Osmdesátiletou ženu vyhodili z autobusu, protože nezaplatila jízdné. Její reakce se skládala pouze z několika slov.

„Paní, nemáte jízdenku. Vystupte z autobusu,“ křičel řidič a díval se na křehkou stařenku v roztrhaném kabátě, která se sotva držela zábradlí, aby se nepřevrátila.

Autobus byl téměř prázdný. Venku líně padal mokrý sníh. Žena mlčela, jen pevněji svírala svou potrhanou nákupní tašku.

„Řekla jsem, ať vystoupíte! Tohle není domov důchodců!“ – houkl řidič hlasitěji.

Autobus jako by ztuhl. Někteří cestující odvrátili hlavy a dělali, že to nevidí. Dívka u okna se otráveně kousla do rtu. Muž v tmavém kabátě se zamračil, ale nepohnul se.

Stará žena se pomalu vydala k východu. Každý krok pro ni byl těžký. Dveře se s hlasitým zasyčením otevřely a do tváře jí foukl ledový vítr. Zastavila se na schůdku a zírala na řidiče.

Pak promluvila:

Pak sešla dolů a odešla.

Autobus zůstal stát s otevřenými dveřmi. Řidič se otočil, jako by se snažil skrýt před vlastními myšlenkami. Někde vzadu v autobuse někdo vzlykal. Dívka u okna si utírala slzy. Muž v kabátě vstal a zamířil ke dveřím. Cestující začali jeden po druhém opouštět autobus a nechávali své jízdenky na sedadlech.

Za několik minut byl autobus prázdný. Zůstal jen řidič, který seděl tiše a hořelo v něm nevyřčené „sorry“.

Stará žena mezitím pomalu kráčela po zasněžené silnici. Její silueta se ztrácela v šeru, ale z každého kroku vyzařovala důstojnost.

Druhý den ráno přišel řidič do práce jako obvykle. Všechno bylo jako obvykle: brzká hodina, termoska s kávou, seznam tras. Něco v něm se však navždy změnilo.

Řidič se nemohl zbavit úzkosti. Skoro vůbec nespal, pronásledovala ho vzpomínka na její oči – ne naštvané, ne ublížené, jen… unavené. A slova, která mu zněla v hlavě: „Porodila jsem muže, jako jsi ty. S láskou.“

Když projížděl svou trasu, prohlížel si tváře starších lidí na zastávkách. Chtěl ji najít, i když si nebyl jistý proč. Aby jí pomohl? Aby ji požádal o odpuštění? Nebo alespoň přiznat, že se stydí.

Uplynul týden.

Jednoho večera, když mu končila směna, zahlédl na autobusové zastávce poblíž starého trhu známou postavu, malou, shrbenou. Stejný kabát, stejná taška.

Zastavil autobus a vystoupil.

„Babičko…“ řekl tiše. „Odpusť mi. Tak to jsem se spletl.“

Podívala se na něj. A pak… se tiše usmála. Žádný hněv. Žádná výčitka.

Pomohl jí do autobusu a posadil ji na přední sedadlo. Cestou jí nabídl čaj. Cestovali mlčky. Ale bylo to jiné ticho – vřelé, jemné. Zdálo se, že oběma uleví.

Od té doby nosil v kapse vždycky pár žetonů navíc – pro ty, kteří si nemohli dovolit koupit jízdenku. Zejména pro babičky.

Každé ráno před začátkem směny si vzpomněl na její slova. Nebyla jen připomínkou jeho viny, ale i lekcí – být člověkem.

Jaro přišlo náhle. Sníh rychle roztál a na autobusových zastávkách se brzy objevily svazky sněženek – prodávaly je babičky, tři květy zabalené v celofánu. Začal poznávat jejich tváře, zdravit je, pomáhat jim nastoupit do autobusu. Někdy se jen usmál – a viděl, jak moc to pro ně znamená.

Vyhledával ji každý den. Vyptával se, popisoval ji. Někdo říkal, že by mohla bydlet poblíž hřbitova, za mostem. Dokonce tam někdy chodil, když měl volno – bez uniformy, bez autobusu. Jen chodil pěšky. Hledal ji.

A jednoho dne našel skromný dřevěný křížek s fotografií v oválném rámečku. Ty oči.

Dlouho tam stál a mlčel. Stromy šuměly, sluneční světlo se prodíralo větvemi.

Druhý den ráno ležela na předním sedadle autobusu malá kytice sněženek. Sám je natrhal. Vedle ní položil kartonovou desku, kterou vlastnoručně vystřihl:

„Pro ty, na které se zapomnělo. Ale kteří na nás nikdy nezapomněli.“

Cestující si nápis mlčky přečetli. Někteří se usmívali. Někteří nechali na sedadle minci. A řidič prostě pokračoval v cestě. Pomaleji, opatrněji. Někdy zastavil o něco dříve, aby ho babička mohla dohnat.

Protože teď už chápal: každá babička je něčí máma. Každý úsměv je něčí vděčnost. A každé „jen pár slov“ může někomu změnit život.