PŘIŠLA JSEM Z PRÁCE DŘÍV A MANŽEL MI NABÍDL MASÁŽ NOHOU – ZDÁLO SE MI TO PODEZŘELÉ A MOJE INTUICE MĚ NEZKLAMALA.

Přišla jsem domů dřív a Gríša mě přivítal neobvyklým úsměvem a nabídkou, že mi namasíruje nohy – což nikdy předtím nedělal. Chtěla jsem věřit, že je to projev laskavosti, ale tiché cvaknutí z koupelny mi prozradilo pravdu: můj manžel skrýval strašné tajemství.

Všechno to začalo před šesti lety. Bylo mi 29 let, čerstvě jsem ukončila dlouhý vztah a měla jsem pocit, že už nikdy nikoho jiného nenajdu.

A pak jedné noci do mého života vstoupil Gríša. Seděla jsem v baru a popíjela po práci sklenku vína, když ke mně přistoupil se svým sebevědomým, lehkým úsměvem.

„Můžu si přisednout?“ – Zeptal se a ukázal na židli vedle mě.

Byl vysoký, pohledný a v očích mu tančila jiskra. Byl to ten typ člověka, který jako by rozuměl všemu na tomto světě. Nesměle jsem se usmála a přikývla.

Posadil se a okamžitě se dal do řeči. „Vidím, že jsi měla dlouhý den. Nech mě hádat – účetní?“

Zasmála jsem se. „Tak nějak. Marketingový pracovník.“

„Aha, já to věděl. Máš takovou tvůrčí auru a umíš řešit problémy,“ řekl s úsměvem.

Od té chvíle jsem byl podmaněn. Gríša měl talent na to, abych se cítila, že si mě všimli, že jsem nejzajímavější člověk v místnosti. Začali jsme spolu chodit a o rok později jsme se vzali.

Zpočátku bylo všechno perfektní. Byl zábavný, okouzlující a láskyplný. Díky němu jsem měla pocit, že dokážu cokoli. Myslím, že ve mně probouzel to nejlepší.

Ale postupem času mi začaly vadit drobnosti. Gríša nechtěl děti. Říkal, že teď na to není čas, ale já jsem v hloubi duše věděla, že svůj názor nikdy nezmění. Zlomilo mi to srdce, protože jsem vždycky snila o velké rodině.

A pak tu byl jeho zvyk stavět všechny ostatní nade mě. Jeho bratr potřeboval pomoct se stěhováním? Gríša byl hned u toho. Jeho přátelé si chtěli někam vyrazit? Bez rozmýšlení naše plány zrušil. Říkala jsem si, že je prostě takový, ale bolelo to.

Během let se naše manželství změnilo v něco… tichého. Příliš tiché. Jiskra, která tam kdysi byla, vyprchala. Stali jsme se spíš spolubydlícími než párem.

Ten večer jsem se poprvé po několika týdnech vrátila z práce dřív. Byl jsem vyčerpaný po nekonečných schůzkách a chtěl jsem jen sundat boty a odpočívat.

Když jsem vešla dovnitř, Gríša na mě čekal u dveří. Na tváři měl obrovský úsměv, který mu dělal dolíčky.

„Těžký den?“ – Zeptal se a naklonil se, aby mě políbil na tvář.

„Jo,“ řekla jsem a hodila tašku na stůl. – „Únavné.“

„Skvělé,“ řekl a tleskl rukama. – „Proč se neposadíš? Udělám ti masáž nohou.“

Zamrkala jsem. Grisha? Nabízet masáž nohou? Obvykle zasténal, když jsem ho požádala, aby mi podal ovladač.

„To myslíš vážně?“ – Zeptala jsem se a zvedla obočí.

„Samozřejmě,“ řekl a vedl mě ke gauči. – „Zasloužíš si, aby tě někdo hýčkal.“

Byla jsem příliš unavená, abych se hádala, a tak jsem ho nechala, aby mi sundal boty. Jeho ruce byly překvapivě jemné, když mi masírovaly bolavé nohy.

