Přivítala jsem rodinu svého snoubence v našem domě, ale posedlost jeho sestry málem zničila naše zasnoubení.

Od chvíle, kdy mě Marcus požádal o ruku, se mi všechno zdálo jako sen.

Byli jsme spolu už tři roky a já jsem bezpochyby věděla, že on je ten pravý.

Byl milý, pozorný a snadno se s ním mluvilo a náš vztah se postupem času jen upevňoval.

Zásnubní večírek byl přesně takový, jaký jsme si vysnili – radostný, útulný a plný lásky.

Netušila jsem však, že se tento sen brzy změní v něco úplně jiného.

Na víkend k nám měla přijet Marcusova rodina, především jeho sestra Julia.

Plánovali jsme to už dlouho, a i když jsem byla nadšená, že budeme mít hosty, měla jsem neodbytný pocit, že Julia bude výzva.

V Marcusově životě byla vždycky přítomná a on to nikdy neskrýval, ale nemohla jsem si nevšimnout, že jejich pouto je příliš těsné.

Byla ochranitelská, možná až do dusivé míry, a Marcus mi řekl, že Julia vždy zasahovala do jeho rozhodnutí, ať už velkých, nebo malých.

Přemlouval jsem se ale, že je to jen víkend.

Určitě to zvládnu a možná se z nás dokonce stanou přátelé.

Jak těžké by mohlo být přivítat jeho rodinu u nás doma?

Když v pátek večer přijeli, přivítala jsem je s nejpřátelštějším úsměvem a snažila se potlačit rostoucí vzrušení.

Julia okamžitě vykročila vpřed, široce rozpřáhla ruce a pevně Marcuse objala, jako by ho neviděla celou věčnost, i když to bylo jen pár týdnů.

Zdvořile se na mě usmála, ale pohled měla upřený na svého bratra, jako bych tam ani nebyl.

Její přítomnost byla něčím přitažlivá – na můj vkus až příliš.

Večeře toho večera probíhala hladce, se spoustou vtipů a konverzace, ale všiml jsem si, že Julia neustále zasahuje do hovoru a směřuje ho k tématům, která jsou Marcusovi zjevně nepříjemná.

Vyptávala se ho na jeho dětství, na jeho záliby, a v jednu chvíli se dokonce obrátila na mě a zeptala se:

„Takže, Emmo, jaká je Marcusova oblíbená barva? Vsadím se, že to nevíš, když jste spolu teprve pár let.“ A tak jsem se na ni podívala.

Zarazilo mě to, ale usmála jsem se a zdvořile odpověděla a snažila se nedat najevo, že mě její slova dojala.

Ale každým dnem bylo stále zřejmější, že Juliin vliv na Marcuse přesahuje pouhou starostlivost – byl ohromující.

Když jsme byli v kuchyni, neopouštěla ho, ptala se, jestli nechce něco speciálního, jako by mi nevěřila, že se o něj postarám.

V jednu chvíli jsem dělala snídani pro všechny, když Julia nečekaně vstoupila do kuchyně.

„Marcus má rád míchaná vajíčka na chatu, ne smažená,“ řekla se sebejistým výrazem.

„Takhle jedl vždycky. Ty ne, Marcusi?“

Marcus, zaskočený, přikývl.

„Ano, mám, ale je mi to jedno, Emo.“

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko.

Proč jsem prostě nemohla udělat snídani pro svého snoubence bez jejího vměšování?

Vajíčka jsem Marcusovi dělala už stokrát a přesně jsem věděla, jak je má rád.

Ale Juliina neústupnost, s níž vše kontrolovala, ve mně vyvolávala pocit, že jsem zbytečná, jako bych nebyla schopná rozhodovat ve svém vlastním domě.

Každým dnem byla její přítomnost dotěrnější a dotěrnější.

Navrhovala změny v interiéru, vyptávala se na osobní věci ohledně naší svatby a co bylo nejvíc rozčilující, převzala kontrolu nad seznamem hostů.

„Nechceš přece pozvat příliš mnoho lidí, ne?“ „Ne,“ odpověděla jsem. – Zeptala se jednoho večera.

„Bylo by to příliš únavné. Pomůžu ti s tím já.“

Chtělo se mi křičet, říct jí, aby se stáhla, ale neudělala jsem to.

