Rodiče trvali na tom, abych se oženil a udržel rodinný podnik v chodu, a tak jsem si vybral dívku přímo z farmy, abych je vyzval na souboj.

Moji bohatí rodiče požadovali, abych se vdala a zdědila rodinný podnik, a tak jsem si vybrala „venkovské děvče“, abych jim to zavařila. Brzy jsem však zjistil, že skrývá mocné tajemství.

Mám jedno přiznání. Nejsem hrdý na to, jak jsem to všechno začal. Nehledal jsem lásku, ani zdaleka ne. Chtěla jsem se jen pomstít rodičům.

Víte, vždycky jsem si žila tak, jak jsem chtěla, bez jakýchkoli závazků. Večírky, rychlá auta, drahé dovolené. Proč ne? Moje rodina byla bohatá a já věděl, že jednou zdědím otcův podnik.

Ale pak mě rodiče posadili ke stolu, aby si se mnou „promluvili“.

„Poslouchej, Alexi,“ řekl táta a naklonil se dopředu, jako by probíral obchodní dohodu. „S mámou si myslíme, že je čas, aby ses usadil.“

„Usadit se?“ Posměšně jsem si odfrkl a s úšklebkem se opřel. „Myslíš oženit se?“

„Přesně tak,“ přikývl, aniž by přerušil oční kontakt. „Je ti skoro třicet. Jestli chceš společnost, musíme to brát jako závazek. To znamená ženu, rodinu. Nemůžeš vést takový podnik sám.“

Matka zasáhla a zavrtěla hlavou. „Tvůj otec na tom pracoval celý život, Alexi. Nemůžeme svěřit budoucnost podniku někomu, kdo bere život jako večírek.“

Byl jsem rozzuřený. Chtěli manželství a já jim ho dal. Jestli si mysleli, že mě mohou komandovat, dokážu jim, že se mýlili. Našla bych si někoho, kdo by je donutil zpochybnit jejich vlastní požadavky.

A tehdy jsem potkal Mary.

Mary nebyla místem, kde se obvykle setkávám se ženami. Našel jsem ji jako dobrovolnici na nenápadné charitativní akci. V jednoduchých šatech a s vlasy staženými dozadu vypadala skromně, možná až plaše. Nic okázalého, žádné značkové oblečení, jen klidná a… opravdová.

Když jsem se jí představil, jen přikývla a řekla: „Těší mě, Alexi.“ Sotva se na mě podívala, jako by ji to ani v nejmenším neohromilo.

„Tak odkud jsi, Mary?“ zeptal jsem se a snažil se ocenit její příběh.

„No, já jsem prostě z malého města,“ odpověděla se zdvořilým úsměvem. „O nic nejde.“ Její hlas byl tichý a oči vypadaly ostražitě.

Perfektní. Prostě dokonalá.

„Takže, Mary,“ začal jsem a přešel rovnou k věci. „Co si myslíš o manželství?“

Zvedla obočí a vypadala překvapeně. „Promiň?“

„Já vím, že to zní divně,“ řekla jsem a přinutila se k sebevědomému úsměvu. „Ale hledám někoho, koho bych si vzala. Já… mám k tomu své důvody. Ale nejdřív budeš muset podstoupit pár ‚testů‘.“

Mary se na mě podívala, výraz v její tváři byl nečitelný. Pak se zasmála, čímž mě překvapila. „No není to legrační?“ – řekla a v očích se jí lesklo něco, co jsem nedokázal identifikovat. „Zrovna jsem si říkala, že by se mi taky hodila malá ‚svatba‘.“

„Vážně?“ řekl jsem překvapeně. „Takže jsme domluvené?“

Mary mě chvíli studovala a pak pokrčila rameny. „Dobře, Alexi. Ale musíš mi slíbit jednu věc.“

„Co to je?“

„Žádné otázky o mé minulosti a všechno bude snadné. Prostě holka z malého města, víc vědět nepotřebují. Nevadí ti to?“

Ušklíbla jsem se, sotva jsem věřila svému štěstí. „Perfektní.“

Když jsem Mary představila rodičům, byli zděšení. Matce se zvedlo obočí, když viděla Maryiny jednoduché šaty a její klidné chování.