„To… je… příjemné,“ řekla jsem váhavě a zavřela oči.

Zasmál se, trochu hlasitěji, než měl. „Copak chlap nemůže hýčkat svou ženu, aniž by ji podezříval?“

Přinutila jsem se k úsměvu, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Nebyl to Gríša. Alespoň ne ten Gríša, se kterým jsem žila posledních pár let.

A pak jsem z chodby zaslechla tiché cvaknutí.

Narovnala jsem se. „Slyšela jsi to? Zní to jako dveře od koupelny…“

Gríša se nervózně zasmál. „Nejspíš trubky. Víš, jak je náš dům starý.“

Všichni jsme se vmáčkli dovnitř. „Gríšo, co se děje?“

„Nic!“ – Řekl, hlas měl vyšší než obvykle. – „Jsi jen unavená. Sedni si, odpočívej…“

Nevšímal jsem si ho, vstal jsem a šel ke koupelně.

„Počkej!“ – křikl za mnou a v hlase mu zněla panika. – „Kam jdeš?“

Chodba se mi zdála delší než obvykle, když jsem kráčela ke koupelně. Puls mi bušil v uších a s každým krokem rostla moje úzkost.

Když jsem otevřela dveře koupelny, první, co mě zasáhlo, byl vzduch. Byl teplý a vlhký, jako by někdo právě vyšel ze sprchy. Zrcadlo bylo mírně zamlžené.

Srdce mi bušilo, když jsem se rozhlédla po místnosti. A pak jsem to uviděla: na desce ležela tuba šarlatové rtěnky.

Zvedla jsem ji a podala mu ji, když se váhavě přiblížil. „Čí je to?“

Gríša zbledl v obličeji. „Ehm… tvoje?“

„Neurážej mě,“ opáčil jsem. – „Víš, že tuhle barvu nepoužívám.“

Než stačil odpovědět, ozvalo se z ložnice tlumené kýchnutí.

Zatajil se mi dech. Podívala jsem se na Gríšu, který se teď viditelně potil.

„Chceš mi to vysvětlit?“ – Zeptala jsem se ledovým hlasem.

Zamumlal: „To nic není. Opravdu to tak je. Přísahám…“

Zbytek jsem neposlouchal. S bušícím srdcem jsem zamířila do ložnice.

Gríša spěchal za mnou, jeho hlas zněl zoufale. „Počkej, ne!“

Nevšímala jsem si ho a otevřela dveře skříně.

Dřepěla tam žena a tiskla si k hrudi boty na vysokém podpatku. Vypadala vyděšeně, jako srnka, která byla zaskočena. Měla rozcuchané vlasy a na sobě hedvábný župan, který jsem okamžitě poznala – můj.

Zírala jsem na ni a moje mysl odmítala uvěřit. „Kdo jsi?“ – Dožadovala jsem se a můj hlas byl ostřejší, než jsem kdy slyšela.

Pomalu vstala, tvář jí zrudla barvou. „Není to tak, jak si myslíš,“ řekla a upravila si župan, jako by to mohlo všechno napravit.

Gríša vešel do místnosti s rukama nad hlavou, jako by se snažil uklidnit divoké zvíře. „Miláčku, prosím, nech mě to vysvětlit.“

Otočila jsem se k němu a v hrudi se mi zvedl vztek. „Vysvětlit? Vysvětlit co, Gríšo? Že se v naší ložnici skrývá cizí žena? V mém županu?“ – Ukázala jsem na ženu, která teď rozpačitě přešlapovala z nohy na nohu.

„Podívej, nechtěla jsem, abys to zjistil takhle,“ řekla žena slabě.

„Co jsem zjistil?“ – Vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. – „Že je můj manžel prolhaný podvodník? Že si sem vodí přítelkyni, když jsem v práci? Nesnaž se ho obhajovat!“

„Zlato, prosím tě, nedělej to,“ prosil mě Gríša a přistoupil blíž.

