Se svým prvním manželem jsem se rozvedla před mnoha lety.

Se svým prvním manželem jsem se rozvedla před mnoha lety.

Jak mě vyčerpal!

Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho manželství vzpamatovala.

Nepracoval, utrácel moje peníze za alkohol a vynášel věci z domu.

A já to všechno snášela, protože mi vyrůstal syn.

Ale jednoho dne, když bylo Gabrielovi dvanáct let, ke mně přišel, podíval se mi přímo do očí a řekl:

– Mami, proč to snášíš?

Vyhoď ho!

V tu chvíli jako by mi spadl závoj z očí a bez váhání jsem manžela vyhodila z domu.

Jaká to byla radost – ani to nedokážu vyjádřit slovy.

Později jsem měla nápadníky, ale nikdy jsem neplánovala vážný vztah.

Bála jsem se, abych znovu nespadla do pasti.

Poslední čtyři roky byly obzvlášť těžké.

Můj syn odešel pracovat do Kanady a rozhodl se tam zůstat navždy.

A já nechci odejít – je příliš pozdě na to, abych si zvykla na jinou zemi.

Období pandemie pro mě bylo obzvlášť těžké – nikdo mě nepřišel navštívit.

A časem se samota stala nesnesitelnou.

– Najděte si alespoň přítele, se kterým si můžete popovídat! – nabádala mě kamarádka.

– Víte, když se podívám na muže svého věku, všichni mi připadají staří a sešlí.

Stydím se s nimi chodit na veřejnost.

Proč bych to měla dělat?

Dvořit se někomu ve svém věku?

Oni nehledají partnera, ale pečovatele.

– Tak se seznamte s někým mladším.

Vypadáš skvěle!

Ta slova mě přiměla přemýšlet.

A nějak se stalo, že jsem začal komunikovat s mužem, který bydlel v sousedním domě.

Každý den venčil svého psa v parku vedle našich domů.

Jmenoval se Jon.

Byl rozvedený, jeho bývalá žena odjela do Itálie a on měl dospělou dceru.

Vypadal velmi dobře – vysoký, šarmantní devětačtyřicetiletý muž.

Na druhou stranu mně, jak už jsem řekl, bylo 62 let.

Dali jsme se do řeči a on se mi tak krásně dvořil – skoro každý den mi nosil květiny.

Ani jsem si nevšimla, jak se ke mně už nastěhoval.

Všichni kolem mě se divili, jak se o mě může zajímat tak atraktivní a zajímavý muž.

Přiznám se – ta pozornost se mi líbila.

Každý den jsem mu vařila chutná jídla, s radostí jsem mu prala a žehlila oblečení.

Ale jednoho dne mi to řekl:

– Mohla bys chodit venčit mého psa.

Je dobré, abys byla častěji venku!

– Pojďme spolu.

– Možná bychom spolu neměli být na veřejnosti příliš často.

„Stydí se za mě?“ – Pomyslela jsem si.

A pak jsem si uvědomila, že jsem se stala jeho hospodyní.

Rozhodla jsem se s ním vážně promluvit.

– Myslím, že domácí práce by se měly dělit rovným dílem.

Můžeš si žehlit vlastní oblečení.

A psa si můžeš vyvenčit sám.

– Podívej, jestli chceš mladého a hezkého muže, musíš ho potěšit.

Jinak k čemu to všechno je?

– Máš třicet minut na to, aby sis sbalila věci a odešla!

– Cože?

Nemůžu. Moje dcera už si do mého bytu přivedla svého přítele.

– Tak žijte spolu!

Neváhala jsem a vyhodila ho z domu.

Ale přiznávám, že jsem byl smutný.

Copak žena v mém věku už nemá šanci najít pravou lásku?

Pořád toužím po něžnosti…..