Rodiče mi během dovolené přestěhovali bratrovy věci do nového domu – bylo načase vrátit je zpátky na zem.

Když se Jeremy a jeho žena Nina vrátí z dovolené domů, s hrůzou zjistí, že v jejich domě je Jeremyho nedbalý bratr Ted. Po konfrontaci, která vede k rozzlobeným rodičům a vystěhování Niny, Jeremy násilím donutí Teda, aby se odstěhoval…..

Když jsem se vrátil z dovolené, očekával jsem, že si odpočinu, možná si s manželkou otevřeme láhev vína a budeme si užívat klidu našeho domova. Místo toho jsme vešli do obývacího pokoje, který vypadal jako plný bratrský dům po pekelném večírku.

Všude se válely plechovky od piva, špinavé oblečení se vršilo na nesourodých hromadách a ten zápach, panebože, ten zápach. A tam, rozvalený na gauči jako pán domu, ležel můj starší bratr Theodore, neboli Ted, jak mu všichni říkali.

„Tede, co to sakra je? Co to sakra je? Proč jsi v mém domě?“ zeptala jsem se a snažila se zůstat klidná, i když mi každou vteřinou stoupal krevní tlak.

Nina, moje žena, se rozhlédla po našem obývacím pokoji a vykulila oči. V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím dát věci do pořádku, jinak budu mít co do činění s velmi naštvanou manželkou.

Můj bratr se na mě nonšalantně podíval, jako bych ho právě nepřistihl při činu.

„Ahoj, Jeremy,“ řekl. „Máma s tátou si mysleli, že bude jednodušší, když se k tobě prostě nastěhuju, zatímco budeš pryč. Máš tolik místa a není to tak, že bys ho využíval, víš? Ty a Nina buď pracujete, nebo jste na dovolené.“

Zamrkala jsem a snažila se pochopit troufalost jeho slov.

„Ty ses nastěhoval? Ty ses nastěhoval do mého domu? Aniž by ses zeptal? Tede, zbláznil ses?“

Sklopil oči, hodil nohy na gauč a zkřížil je, jako by se chystal sledovat film.

„Jo, a?“ – Řekl. „Potřeboval jsem někde přespat a nevypadalo to, že bys s tím souhlasila. Tak jsme se rozhodli tuhle část přeskočit. Přestaň být tak upjatý, Jeremy. Prostě bratrovi pomoz.“

Bylo to, jako by se ve mně přepnul vypínač: celé ty roky jsem sledoval, jak vysává peníze z mých rodičů, jak se jeho život stává jednou neustálou výmluvou za druhou, a on nějak skončil jako oběť.

Teď se zmocnil mého domu. Opravdu?

Zrovna když jsem otevřela ústa, abych promluvila, zazvonil telefon. Máma. Samozřejmě že ano.

Zvedla jsem to a snažila se mluvit co nejklidněji.

„Mami, to jste s tátou vážně dovolili, aby se Theodor nastěhoval do mého domu, když jsem byla pryč?“ zeptala jsem se.

„Proč používáš moje celé jméno?“ zamumlal Ted.

Ignorovala jsem ho.

„Jeremy, nedramatizuj to,“ řekla máma a v jejím hlase nebyl ani náznak omluvy. „Ted potřeboval někde bydlet a ty máš tolik místa. Vždyť ještě ani nemáš děti. Tak co je špatného na tom, že pomáháš svému bratrovi?“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Mami, je mu dvaačtyřicet let. Není to dítě. Celé roky jsi ho nechala, aby tě okrádal, a teď si to chceš vylít na mně? To myslíš vážně? Proč se k němu chceš chovat jako k dítěti, které právě vyšlo z vysoké školy?“

Matčin tón se změnil a okamžitě přešla do obrany.

„Takže vydělávání?“ – řekla. „Zklamal jsi mě, Jeremy. Hodně toho prožil. Nechápeš, jaké to je být na jeho místě. Vždycky jsi byl v pohodě. Ted potřebuje trochu víc pomoci. A jako rodina mu to dlužíte.“ “To je v pořádku.

Hodně toho zažil? Můj bratr měl dvě děti mladší pěti let od dvou různých žen. A ani jedno z nich se neobtěžoval podporovat. Jak jsem měla toho muže litovat?