„Aha… Mary, co?“ řekla máma a snažila se nesouhlas skrýt napjatým úsměvem.

Táta se zamračil ještě víc. „Alexi, tohle… tohle není zrovna to, co jsme měli na mysli.“ “Tohle není zrovna to, co jsme měli na mysli.

„No, chtěli jste, abych se usadil,“ odpověděl jsem a nedokázal skrýt úsměv. „A Mary je pro mě ideální. Je tichá, skromná a nezajímají ji všechny ty přepychové věci.“

Mary se to dařilo. Pokaždé, když odpověděla zdvořile, pokaždé, když se během našeho „small talk“ chovala nejistě, věděl jsem, že moji rodiče uvnitř umírají.

Ale pak… něco na ní zůstávalo záhadou. Pro můj plán byla dokonalá, ale čas od času jsem v jejím pohledu zachytil něco téměř… zábavného.

„Jsi si jistý, že tohle chceš, Alexi?“ – zeptala se mě jednoho dne po večeři s rodiči.

„Víc než kdy jindy,“ odpověděl jsem se smíchem. „Jsou vyděšení, Mary. Funguje to.“

„No,“ řekla a její hlas byl měkký, skoro až příliš měkký. „Jsem ráda, že jsem mohla pomoct.“

Byl jsem tak zaneprázdněný sledováním reakcí rodičů, že jsem se na Mary ani příliš nepodíval. Alespoň zatím ne.

Konečně nastal večer charitativního plesu. Rodiče nešetřili: velký sál zářil lustry, stoly byly pokryté bílými hedvábnými ubrusy a příborů bylo dost pro malou zemi.

Mary vstoupila vedle mě, její jednoduché šaty a tichá elegance jí nedaly vyniknout flitrům a vysokým podpatkům. Přesně to jsem si přála.

„Hlavně nezapomeň,“ zašeptala jsem a naklonila se k ní. „Dnes je poslední zkouška.“

Podívala se na mě, její výraz byl nečitelný. „Vím, jak na to.“

Během celého večera jsem se od ní nevzdálil ani na krok, sledoval jsem, jak tiše mluví, zdvořile se usmívá a nikdy na sebe neupozorňuje. Rodiče po ní čas od času vrhali znepokojené pohledy, ale já si uvědomila, že doufají, že prostě zmizí v pozadí.

Pak k nám jakoby z ničeho nic přistoupil sám starosta a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu.

„Mary! Jsem rád, že tě tu vidím!“ – zvolal a natáhl ruku k podání ruky.

Rodičům málem spadla čelist na zem. Zamrkala jsem a snažila se pochopit, co se děje. Znal starosta Mary?

Mary se zdvořile usmála, ale všiml jsem si, že se cítí nesvá. „Taky vás ráda vidím, starosto,“ odpověděla trochu strnule.

„Víte, všichni pořád mluví o tom projektu dětské nemocnice, který jste financovala,“ pokračoval starosta. „Příspěvek vaší rodiny má stále velký význam.“

Mary přikývla. „To ráda slyším. Chceme jen pomáhat, kde můžeme.“

Nakonec starosta odešel a nechal nás v ohromeném tichu. Jako první ho přerušila moje matka a podívala se na mě rozšířenýma očima. „Alexi… co to bylo?“

Než jsem stačil odpovědět, přišel k nám Jack, starý rodinný přítel, s udiveným výrazem ve tváři. „Mary! Už je to věčnost, co jsem tě naposledy viděl. Nevěděl jsem, že jsi zpátky ve městě.“

Mary se přinutila zasmát. „Já, ehm, jsem to zrovna neohlásila. Vrátila jsem se kvůli své… svatbě,“ řekla.

