Na oslavu narozenin naší pravidelné návštěvnice z její rodiny nikdo nepřišel, ale snažila jsem se to napravit.

Otevřel jsem kavárnu jako každé ráno, v jedné ruce klíče, v druhé zástěru.

Vzduch byl naplněn vůní skořicových buchet – teplou a známou.

Bylo brzy, ticho.

Obsazeno bylo jen pár stolků.

A v tu chvíli jsem ji uviděl.

Slečna Helen seděla sama u velkého kulatého stolu u okna, u toho, který si obvykle schováváme na narozeniny a zvláštní příležitosti.

Po okrajích stolu visely růžové stuhy.

Vedle její kabelky ležela neotevřená krabice od dortu.

V malé plastové váze stály umělé sedmikrásky.

Bylo jasné, že čekala dlouho.

Ale stále byla sama.

Do této kavárny chodila téměř každý den od doby, kdy jsem tu před osmi lety začal pracovat.

Tehdy jsem právě dokončila školu a teprve jsem se učila, jak správně našlehat mléko, aniž bych ho připálila.

Vždycky seděla ve stejném boxu, vždycky si objednávala čaj se dvěma lžičkami cukru, vždycky nechávala spropitné úhledně složené pod talířkem.

Nejčastěji chodila se svými vnoučaty, Aidenem a Bellou.

Byli neposední – měli ulepené prsty, hlasité hlasy, pořád se hádali o muffiny.

Slečna Helen s nimi nikdy neztrácela trpělivost.

Vyndávala z tašky kapesníky, utírala jim obličeje, uhlazovala vlasy.

Vždy klidná, vždy s úsměvem.

Ale její dcera?

Dovnitř a ven, jako by spěchala za něčím důležitějším.

Rychlé: „Děkuju, mami,“ a to bylo všechno.

Proto mě tolik bolelo, když jsem viděla slečnu Helen, jak sedí sama a čeká.

Přistoupila jsem k ní a usmála se.

– „Dobré ráno, slečno Heleno. Všechno nejlepší k narozeninám.

Otočila se ke mně s jemným úsměvem, který jí nedosáhl do očí.

– „Děkuji ti, miláčku. Nebyla jsem si jistá, jestli si vzpomeneš.

– Čekáš svou rodinu? – Zeptala jsem se opatrně.

– ‚Pozvala jsem je,‘ řekla. – ‚Ale zdá se, že mají moc práce.

Nemohla jsem najít nic, co bych jim řekla.

Jen jsem přikývla a řekla: ‚Omlouvám se.

Mávla na mě rukou.

– Mají své vlastní životy. Děti mají školu. Jejich rodiče pracují. Všechno je normální.

Ale nebylo.

Nebylo to skutečné.

Šel jsem dozadu, seděl jsem v místnosti pro zaměstnance a zíral na podlahu.

Ta žena toho tolik dala, tak často.

Dnes byl její den.

A nikdo se neukázal.

Šel jsem do kanceláře vedoucího.

Sam seděl u svého stolu, rychle psal na notebooku a pod paží měl plechovku energetického nápoje.

Řekl jsem: – Ahoj, Same.

Nespustil ze mě oči. – Jdeš pozdě.

– O dvě minuty.

Pokrčil rameny. – Pořád pozdě.

Ignorovala jsem to.

– Slečna Helen má dnes narozeniny. Její rodina nepřišla. Sedí tam sama. Napadlo mě, že když nemáme moc zákazníků… že bychom si mohli sednout s ní? Jen na chvíli.

– Ne,“ odpověděl hned.

– Ne? – Zeptala jsem se ho znovu.

– Nejsme žádná podpůrná skupina. Když máš čas sedět a povídat si, máš čas vytírat podlahu.

– Chodí sem už léta –

– To není náš problém,“ přerušil mě. – Když to uděláš, můžeš jít.

Zírala jsem na něj, srdce mi bušilo v hrudi, pak jsem se otočila a odešla.

Vtom jsem uviděla Tylera, jak vychází z kuchyně.

– Co se děje? – Zeptal se.

– To je slečna Helen. Má narozeniny. Nikdo nepřišel.