Než jsem stačila odpovědět, zvedl telefon otec a jeho hlas mi zněl v uchu ještě podrážděněji.

„Jeremy, přestaň být sobecký. Máš peníze, dům, ženu. Co je na tom tak strašného? Je to tvoje práce, starat se o rodinu. Ted je tvůj bratr. Zůstává.“

Málem jsem se zbláznil. Málem jsem se nechala ovládnout vztekem. Ale pak jsem si vzpomněla, že to prostě není můj styl. Ted si možná myslel, že tentokrát vyhrál, ale já měla plán.

„Nejde o prostor, tati,“ řekla jsem. „Jde o respekt. Ted tu nemůže bydlet bez mého svolení. Nina a já jsme na našem domě tvrdě pracovali. A co je horší? Moje žena to musí snášet taky.“

Ted se posadil na pohovku a odfrkl si.

„Ale no tak. Netvař se, jako bys byl vznešený a mocný muž. Je to jen dům,“ řekl.

„Vždyť jsi mámu a tátu okrádal celé roky. Proč bych měl věřit, že tady to budeš dělat jinak? Proč nemůžeš zůstat s jedním ze svých dětí a jejich mámou?“ ‚Ne,‘ odpověděl jsem.

Myslela jsem, že právě tahle karta ho zklame. Ale on ani nedutal.

„Protože jsem rodina, proto. Proč se pořád chováš, jako bych byl cizí? Mám právo tu zůstat. Máma s tátou říkali, že budeš taková, ale nemyslela jsem si, že se z tebe vyklube takový zlý člověk.“

Skončila jsem.

„Dobře, Tede,“ řekl jsem. „Chceš zůstat? Jasně. Uvidíme, co se stane.“

Nevadilo mi, že se k bratrovi chovám hrozně, protože někdo mu musel dát za vyučenou. Ale když jsem šel nahoru, abych Nině po telefonu řekl o všem, co se stalo, byla velmi rozrušená.

„Jer, to si neděláš legraci,“ řekla, když jsem se posadil na postel naproti ní.

„Všechno napravím. Slibuju ti to, Nino. Všechno napravím. Ale nejdřív mu dám za vyučenou.“ “To je pravda.

„No, u toho tady nechci být. Máš na to týden. Odveď ho, nebo odsud vypadnu,“ řekla.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.

„Odcházím k sestře, Jeremy. Nemůžu tvého bratra vystát a nezůstanu tady, dokud tu bude,“ řekla a balila si kufr.

„Vynahradím ti to, lásko,“ slíbil jsem jí.

Během následujícího týdne jsem Tedův život proměnil v noční můru, aniž bych jednou zvýšil hlas. A když Nina odešla, měl jsem ještě větší motivaci ho z toho dostat.

První, co jsem udělal, bylo, že jsem vypnul Wi-Fi. Ted, který většinu dne trávil schovaný v telefonu nebo sledováním pořadů v televizi, byl úplně ztracený.

Stěžoval si, ale já se jen usmívala.

„Aha, internet? Jo, byl nestabilní.“

Pak jsem vypnul horkou vodu. Ted se rád dlouho a líně sprchoval, ale teď ho každé ráno vítala ledová voda.

„Asi je něco s vodovodem,“ řekla jsem nevinně, když si kvůli tomu postěžoval.

Pak tu bylo jídlo.

Ledničku jsem naplnila jen tofu, zeleninou a nejzdravějšími potravinami, které jsem našla. Ted nesnášel nic, co nebylo tučné nebo smažené. A teď pokaždé, když otevřel ledničku, zasténal, jako bych ho nechala vyhladovět.

„Jste přece rodina, ne?“ řekla jsem. „Určitě se smíříš s trochou nepohodlí. Ale je to pro moje zdraví, takže to bude v pořádku.“

Aby toho nebylo málo, začal jsem si každý den v šest ráno pouštět hudbu, zatímco jsem cvičil na běžeckém pásu v posilovně. Rozhodla jsem se, že když už Ted nebude přispívat na domácnost, mohl by alespoň vstávat brzy.

Samozřejmě se mu to všechno nelíbilo. A pátý den vypadal, že je na pokraji šílenství.

