Přestěhoval jsem se do domu svého přítele a jeho pes mě odmítal pustit do sklepa – dokud jsem konečně nerozbil dveře…..

Když jsem se poprvé nastěhovala do Alexova domu, všechno se zdálo být dokonalé.

Dům sám o sobě byl okouzlující – stará viktoriánská budova s vrzajícími podlahami a vysokými okny, která naplňovala každou místnost zlatavým světlem.

Připadalo mi to jako začátek pohádky, zvlášť proto, že Alex, můj dokonalý muž, byl hned vedle mě.

A pak tu byl také Rufus, Alexův obrovský německý ovčák.

Rufus byl většinou milý, chodil za mnou jako stín a usadil se mi u nohou, když jsem pracovala.

Myslela jsem si, že si okamžitě padneme do oka.

Dokud jsem se nepokusila přiblížit ke dveřím do sklepa.

Poprvé se to stalo, když jsem zrovna vybalovala krabici na chodbě.

Dveře do sklepa byly pootevřené a mě napadlo, že bych tam mohla dát pár starých knih.

Ale právě když jsem se přiblížil, Rufus do mě vrazil a tiše zavrčel.

Zuby měl vyceněné a uši přiskřípnuté tak, jak jsem to ještě nikdy neviděl.

„Ach, Rufusi,“ řekl jsem a o krok ustoupil.

„Co se stalo?“

Nehnul se z místa, dokud jsem neudělal pár kroků zpátky.

Pak jako by se nic nestalo, zavrtěl ocasem a šel dál, jako by se nic nestalo.

Odepsal jsem to jako nehodu, ale stalo se to znovu – a znovu.

Pokaždé, když jsem se pokusil přiblížit ke sklepu, stal se z Rufuse úplně jiný pes.

Vrčel, štěkal, a dokonce do mě strkal svým mohutným tělem.

Když jsem o tom řekl Alexovi, zasmál se.

„Aha, Rufus nemá rád sklep,“ řekl nonšalantně.

„Vždycky byl takový.

Musí to tam dole nějak divně páchnout.“

„Ale co je tam dole?“ – Zeptal jsem se.

„Nic moc,“ odpověděl Alex.

„Pár starých věcí na uskladnění.

Nebyl jsem tam dole už roky.“

To mi přišlo zvláštní.

Kdo bydlí v domě a nikdy nechodí do vlastního sklepa?

Ale Alex byl vždycky tichý a trochu roztržitý, co se týče takových maličkostí.

Říkala jsem si, že to není tak velký problém.

Přesto mě Rufusovo chování udržovalo ve střehu.

Psi jsou intuitivní, že?

Možná je ve sklepě opravdu něco divného.

Plíseň? Krysy? Únik plynu?

Rozhodla jsem se to zkontrolovat, zatímco Alex byl v práci.

Druhý den ráno jsem počkal, až Alex vyjde do kanceláře, a vzal jsem si náhradní klíč od sklepa.

Jakmile mě Rufus uviděl, jak jdu ke dveřím, okamžitě začal kňučet.

Znovu mi zatarasil cestu, štěkal a škrábal mě na nohy.

Nechtěla jsem ho rozzlobit, ale moje zvědavost se stala skutečnou posedlostí.

Potřebovala jsem zjistit, co je tam dole.

„Rufusi, vypadni odsud,“ řekl jsem pevně.

Nepohnul se. Vzala jsem z kuchyně pamlsek a hodila ho do obývacího pokoje.

Zatímco Rufus se za ní vrhl, rychle jsem otevřela dveře a strčila do nich.

Ze skřípění pantů mi přeběhl mráz po zádech.

Sklep byl cítit zatuchlinou, vlhkým dřevem a zatuchlým vzduchem.

Vrchol schodiště osvětlovala jediná žárovka a vrhala dlouhé stíny, které se ztrácely ve tmě pod ním.

Zpomalil jsem krok, ale pak jsem za sebou znovu uslyšel štěkot Rufuse.

Zpanikařil, tlapami se drápal na podlahu, jako by mě chtěl zastavit.

„Zůstaň tam, chlapče,“ křikl jsem a hlas se mi třásl.

Pomalu jsem sestupoval po schodech dolů a každý schod skřípal pod mou vahou.

Vzduch byl s každým krokem dolů chladnější.

Jakmile jsem sešel dolů, ocitl jsem se ve velkém nedokončeném sklepě s betonovou podlahou a policemi podél stěn.

Většinu polic zabíraly zaprášené krabice, staré nářadí a plechovky s barvou.