Jack se ke mně otočil, tvářil se napůl překvapeně, napůl nedůvěřivě. „Alexi, ty si bereš Mary, princeznu milosrdenství? Její rodina je jedním z největších filantropů ve státě!“ ‚Cože?‘ zeptal jsem se.

Vyschlo mi v ústech. Princezna milosrdenství. To jméno jsem samozřejmě slyšel. Slyšel ho každý. Ale nikdy jsem se s ní nesnažila setkat, ani se o ní nic nedozvědět.

Jakmile jsme mohli vyklouznout z dohledu mých rodičů, odtáhl jsem Mary do tichého kouta. „Takže… princezna Milosrdenství?“ zeptala jsem se a zkřížila ruce.

Povzdechla si a odvrátila pohled. „Ano. Moje rodina vlastní největší charitativní organizaci. Oni se v těch kruzích točí, ale já ne. Už léta se tomu všemu vyhýbám.“

Prohrábla jsem si rukou vlasy a stále se snažila pochopit situaci. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože,“ řekla pomalu, ‚ze stejného důvodu, proč jsi mi neřekl, že chceš ‘fiktivní‘ manželství, abys zamotal hlavu rodičům. Mám k tomu své důvody, Alexi.“

„Ty jsi celou dobu věděl, že je to podvod?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně, ale můj hlas mě prozradil.

Zhluboka se nadechla. „Už mě unavovalo, jak mě rodiče nutili, abych si někoho vzala kvůli postavení. Chtěla jsem žít svůj vlastní život, bez všech těch očekávání. Když ses objevil ty, rozhodla jsem se, že ti můžu pomoct a zároveň vyřešit svůj vlastní problém.“

„Abych si to ujasnila,“ řekla jsem stále překvapeně. „Ty jsi s tím vším souhlasila, protože se snažíš vyhnout očekáváním své rodiny, stejně jako já?“

Mary přikývla. „Předpokládám, že to je jedna věc, kterou máme společnou.“

Zírala jsem na ni a poprvé si uvědomila, kolik toho o ní nevím. Tohle nebyla žádná naivní ‚venkovská holka‘, která sem přijela, aby znepříjemnila život mým rodičům. Byla chytrá, silná a stejně nezávislá jako já. Nebo možná ještě víc.

Můj původní plán mi najednou připadal dětinský. Zatímco já jsem si hrál hry, abych naštval rodiče, Mary se tiše pohybovala ve světě, jehož součástí nechtěla být, a vzdala se rodinného bohatství a vlivu, aby se postavila na vlastní nohy. Souhlasila s mým směšným plánem jen proto, aby získala svobodu. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si jí za to vážit.

Jednoho večera, když jsme probíraly plány na charitativní akce, na kterých moje matka trvala, jsem se přistihla, jak ji pozoruju. Zvedla oči a zachytila můj pohled. „Cože?“

„Já jen… asi jsem si neuvědomila, jak jsi silný,“ přiznala jsem a cítila se překvapivě nervózní. „Všechno jsi to snášela a ani jednou sis nestěžovala. Udělala jsi víc, než bych na tvém místě udělala já.“

Mary se usmála, o něco jemněji, než jsem ji kdy viděl se usmívat. „Nedělám to pro ně,“ odpověděla. „Dělám to pro sebe.“

A v tu chvíli jsem si uvědomil, že se moje pocity změnily. To, co začalo jako plán šokovat mé rodiče, se změnilo v něco úplně jiného. Respektoval jsem ji a obdivoval a ano, chtěl jsem s ní být doopravdy.

„Mary,“ řekl jsem pomalu, ‚možná je čas říct jim pravdu?‘ ‚Ano,‘ řekl jsem.

Přikývla a přesně věděla, co mám na mysli. Už jsme nebyli jen hra.

Druhý den jsme požádali rodiče o schůzku. Když jsme se připravovali, že jim všechno řekneme, cítil jsem zvláštní klid. Neměla jsem strach z toho, co řeknou. Jen jsem věděl, že jsem pro jednou připraven udělat všechno upřímně a s Mary po boku.