Před 17 lety jsem byl adoptován. V den mých 18. narozenin zaklepal na dveře cizí člověk a řekl: „Jsem tvoje pravá matka. Pojď se mnou, než bude pozdě.“

Když jsem vyrůstal, vždycky jsem věděl, že jsem adoptovaný.
Rodiče se to přede mnou nikdy nesnažili skrývat.

Říkali mi, že jsem vyvolený, že na dítě čekali mnoho let a že mě milovali od chvíle, kdy mě poprvé uviděli.

Měl jsem šťastné dětství. Vřelý, milující domov.

Ale několik týdnů před mými osmnáctými narozeninami se začaly dít podivné věci.
Začalo to e-maily.

První přišel z adresy, kterou jsem nepoznával:

Všechno nejlepší, Emmo. Myslela jsem na tebe. Rád bych si s tebou promluvil.

Žádné jméno. Žádné vysvětlení.
Ignoroval jsem to.

Pak přišla žádost o přátelství na Facebooku z profilu bez obrázku. Jméno: Sarah W.
Ležela v mé schránce bez odpovědi.

A pak, ráno v den mých osmnáctých narozenin, někdo zaklepal na dveře.

Když jsem otevřela, věděla jsem, že se všechno změní.

Stála tam ona. Žena se zapletenými blonďatými kadeřemi a tmavými kruhy pod unavenýma očima.
Dívala se na mě, jako by viděla ducha. Zalapala po dechu, jako by ho zadržovala celá léta.

– „Jsem tvoje matka.“

– „Tvoje skutečná matka,“ dodala a přistoupila blíž.

– „Vím, že je to šok,“ řekla a hlas se jí třásl. – „Ale prosím tě, Emmo. Prosím, poslouchej mě.“

Měla jsem zavřít dveře.
Měla jsem zavolat rodičům.

Ale neudělala jsem to.

Nemohla jsem se pohnout.

– Tvoji pěstouni ti lhali,“ řekla a otřela si pot z čela.

– Lhali mi, Emmo. Ukradli mi tě!“
Chytila mě za ruce, její stisk se třásl.

V očích se jí zaleskly slzy, když vytáhla z batohu složku a vložila mi do rukou štos papírů.

Rodné listy. Moje papíry.
Úplně dole byl podpis.

Její jméno.

– „Nikdy jsem se tě nechtěla vzdát, Emmy,“ zašeptala. – Tak jsem ti říkala, když jsi byla ještě v mém břiše. Byla jsem mladá a vyděšená. Přesvědčovali mě, že nejsem dost dobrá. Že ti bude líp beze mě. Manipulovali se mnou… a já toho každý den lituji.“

– „Jen mi dej šanci. Pojď se mnou. Ukážu ti život, který jsi měla mít.“

Měla jsem říct ne.
Měl jsem zabouchnout dveře.

ro

Nebo ne?

Ale neudělal jsem to.

Řekl jsem Sáře, že se s ní sejdu v nejbližším bistru.

Ten večer jsem stál v našem obývacím pokoji.
Naproti mně seděli rodiče, usměvaví, stále veselí – vůbec si neuvědomovali, jakou bouři se chystám rozpoutat.

– „Dneska k nám přišla nějaká žena,“ řekla jsem.
– „Říkala… že je moje biologická matka.“

– „Řekla mi, že jsi lhala. Že jsi ji podvedl, aby se mě vzdala.“

Matka se prudce nadechla. Ten zvuk – syrový, bolestivý – mi zkroutil žaludek.

– „Emmo,“ řekla tiše. – „To není pravda.“

– Řekla jsem jí, že u ní zůstanu týden.“

– „Emmo, prosím tě, zlato,“ prosila máma. – „Jen nás poslouchej. Neodcházej.“

Táta, klidný, ale pevný, dodal:

– „Jdi, Emmo. Ale pamatuj si – už jednou tě opustila. Dobře si to rozmysli, než vyjdeš ze dveří.“

Sářin dům nebyl domov.

Byl to zámeček.
Velký. Studený. Strašidelný. Kdo by to byl řekl?

Dodržel jsem slovo – jeden týden. Jen abych se přesvědčil.

Druhý den mě před sídlem zastavila nějaká žena.

– „Já jsem Evelyn,“ řekla. – „Bydlím vedle.“

– „Neřekla vám to, že ne?“
– „Že ji nikdo nepodvedl. Že se tě vzdala dobrovolně.“

– „Emmo, ona se vždycky bavila. Spálila každý cent, který měla. Když otěhotněla, považovala tě za přítěž. Její život byl příliš ‚komplikovaný‘.“

– „Ani jednou tě nevyhledala. Ani jednou. Až do teď.“
– „Minulý měsíc jí zemřel otec,“ dodala Evelyn s vážným výrazem.
– „A všechno ti odkázal. Teď je ti osmnáct. Právně je to všechno tvoje.“

Nešlo o lásku.
Šlo o peníze.

Když jsem přišla domů, rodiče na mě čekali u dveří.

Neřekl jsem ani slovo.
Jen jsem se vrhla mámě do náruče.

– „Vítej zpátky, holčičko,“ řekl tatínek tiše.

A v tu chvíli jsem si uvědomila.

že už mám všechno, co jsem potřebovala.

Skutečnou rodinu.