Na první pohled to vypadalo docela obyčejně.

Pak jsem ale uslyšel slabý, rytmický zvuk – něco ťukalo.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, když jsem zvuk sledoval až do vzdáleného rohu sklepa.

Tam jsem našel starou dřevěnou skříň s rezavým zámkem.

Klepání vycházelo zevnitř.

Ztuhla jsem.

Můj racionální rozum mi říkal, že je to nejspíš myš nebo jiné malé zvíře, které uvízlo ve skříni.

Ale jiná část mého já – ta, která se třásla strachy – mi říkala, abych se otočil a odešel.

Místo toho jsem se natáhla po skříni.

Ruce se mi třásly, když jsem odemykala rezavý zámek a otevírala dveře.

Uvnitř byla malá, otlučená krabička.

Vypadala jako stará šperkovnice, kterou najdete ve starožitnictví.

Klepání ustalo a rozhostilo se zlověstné ticho.

Váhala jsem, jestli mám otevřít, napůl jsem čekala, že na mě něco vyskočí.

Krabička nebyla zamčená, a tak jsem zvedla víko.

Uvnitř byla sbírka podivných předmětů: zažloutlá fotografie mladé ženy, zčernalý medailonek a složený kus papíru.

Z toho obrázku mi přeběhl mráz po zádech.

Žena na něm měla zlověstně povědomou tvář – skoro jako já, jen starší.

Roztřesenými prsty jsem papír rozložila.

Byl to dopis psaný mizejícím inkoustem.

„Alex,

Slíbil jsi, že ji ochráníš.

Přísahal jsi, že ji ochráníš.

Jestli tohle čteš, tak jsi už selhal.

Doufám, že dokážeš žít s následky.

-Л“

Zírala jsem na vzkaz a v hlavě mi létaly myšlenky.

Kdo byla ta žena na obrázku?

Kdo byl „L“?

A proč jsem měla pocit, že je ten vzkaz určen mně?

Než jsem mohla pokračovat v úvahách, Rufusův štěkot zesílil.

Už byl nahoře na schodech a vyl jako nikdy předtím.

Z toho zvuku mi přeběhl mráz po zádech.

Najednou žárovka nade mnou zablikala a zhasla a pohltila sklep do tmy.

Zachvátila mě panika.

Popadla jsem krabici a vyběhla po schodech, přičemž jsem v rozrušení málem zakopla.

Nahoře na mě čekal Rufus, tělem přitisknutý ke dveřím, jako by mě chtěl ochránit před tím, co je tam dole.

Zabouchla jsem dveře a zamkla, hrudník se mi těžce zvedal a klesal.

Rufus se okamžitě uvolnil, vrtěl ocasem a tlačil se mi k noze.

Jako by se mě snažil uklidnit a říkal mi, že jsem udělal správnou věc.

Když se Alex večer vrátil domů, vyptávala jsem se ho.

„Alexi, co je ve sklepě?“ požádala jsem a zvedla krabici.

Jeho tvář zbledla.

„Tys tam byla?“ zeptal se s napjatým hlasem.

„Ano. A našel jsem tohle. Kdo je to, Alexi?

Kdo je ta žena na fotce?“

Chvíli mlčel.

Pak si povzdechl, posadil se a zabořil obličej do dlaní.

„Byla to moje bývalá snoubenka,“ řekl nakonec.

„Jmenovala se Laura.

Ona… zemřela v tomto domě.

Spadla ze schodů ve sklepě.

Byla to nehoda, ale její rodina z toho vinila mě.

Říkali, že jsem byl neopatrný.

Snažil jsem se žít dál, ale někdy… myslím, že je pořád tady.“

Zírala jsem na něj a srdce mi bušilo.

Rytmické bušení. Zlověstné ticho.

To, jak se mě Rufus snažil obejmout.

Teď už to všechno dávalo smysl.

„Měl jsi mi to říct,“ řekla jsem tiše.

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl a hlas se mu třásl.

„Myslel jsem, že když to budu ignorovat, tak to přejde.“

Ale nezmizelo to. A já teď znala pravdu.

Od toho dne jsem se sklepení vyhýbal.

Rufus se po tom incidentu zdál klidnější, jako by věděl, že jsem všechno pochopil.

Ale někdy, pozdě v noci, stále slyším tiché klepání zdola.

A přemýšlím, jestli Laura stále čeká – na spravedlnost, na uzavření, nebo možná jen na to, aby si na ni někdo vzpomněl.