz se změnil na zvědavý. „A jak reagovala?“

„Nebudeš tomu věřit – souhlasila!“ Levan se usmál, v jeho hlase byl cítit pocit vítězství. „Okamžitě, bez hádky.“

„Opravdu?“ Irisha zvedla obočí. „Jen tak?“

Levan přikývl. „Vypadá to, že si konečně uvědomila, že mám pravdu. Co je špatného na férovosti?“

„Každý má o spravedlnosti svou vlastní představu,“ odpověděla Irča zamyšleně a vrátila se ke své práci. „Moje teta ráda říká: ‚Dávej si pozor na to, co si přeješ, má to tendenci se ti splnit‘.“

Levan se zamračil, nechápal, co to znamená. „Co to znamená?“

Irča se usmála. „To netuším, ale zní to chytře, ne?“

Levan se zasmál a zahnal podivný pocit, který se mu na chvíli vkradl do duše. To by bylo v pořádku. Annabeth byla rozumná žena.

Annabeth zatím v obchodě prohlížela regály a pečlivě zkoumala cenovky. Dříve by naplnila vozík potravinami pro celou rodinu – na týden. Dnes její malý košík obsahoval jen jogurt, sýr, chléb a kuřecí prsa. Na rybí filé, které Levan tak miloval, se ani nepodívala.

Večer uběhl pozoruhodně klidně. Doma si Annabeth rychle uvařila pečená kuřecí prsa se zeleninou, navečeřela se, umyla nádobí, začala prát a pohodlně se uvelebila na pohovce s tabletem. Měla před sebou tři televizní seriály, na které se chtěla podívat už dlouho, ale nikdy si na to nenašla čas. Na mobilu jí přišla zpráva od Levana: „Za půl hodiny budu doma. Co si dáš k večeři?“

Annabeth se usmála a odložila telefon, aniž by odpověděla.

Klíč se otočil v zámku a Levan vstoupil do bytu, unavený po celodenní práci. Šel rovnou do kuchyně a očekával obvyklou nádhernou vůni večeře.

„Anyut, jsem doma!“ – vykřikl a svlékl si kabát.

Nedočkal se žádné odpovědi. Vešel do kuchyně, ale našel ji prázdnou a čistou, po večeři ani památky. Otevřel ledničku a uviděl poloprázdné police – jogurt, sýr a nějakou zeleninu.

„Annabeth!“ – Zavolal a zamířil do obývacího pokoje.

Jeho žena seděla na pohovce, zabraná do něčeho na tabletu, na uších sluchátka. Když si ho všimla, vytáhla jedno sluchátko.

„Ahoj. Už jsi doma?“

„Jo, jsem doma. Kde je večeře?“ Levan se rozhlédl, jako by se jídlo mohlo skrývat někde v obývacím pokoji.

Annabeth se na něj podívala s mírným překvapením. „Jakou večeři?“ – Zeptala se. „Dal jsi mi na ni peníze? Ne! Tak co se děje?“

Levan ztuhl, nevěřil vlastním uším. „To myslíš vážně?“ Jeho hlas se zvýšil téměř k výkřiku. „Přijdu domů po náročném dni v práci a ty jsi ani neudělal večeři?“

„Nedal jsi mi peníze na svou polovinu večeře,“ odpověděla Annabeth klidně a vytáhla druhé sluchátko. „Včera jsi říkala padesát na padesát. Jídlo jsem si koupila sama, za vlastní peníze. Sama jsem si ho uvařila, sama jsem ho snědla. Přesně jak jsme se dohodli.“

„Ale…“ Levan zůstal ohromeně stát. „Tak jsem to nemyslel! Myslel jsem společné výdaje…“

„Přesně tak,“ pokrčila Annabeth rameny. „Společné výdaje jsou padesát na padesát. Oba potřebujeme večeři, tak jsem si nakoupila potraviny a uvařila si ji sama.“

„Takže teď musím hladovět?“ zeptal se Levan a vztek v něm narůstal.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděla Annabeth klidně. „Můžeš jít do obchodu, nakoupit potraviny a uvařit večeři. Nebo si objednat donášku. Koneckonců máš peníze.“

Levan na ni zíral a myšlenky se mu rozbíhaly. „Je to stávka?“ – Nakonec se zeptal. „Odmítáš plnit své manželské povinnosti?“ “Odmítám.“

Annabeth pomalu odložila desky a obrátila se k manželovi. „Povinnosti manželky?“ – Zopakovala a její hlas zněl stále pevněji. „Až do včerejška jsem je věrně plnila. Ale včera jsi mi nabídl, že se o peníze rozdělíme půl na půl, a já si pomyslela, proč jsi ke mně tak nespravedlivý?“

„Ke mně?!“ povzdechl si Levan. „I…“

„Ano, to děláš,“ přerušila ho Annabeth. „Tvoje peníze jsme používali na placení velkých účtů a moje na nákup potravin a některých dalších věcí. A já jsem ještě vařila, uklízela a prala. Každý večer po práci. A o víkendech kompletní úklid, vaření na několik dní, abych si uvolnila čas. Vzpomínáte si na minulou neděli, kdy jsem strávila tři hodiny v kuchyni vařením? A tři hodiny uklízení bytu? To je šest hodin práce, skoro celý den. V den mého volna.“

Levan mlčel a přemítal o tom, co slyšel.

„A teď říkáš, že je to padesát na padesát,“ pokračovala Annabeth. „No, to je docela fér. Ale udělejme to opravdu padesát na padesát. Nejen peníze, ale i domácí práce. Vaření – budeme se střídat, nebo si každý bude vařit sám. Uklízení si rozdělíme. Praní – každý si budeme prát sám. Jak to zní?“

Levan nepohodlně přešlápl z nohy na nohu.

„Podívej, to je… já ani nevím, jak se zapíná pračka…“

„Já ti to ukážu,“ usmála se Annabeth. „Není to těžké.“

„A vůbec, když nebudeš vařit a uklízet, na co tě potřebuju?“ vykřikl Levan a hned svých slov litoval.

Annabeth na něj dlouho bez mrknutí oka zírala. Pak se pomalu zvedla z pohovky.

Je povinností muže postarat se o rodinu, řekla tiše. ‚Ale já se neptám: „Proč tě potřebuju?“, i když jsi nikdy nebyl zvlášť nadaný, protože jsem musela pracovat. A teď odmítáš svou mužskou povinnost.“ Naklonila hlavu. „Ale vidíš, já se na to neptám. Protože jsme rodina. Alespoň jsem si to myslela.“

Místnost naplnilo tíživé ticho. Levan zíral na podlahu a cítil, jak se jeho spravedlivý hněv mění v hanbu. Annabeth stála s pokrčenými rameny a čekala na jeho odpověď.

„Je mi to líto,“ řekl nakonec. „Přehnal jsem to. Vraťme se k tomu, jak to bylo dřív, ano?“

Očekával, že Annabeth bude mít radost, že se ho vrhne obejmout a půjde připravit večeři. Ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Proč by to mělo být?“ – Zeptala se s upřímnou zvědavostí. „Udělala bych ti večeři, vyžehlila košile, umyla nádobí. Ale teď už jsem se najedl, všechno jsem udělal a jdu se dívat na nový díl. Takhle je mi to ještě příjemnější, víš?“ ‚Ne,‘ řekl.

S těmi slovy se vrátila na pohovku, zapojila si sluchátka a znovu se začala dívat na tablet, přičemž nechala Levana stát s otevřenou pusou.

Konec