PŘIŠLA JSEM DOMŮ S NOVOROZENÝMI DVOJČATY A NAŠLA VYMĚNĚNÉ ZÁMKY A VZKAZ.

Po narození mých prvních dětí jsem doufala, že můj manžel začne dávat přednost nám před svou matkou. Ale to se nikdy nestalo. Tentokrát se opět postavil na její stranu – a to byla poslední kapka. Pak jsem se rozhodla odhalit ji jako lhářku a skutečnou tyranku.

Zdálo by se, že návrat domů s novorozenými dvojčaty by měl být jedním z nejšťastnějších okamžiků v životě. Pro mě to opravdu začalo jako sen, ale velmi rychle se to změnilo ve skutečnou noční můru.

Po třech dnech v nemocnici, kdy jsem se zotavovala z náročného porodu, jsem byla konečně propuštěna a připravena jít domů se svými dvěma krásnými dcerami, Ellou a Soňou. Tento okamžik jsem si představovala celé měsíce: Daniel nás přivítá s květinami, se slzami radosti vezme jednu z holčiček do náruče…..

Ale místo toho jsem na poslední chvíli obdržela telefonát, který všechno obrátil naruby.

– ‚Ahoj, lásko,‘ řekl můj manžel spěšně. – Je mi líto, ale nebudu tě moci vyzvednout, jak jsme se domluvili.

– Cože?“ zeptala jsem se a upravila Sonje plenku. – Danieli, právě jsem porodila dvojčata. Co může být důležitějšího?

– Je to máma,“ přerušil mě. – Má silné bolesti na hrudi. Musím ji odvézt do bližší nemocnice.

Ta slova mě zasáhla jako příval ledové vody.

– Proč jsi to neřekl dřív? Danieli, potřebuju tě.

– Já vím,“ povzdechl si. – Ale všechno se to stalo náhle. Budu tam co nejdřív.

Zatnula jsem zuby, zadržovala výkřik zklamání a bolesti a jen odpověděla:

– Dobře. Vezmu si taxi.

– Děkuji,“ zamumlal a vypnul.

Danielova matka bydlela v jiném městě, takže byla nulová šance, že se vrátí ještě týž den. Věděla jsem, jak je svou matkou posedlý, takže jsem ani nedoufala. V duchu jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že není krutý, jenom dává mámu zase na první místo. Uvnitř se mi však všechno svíralo odporem.

Byla to ta samá tchyně Larissa, která trvala na tom, aby měla vlastní klíče od domu – údajně proto, aby pomohla s dětmi. A teď byla najednou „nemocná“.

Zahnala jsem ty myšlenky, posadila holky do autosedaček, které Daniel předem přivezl, a vzala si domů taxíka.

Když jsme ale přijeli k domu, ztuhla jsem. Kufry, tašky s plenami, dokonce i matrace do postýlky – všechno bylo rozházené u verandy a na trávníku. Srdce se mi sevřelo. Zaplatila jsem řidiči, vyzvedla děti a šla ke dveřím.

Zavolala jsem na manžela, i když jsem věděla, že není doma. Strčila jsem klíč dovnitř, ale nefungoval. Zkusila jsem to znovu. Marně. Zámky byly vyměněné. Pak jsem to uviděla – vzkaz přilepený na kufru:

„Vypadněte odsud i s těmi svými darmožrouty! „Já vím všechno. Daniel.“

Zatajil se mi dech. Třásly se mi ruce. Znovu a znovu jsem si ten vzkaz přečetl a doufal, že je to nesmysl, že je to něčí zlý vtip. Ale ne. Byl skutečný.

Hned jsem mu zavolala – do hlasové schránky. Volala jsem mu znovu. Začala se mě zmocňovat panika. Děti začaly plakat. Pohupovala jsem židlemi a snažila se sebrat myšlenky.

– ‚Mami…‘ zašeptala jsem a vytočila její číslo.

– Gianni? Co se děje? Jsou holky v pořádku?

Sotva jsem to dokázal dostat ven:

– Daniel… vyměnil zámky… vyhodil naše věci… a nechal hrozný vzkaz.

– COŽE?! – zvýšila hlas. – Zůstaň tam. Jsem na cestě.

Minuty se vlekly jako hodiny. Když máma dorazila a všechno to viděla, hned věděla.

– To není možné… Daniel by to neudělal. Miluje tě.

– To jsem si myslela, ale on neodpovídá. Jak to myslíš, že všechno vím? – Ukázala jsem jí ten vzkaz.

