Pes chodí každý den do zavřeného obchodu a pak odejde a jednoho večera si ho chudák chlapec všimne a vydá se za ním.

Chudý chlapec, který pracoval ve skladu vedle zavřené prodejny jízdních kol, si všiml, že do obchodu každý den vchází chundelatý pes. Byl zvědavý, kam chodí, a tak ho jednoho dne sledoval a odhalil srdcervoucí tajemství.

Osmnáctiletý Chris byl zkušený pracovník v tržnici a viděl už mnoho pouličních zvířat. Ale Ollie, shiba inu, byl jiný. Byl přátelský, dobře vychovaný a příliš dobře upravený na to, aby to byl toulavý pes.

Když se Chris s Olliem poprvé setkal, našel ho stát před zavřeným obchodem s koly a jen tak zíral ven z obrovských skleněných tabulí. Přátelé v práci mu řekli, že pes patří majiteli obchodu, který náhle přestal na několik týdnů chodit do práce.

Chris se rozčiloval, kdykoli chudáka psa uviděl. Miloval psy a štvalo ho, jak někdo může nechat svého oblíbeného mazlíčka na ulici a jen tak zmizet. A tak jednoho dne, než šel do kavárny na oběd, pohladil psa po hlavě a láskyplně mu řekl: „Ahoj, Ollie… Chtěl bys sendvič, chlapče?“.

Od toho dne zvědavý pes běhal ke Chrisovi každou hodinu oběda a při pohledu na Chrisovu krabičku s obědem vzrušeně vrtěl ocasem. Ale místo aby svačinu snědl, pes ji popadl a zmizel s miskou sevřenou v čelistech…..

Když Chris sledoval, jak Ollie každý den utíká s jídlem a pak se vrací na stejné místo až těsně před zavírací dobou, byl nedočkavý a zvědavý. Nejdřív se domníval, že Ollie musí mít někde vrh štěňat a odnáší si jídlo, aby je nakrmil. Jenže Ollie byl pes samec a jeho neobvyklé chování se mu nehodilo do krámu.

Chris si dělal čím dál tím větší starosti, když sledoval, jak se z míšence vytrácí energie. Ollieho kdysi lesklá srst byla matná a zdálo se, že ho trápí neznámý zdroj trápení. Chrise dokonce napadlo, že by to mohlo mít něco společného s tím, že byl opuštěný, ale nedokázal nic určit.

„Kam dává jídlo, aniž by si vzal alespoň kousek?“ ‚Nevím,‘ ptal se.
Jednoho dne během oběda Chris pozoroval, jak Ollie vrtí ocasem, vzrušeně se olizuje při pohledu na sendvič, ale pak ho jako obvykle vytrhne a uteče. To Chrise přimělo k zamyšlení a znepokojilo ho to.

„Pokud Ollie nemá štěňata a jeho majitel ho opustil, kde bere každý den jídlo?“ “Vždyť je to jenom štěně. – pojal podezření.

„Ollie, kam jdeš?“ křikl Chris a hnal se za psem. Ale voříšek nezpomalil krok ani se neohlédl, prostě zmizel z trhu a zanechal Chrise v oblaku prachu.

„Divný pes!“ Zmatený a zmatený Chris zavrtěl hlavou a vrátil se k práci, aniž by se dokázal zbavit myšlenky, že Ollie utekl s jídlem.

Chrisovi proběhlo hlavou několik myšlenek o tom, kam pes denně chodí, ale nedokázal nic určit.

Když Chris skončil směnu a vyšel do mrazivého nočního vzduchu, aby se vrátil domů, spatřil Ollieho sedět před zavřeným obchodem s koly. Pes měl oči upřené na sklo, a když viděl, že se Chris blíží, tiše zakňučel.

Chrisovi se při pohledu na ubohého osamělého psa, který mu v posledních dnech přirostl k srdci, sevřelo srdce. Pouto mezi nimi sílilo a Chris si uvědomil, že Ollie je víc než jen cizí pes.

Byl to věrný a milující přítel, který se dotýkal jeho srdce, a pohled na Ollieho, jak tam sedí, osamělý a smutný, se dotkl Chrisových srdečních strun. Uvědomil si, že musí udělat něco, aby mu pomohl.

Přistoupil k Olliemu a tiše si slíbil, že už nikdy nedopustí, aby se nebohé zvíře cítilo osaměle. Poklekl, s těžkým srdcem jemně pohladil Ollieho po hlavě a zašeptal: „Nejsi sám, kamaráde! Jsem tu pro tebe.“

Soucit a starost o Ollieho přiměly Chrise k těžkému rozhodnutí vzít nebohého psa k sobě domů. V cestě mu však stál malý problém. Chris žil v pronajatém bytě se svou přítelkyní Milou, která neměla příliš v lásce domácí zvířata, zejména psy.

Chris si uvědomoval, že pořídit si do jejich domu psa je riskantní záležitost, a jeho přítelkyně by s ním rozhodně nesouhlasila. Ale nemohl chudáka nechat samotného na ulici.

Večer tedy potichu přistoupil k psovi, nabídl mu sušenku a pak mu na obojek připnul vodítko. Ollie byl vyděšený a snažil se vyprostit, ale Chris ho uklidnil a vzal ho s sebou.

Když šel Chris s Olliem domů, srdce mu bušilo radostí i úzkostí. Věděl, že Mila nebude z nového přírůstku do jejich rodiny nadšená. Ale věřil svému rozhodnutí a byl odhodlaný ji nějak přesvědčit, aby si psa nechala.

S každým dalším krokem si Chris sliboval, že Olliemu poskytne bezpečné útočiště. Když se však vrátil domů a podíval se do rozzuřených očí své přítelkyně, sevřelo se mu srdce. Mila byla víc než rozzuřená, když psa uviděla.

„Co tady ten pes dělá?“ rozčilovala se Mila, když viděla, jak Ollie vykukuje zpoza nohou a dívá se na ni svýma velkýma hnědýma očima zářícíma zoufalstvím.

„Dej tu věc pryč,“ dodala a znechuceně ustoupila.

„Zlato, není tu nikdo, kdo by se o něj postaral… a on nechce nic zlého, víš? Prosím, můžeme si ho vzít? Je opuštěný a našla jsem ho na trhu… Jen se na něj podívej… je to tak úžasný pes a určitě si ho zamiluješ… jen mu dej trochu času, zlato… prosím. Potřebuje nás… potřebuje milující domov a my máme v našem bytě spoustu místa.“

Ale Mila byla příliš otrávená a tvrdohlavá, než aby poslouchala dál.

„Chceš, abychom se probudili za jeho ranního vytí, které nám hlodá v hlavě, a vzali ho na procházku, Chrisi? Zbláznil ses? Nemůžeš sem přece přivést jakéhokoli toulavého psa… Tohle není útulek pro zvířata. Máme spoustu problémů a už takhle s nimi bojujeme. Nemůžeme ho vzít,“ křičela na Chrise.

„A já se nebudu každé ráno probouzet s pytlíkem v ruce a čekat, že budu muset sbírat čerstvé, teplé hovínko, ano? A tohle zvířátko bude hodně línat… jen se podívejte na jeho hustou srst. Víš, že jsem na psy alergická… a nechci se nechat pokousat. Hele, já si toho psa domů nevezmu, tečka. Odveď ho odsud, než odejdu.“