„Neopovažuj se mi říkat ‚zlatíčko‘,“ zasyčela jsem a ustoupila. – „Myslíš si, že ti ty tvoje sladké řeči projdou? Sbal si věci a odejdi. Hned. Oba dva.“

Žena se na Gríšu podívala širokýma očima. „Říkal jsi, že nebude doma.“

Při jejích slovech se mi zkroutil žaludek, ale nedovolila jsem slzám vytrysknout. Znovu jsem se otočila na Gríšu. „Odveď ji z mého domu. A neopovažuj se vrátit.“

Gríša zvedl odevzdaně ruce. „Jen mi dej šanci to vysvětlit…“

„Vypadni!“ – Zakřičel jsem a můj hlas se odrážel od stěn.

Žena popadla boty a vyběhla z místnosti. Gríša na okamžik zaváhal, ústa otevřená, jako by chtěl něco namítnout. Ale když uviděl výraz v mé tváři, zřejmě si to rozmyslel.

Beze slova odešel a následoval ji.

Stála jsem uprostřed ložnice a tíha toho, co se stalo, mě tížila. Na okamžik jsem se cítila otupělá. Ale pak se něco změnilo.

Tohle byl můj domov. Můj život. A já nedovolím, aby ho Gríša znovu znesvětil.

Vytáhla jsem z garáže krabici a začala balit jeho věci. Jeho oblečení, toaletní potřeby, dokonce i ten pitomý hrnek na kafe, který miloval – všechno letělo do krabice. Pracovala jsem rychle, metodicky, nedovolila jsem si zabývat se vzpomínkami spojenými s jednotlivými předměty.

Když jsem skončil, zavolal jsem bratrovi. „Můžeš přijít?“ – Zeptala jsem se, můj hlas byl pevný, ale unavený.

„Jistě,“ řekl bez váhání. – „Co se stalo?“

„Gríša je pryč,“ řekl jsem prostě.

Bratr dorazil o půl hodiny později a jeho přítomnost byla vítanou úlevou. Moc se nevyptával, jen mě objal a pomohl mi odnést Gríšovy věci ke vchodovým dveřím.

Když se Gríša druhý den večer vrátil, byla jsem už připravená.

Vešel dovnitř a tvářil se provinile a s nadějí. „Můžeme si promluvit?“ – zeptal se tiše.

Ukázala jsem na hromadu jeho věcí u dveří. „Ne, Gríšo. S námi je konec.“

„Prosím, jen mě vyslechni…“

„Nechci to slyšet,“ řekla jsem pevně. – „Vezmi si své věci a odejdi.“

Chvíli stál, jako by si myslel, že si to rozmyslím. Když jsem to neudělala, povzdechl si, popadl své věci a naposledy vyšel ze dveří.

Druhý den jsem podala žádost o rozvod. Bylo to zvláštní, téměř neskutečné, ale zároveň jako by mi z ramen spadla tíha.

Během několika následujících měsíců jsem si začala dávat život dohromady. Přestavěla jsem si dům a naplnila ho věcmi, které mi dělaly radost. Trávila jsem čas s přáteli a rodinou, s lidmi, kteří mi připomínali, kým jsem byla, než jsem potkala Gríšu.

Nebylo to snadné. Byly chvíle, kdy jsem cítila vztek, bolest a osamělost. Ale s každým dalším dnem jsem se cítila o něco lehčí. O něco svobodnější.

Jednoho večera jsem seděla ve svém čerstvě zrekonstruovaném obývacím pokoji, rozhlédla se kolem sebe a uvědomila si: jsem šťastná. Opravdu šťastná.

Grishova zrada byla bolestná, ale zároveň to byl budíček. Strávila jsem tolik času snahou zachránit naše manželství, že jsem zapomněla na svou vlastní hodnotu. Teď jsem se konečně začala stavět na první místo.

Když jsem uzavřela kapitolu svého manželství, hleděla jsem do budoucnosti s nadějí. Ať už mě čeká cokoli, věděla jsem, že jsem dost silná na to, abych to zvládla.