– Zlato, pojďme ke mně. „My to vyřešíme,“ řekla máma a objala mě.

Naložili jsme věci do jejího auta a odjeli. Celou noc jsem nemohla usnout. Ráno jsem nechala holky u mámy a jela do domu pro odpovědi. Dvůr byl prázdný. Zaklepal jsem. Ticho. Obešla jsem dům, podívala se oknem a byla ohromená.

Larisa, moje tchyně, seděla u stolu a tiše popíjela čaj. Zabouchal jsem na dveře. Trhla sebou, uviděla mě a ušklíbla se.

– Co tady děláš? – zasyčela jsem.

– Gianni. Copak jsi nepochopila ten vzkaz? Ty už tady nebydlíš.

– Kde je Daniel?! Proč je…

– V nemocnici. V mém městě. Stará se o svou „nemocnou matku“.

Šokovaně jsem se na ni podívala:

– Nemocnou?! Stojíš přede mnou!

– Možná jsem se uzdravovala. To se stává,“ ušklíbla se.

– ‚Ty… Ty jsi to celé nastražila! Předstírala jsi, že jsi nemocná!

Pokrčila rameny a jedovatě se ušklíbla:

– No a co?

Cítil jsem, jak se mi prsty svírají v pěst:

– Proč jsi to udělala?

– Danielovi jsem od začátku říkal: Rodina potřebuje kluka. A ty? Porodila jsi dvě holky. Zbytečné.

Vyrazilo mi to dech.

– Věděl jsem, že mu zničíš život. Tak jsem udělal, co jsem musel. Napsala jsem za něj ten vzkaz sama a vzala mu telefon dřív, než ho uviděl. Zařídil jsem, abys odešla. Ale teď jsi pořád tady.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Lhala mému synovi, odvezla ho do jiného města, vzala mu telefon, zfalšovala vzkaz… jen proto, že jsme měli holky.

– To jsi nás kvůli tomu vyhodila?

– Samozřejmě,“ odpověděla klidně. – Dokonce podplatila sestru, aby ho nechala v nemocnici déle. A zabralo to.

– Jsi nemocný! – Vydechl jsem.

– Myslím, že chráním svou rodinu. Daniel mě vždycky vyslechne a pochopí, jako vždycky.

Sotva jsem se dostala do nemocnice. Když jsem uviděla svého manžela, chodil po chodbě sem a tam a tvářil se ustaraně.

– Žeňo! Kde jsi byl?! Nemám telefon a nepamatuju si tvoje číslo!

– Tvoje máma ti vzala telefon. Lhala, že je nemocná. Zamkla mě a děti venku.

Ztuhl.

– Cože? To se nemůže stát.

– Celé to nastražila. Včetně toho vzkazu. A doma pije čaj jako královna.

– Proč? – zamumlal.

– Protože máme holky,“ řekla jsem trpce.

Jeho tvář zbledla a pak se zalila hněvem. Beze slova se vyřítil pryč. Šel jsem za ním.

Doma nás Larissa přivítala se stejným úšklebkem. Když však uviděla synovu tvář, úsměv jí zmizel.

– „Mami,“ řekl chladně. – Co jsi udělala?

– Chtěl jsem jen…

– To stačí! Donutila jsi mě opustit ženu a novorozené dcery kvůli lži! Vzal jsi mi telefon, zfalšoval vzkaz, zamkl Žeňu na ulici!

– Chtěl jsem tě chránit! Nechtěl jsem…

– Chránit tě před mou rodinou?! Myslíš, že moje holky nejsou dost dobré?! To je tvůj problém, ne můj. Jestli chceš syna, tak si ho pořiď sama!

Šokovaně jsem se na něj podívala. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Ale v hloubi duše jsem se cítila hrdá: postavil se na mou stranu.

– Sbal si věci a odejdi,“ řekl pevně.

– Já jsem tvoje matka!

– A Žeňa je moje žena. A Ella a Soňa jsou moje dcery. Jestli je nechceš respektovat, nemáš v našem životě co dělat!

Tentokrát se Larisa nezmohla na slovo. Ještě téhož večera odešla.

Daniel se dlouho omlouval, vyměnil zámky, zablokoval její číslo, a dokonce nahlásil tu sestru. Nebylo to pro nás jednoduché, ale všechno jsme zvládli. A pak jsem si jednoho večera, když jsem houpala holky, uvědomila: Larisa chtěla naši rodinu zničit, ale nakonec nás jen posílila.