Podíval se na ni a řekl:

– Tato žena si koupila tolik latté, že by za ně mohla zaplatit náš kávovar.

Řekla jsem mu, že nám Sam zakázal s ní sedět a vyhrožoval nám, že nás vyhodí.

Tyler jen zavrtěl hlavou.

– ‚Tak to asi vyhodí mě.

Vzal dva čokoládové croissanty – její oblíbené – a přistoupil k ní.

– ‚Všechno nejlepší k narozeninám, slečno Helen,‘ řekl a položil croissanty na talíř před ni. – Tyhle jsou od nás.

Oči se jí zalily slzami.

– „Ach, milý chlapče. To jsi neměl dělat.

– Chtěl jsem,‘ odpověděl a posadil se vedle ní.

Emily viděla, co se děje, a přišla s vázou čerstvých květin.

– Slečno Heleno, myslím, že tyhle květiny by se na vašem stole vyjímaly lépe.

Carlos přinesl kávu.

Jenna rozdala ubrousky.

Nikdo nic neříkal.

Prostě jsme se ukázali – tak, jak se její vlastní rodina neukázala.

Slečna Helen se usmála a otřela si slzy.

– „Tohle je příliš.

– Je to málo,‘ řekla jsem. – ‚Ale jsme rádi, že jste s námi.

Seděli jsme a poslouchali, jak vypráví o svých dětských narozeninách.

O tom, jak její bratři jednou jen tak pro zábavu naplnili dort skleněnými kuličkami.

– Máma je stejně donutila sníst celý dort,“ řekla se smíchem, v němž byl slyšet smutek.

Vyprávěla o svém prvním zaměstnání – v bistru v Georgii.

O muži, který mohl být Elvisem.

O tom, jak se se svým manželem seznámila na soutěži v pojídání koláčů.

Mluvila, my jsme poslouchali a poprvé za celé dopoledne nevypadala osaměle.

Pak zazvonil zvonek u dveří.

Vešel vysoký muž v šedém kabátě – upravený, s laskavýma očima.

Byl to pan Lawson, majitel kavárny.

Sam okamžitě vyskočil.

– Pane, řekl jsem jim, aby si nesedali. Říkal jsem jim, že je rozptylují od práce –

Pan Lawson zvedl ruku.

– Počkejte.

Podíval se na stůl, na stuhy, na dort, na teplo, které obklopovalo celou místnost.

– Jste slečna Helen? – Zeptal se.

Překvapeně přikývla.

– Ano, to jsem já.

– Všechno nejlepší k narozeninám.

– Děkuji. To je od vás velmi milé.

Otočil se ke mně.

– Může mi někdo říct, co se děje?

Jsem vzhůru.

– Je to jedna z našich nejdelších návštěvnic. Její rodina nepřišla. Tak… jsme přišli my.

Pan Lawson pomalu přikývl.

Pak přistoupil blíž, odsunul židli a přisedl si k našemu stolu.

Později toho večera svolal poradu zaměstnanců.

Všichni přišli nervózní.

Pan Lawson stál před námi se zkříženýma rukama a na rtech mu pohrával drobný úsměv.

– ‚Vedu kavárnu už dvacet let,‘ řekl. – A dnes jsem poprvé viděl skutečnou pohostinnost. Připomněl jste mu, že na něm záleží. Přesně takový tým chci.

Pak se obrátil ke mně.

– Příští měsíc otevírám novou provozovnu. Chci, abys ho vedl.

– Já?“ zašeptal jsem.

– Ty,“ odpověděl. – Ty jsi ukázal srdce. A to je přesně to, co potřebuju.

Dal ostatním prémii.

Sice malý, ale důležitý.

Tyler vymrštil pěst do vzduchu.

Emily se rozplakala.

Carlos Jennu objal.

Sam se druhý den neukázal.

Ani další den nepřišel.

Ale přišla slečna Helen.

Přinesla narcisy ve skleněné nádobě a řekla:

– Dala jsi mi narozeniny, na které nikdy nezapomenu.

Teď přichází každé ráno.

Stejný stůl, stejný úsměv.

Vždy s květinou na pult.

A vždycky se postaráme, aby už nikdy neseděla sama.