Kousla jsem se do jazyka a snažila se zachovat klid.

Ale pokaždé, když mi říkala, jak mám žít nebo jak mám jednat s Marcusem, moje trpělivost se ztenčila.

Nešlo jen o to, že se do toho pletla – dávala mi pocit, že na mně nezáleží, že neznám svého vlastního snoubence tak, jako ho znala ona.

Jednoho večera jsme s Marcusem seděli na gauči a probírali plány na líbánky, když Julia vtrhla do pokoje a bez ptaní se posadila vedle něj.

Okamžitě mu začala vyprávět o místech, která bychom podle ní měli navštívit, a vyjmenovávala své návrhy, aniž by brala v úvahu to, o čem jsme už mluvili.

Bylo jasné, že je pro ni důležitější diktovat nám naše plány, než nás nechat, abychom si věci vymysleli sami.

„Marcusi, do Karibiku byste neměli jezdit, je to moc otřepané,“ řekla.

„A co Řecko? Řecko jsi vždycky miloval, ne?“

V Marcusových očích jsem viděla podráždění a věděla jsem, že musím něco říct, než se situace posune dál.

Mlčel jsem příliš dlouho.

„Julie, vážím si tvé rady, ale Marcus a já jsme se už rozhodli.

Nepotřebujeme k tomu žádné další názory,“ řekla jsem hlasem, který zněl pevněji, než jsem čekala.

Juliin obličej se zkřivil a rty se jí ohnuly do tenkého úsměvu.

„Ach, Emmo, jen jsem se ti snažila pomoct. Neuvědomila jsem si, že už sis něco vybrala. Ale jsem si jistá, že Marcus udělá to nejlepší rozhodnutí.“

Marcus se ke své cti ozval sám.

„Vlastně, Julie, to, co máme v plánu, nám vyhovuje. Myslím, že bychom měli všichni trochu ustoupit. Emma a já to zvládneme sami.“

Bylo to malé vítězství, ale škoda už byla napáchána.

Julia neměla ráda, když ji někdo stavěl do latě.

Ten večer jsem od ní našel v telefonu zprávu:

„Odstrkuješ mého bratra. On mě potřebuje a ty se ho snažíš izolovat od rodiny.

Nenechám tě, abys všechno zničila.“ A tak jsem se na ni podívala.

Byl jsem ohromen.

Čím jsem si to zasloužila?

Nikdy jsem se nesnažila Marcuse od rodiny distancovat, ale Juliina posedlost mi znemožňovala budovat si s ní vztah.

Dlouho jsem o té zprávě přemýšlel a cítil se tou situací čím dál podrážděnější.

Druhý den jsem se rozhodl, že si s Marcusem promluvím.

„Musíme si promluvit o tvé sestře,“ řekl jsem a hlas se mi třásl vztekem a nelibostí.

„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ona všechno kontroluje a já mám pocit, že tě ztrácím.„ “Cože?“ zeptal jsem se.

Marcus se na mě podíval a v jeho pohledu se mísila lítost s pochopením.

„Netušil jsem, že je to tak zlé.

Vždycky jsem si byl s Julií blízký, ale neuvědomoval jsem si, jak moc překračuje své hranice.“

Několik hodin jsme diskutovali o Juliině chování a Marcus slíbil, že jí nastaví hranice.

Nebylo to pro něj snadné, ale věděl jsem, že to musí udělat.

Nemohli jsme se v našem vztahu posunout dál, pokud by Juliin vliv nadále zasahoval do každého našeho rozhodnutí.

Na konci víkendu byla její návštěva pro nás skutečným budíčkem.

Uvědomila jsem si, že i když Marcuse miluji, nemůžeme nikomu – ani rodině – dovolit, aby nám diktoval podmínky našeho vztahu.

Museli jsme si stanovit hranice a stát si pevně za svým, a to nejen kvůli naší budoucnosti, ale i kvůli našemu vlastnímu klidu.

Marcus se mi omluvil, že si problém neuvědomil dřív, a oba jsme se shodli, že se musí něco změnit.

Juliina obsedantní povaha už nebude ovládat naše životy.

Nebylo to snadné, ale bylo to nutné.

Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že máme naši budoucnost skutečně pod kontrolou.