„Jeremy, vole, to je blbost,“ řekl Ted jednoho rána s hlasem plným frustrace. „Nemůžu tady zůstat. Jak můžeš takhle žít? Žádná wifi, žádná teplá voda, žádné jídlo, které mi chutná. Je to mučení.“

Zvedl jsem obočí.

„Myslel jsem, že oceníš, když tu zůstaneš, Tede. Není to tak, že bys neplatil nájem nebo na něco nepřispíval. V čem je problém?“

Něco si mumlal pod nosem a zjevně ztrácel náladu.

„Zapomeň na to, jdu zpátky k mámě a tátovi.“

Když odcházel a táhl za sebou své nádobíčko, nemohla jsem si pomoct a usmála jsem se.

Ale ještě jsem neskončila. Uklidila jsem dům, nakoupila potraviny a připravila Nině dobrou večeři. Odpoledne jsem jí už volala, abych jí oznámila, že Ted odjel.

„Pojď domů, zlato,“ řekla jsem.

„Uvidíme se později,“ odpověděla a v jejím hlase byl slyšet úsměv.

Zatímco Nina čekala, až se osprchuje, uvědomil jsem si, že zbývá udělat ještě jednu věc.

„Mami, tati,“ řekla jsem do telefonu. „Ted odešel z mého domu. A už se nevrátí. To je zase váš problém.“

Máma byla rozzuřená.

„Jeremy, nemůžeš ho jen tak vyhodit! Kam půjde?“

„To záleží na Tedovi, mami. Je mu 42 let. Jestli ho chcete dál protežovat, tak si poslužte. Ale já jsem skončil.“

Potom jsem zjistila, že se Ted nastěhoval zpátky do domu mých rodičů, ale ti požadovali, aby si z garáže udělal vlastní prostor. Donutili ho, aby si našel práci.

Ted byl samozřejmě naštvaný, takže to svedli na mě. Ale mně to nevadilo. Měli jsme s Ninou zase vlastní dům a měli jsme klid.

Co bys dělal ty?

Pokud se vám tento příběh líbil, tady je pro vás další.

Můj manžel mě „omylem“ zamkl ve sklepě, aby se mohl dívat na basketbal se svými kamarády v našem domě.

Dani nemůže vystát manželovy kamarády. Když jí tedy Ethan navrhne, aby je pozvala na basketbalový zápas, tento nápad zavrhne. V den zápasu jde Dani do sklepa pro šest balení piva, ale než se naděje, je uvnitř zamčená. Co se stane potom…?

Měla jsem říct ne hned na začátku. A nejen když Ethan navrhl, aby jeho přátelé přišli na večeři. Bylo to mnohem dřív, když jsem si poprvé uvědomila, jak jsou hrozní. Nikdy jsem výslovně neřekla, že je nesnáším, ale budu k vám upřímná: myslím, že jsem se vyjádřila dost jasně.

Ale můj manžel Ethan?

Ten se od nich tolik liší. Ve svých pětatřiceti letech je úspěšným manažerem v technologické firmě, ale z důvodů, které nikdy nepochopím, se stále přátelí se stejnými kluky, se kterými chodil na střední školu.

Jsou hluční, nevychovaní a naprosto se Ethanovi nepodobají. Jsou vším, co opustil, když ze sebe něco udělal.

Zřejmě kromě jeho loajality k nim.

„Dani, je to jen jedna hra,“ řekl ten večer, když seděl v kuchyni s nadějným úsměvem. „Kluci jsou opravdu nadšení, že se tady na ten zápas můžou dívat. Už se nemohou dočkat, až uvidí naši novou televizi. Bude to zábava!“

Povzdechl jsem si a snažil se zůstat klidný. Už jsem skoro viděla, jak se tenhle příšerný večer vyvíjí. Věděla jsem, že Ethanovi kamarádi ovládnou celý dům, nevhodné poznámky se objeví v každé konverzaci.

„Ethane, víš, co si o nich myslím. Pokaždé, když přijdou, je to, jako by se náš dům změnil v bratrstvo. Já už po nich neuklízím. To se nestane.“

Manželova tvář poklesla a v očích se mu zableskla zraněná pýcha.