Osamělý otec čelí výzvám spojeným s výchovou trojčat, ale jednoho dne zjistí, že nejsou jeho.

Muž se po smrti své ženy snaží vychovávat trojčata v domnění, že mu patří. Jednoho dne však na hřbitově potká cizího člověka a dozví se, že děti, jejichž výchově se tak dlouho věnoval, ve skutečnosti nejsou jeho.

Suché, shnilé hnědé listí křupalo pod botami Jordana Foxe, když tlačil kočárek do zdobené brány manhattanského hřbitova. Po trávníku byly rozesety uschlé květiny a napůl vyhořelé svíčky. Mezi řadami východních červených cedrů se prohnal poryv větru, který přerušil hrobové ticho, když mířil k hrobu své zesnulé ženy Kiry. Bylo to první výročí její smrti.

„Jdeme navštívit mámu…“ – řekl malému Alanovi, jednomu z trojčat, a opřel si jeho objemné plenkové tělíčko o levý bok. Druzí dva, Erik a Stan, leželi v kočárku, dívali se na oblohu a žvatlali, když uviděli vážky.

Když se Jordan blížil k hrobu, srdce se mu rozbušilo při pohledu na siluetu cizího muže, který vypadal na padesát let a stál vedle Kiřina hrobu. Muž si upravil irskou čepici a sklonil se, aby se dotkl náhrobku s epitafem: „Jiskra v našich očích a srdcích je teď na nebi. – Na památku Kiry Foxové.

Jordan se snažil vzpomenout si, ale nedokázal toho vysokého, statného muže poznat. „Kdo to je a co dělá u hrobu mé ženy?“ „Nevím,“ odpověděl. – podivil se a přistoupil k němu…

„Amen!“ – řekl muž s křivým úsměvem, když dokončil znamení kříže a zachmuřeně se otočil, aby pozdravil Jordana. Usmál se a v jeho očích byla vidět netrpělivost, když zvedl ruku k podání ruky, ale stáhl ji, jakmile se jeho pohled přesunul na děti.

Jordan překvapeně zvedl obočí. Chtěl vědět, kdo je ten chlap a co dělá u Kiřina hrobu. Pokud si Jordan pamatoval, nikdy předtím toho muže neviděl… dokonce ani na Kiřině pohřbu. „Tak kdo to je? A co tady dělá?“ Jordan byl zmatený.

„Nabízím ti sto tisíc dolarů! Jsem ochotný ti dát víc, jestli chceš. Vezměte si peníze a dejte mi děti.“
„Vy musíte být Jordan Fox… Rád vás poznávám, pane Foxi,“ pronesl chlapík. „Věděl jsem, že sem dnes přijdete, a čekal jsem na vás. Já jsem Denis… z Chicaga… ‚starý‘ Kiřin kamarád.„ “Cože?“ zeptal se.

Jordana to trochu překvapilo, protože Kira mu nikdy neřekla, že má takového starého kamaráda z Chicaga, který se jmenuje Denis.

„Rád tě poznávám, Denisi. Nejsem si jistý, jestli tě znám… Už jsme se někdy potkali? V Chicagu jsem ještě nebyla.“

„Ani ne! Právě jsem přijel na Manhattan. Zjistil jsem, že…“ Denis se odmlčel a zmlkl, když znovu uviděl ty malé. „Můžu se podívat na vaše děti… jestli to nevadí?“

Jordan zaváhal a předstíral, že mužovu žádost ignoruje, protože nebyl připraven svěřit své děti cizímu člověku. Denis to bral jako odmítnutí, ale neopomněl vykročit a naklonit se nad kočárek, aby se podíval na další dvě děti.

„Jsou to andílci! Malé sladké skořicové buchtičky! Mají můj nos a oči… a hnědé vlásky…„ “A co?“ zeptal se. „A ty velké řasy… Taky jsem je měla, když jsem byla malá!“ – zamumlal Denis. Pak vzhlédl a řekl něco, co Jordan nebyla připravená slyšet.

„Pane Foxi, vím, že vám to možná nebude dávat smysl, ale… vím, že vás zajímá, kdo jsem a proč jsem tady. Jsem PRAVÝ otec těch chlapců a jsem tady, abych je odvedl pryč.„ “Cože?“ zeptal se Jordan.

„ODVÉST JE PRYČ?“ Jordan se zamračil a měl chuť mu jednu vrazit už jen za to, že to řekl. Litoval ho kvůli jeho věku a snažil se kolem něj proběhnout v domnění, že se ten muž zbláznil.

„Pane Foxi, prosím, věřte mi. Já jsem otec těch dětí. Chyba, kterou jsem v minulosti udělal, mě stále pronásleduje. Chci ji napravit, než bude pozdě. Prosím, pošlete děti se mnou. Mám pro vás dokonce úžasnou nabídku.“

„Zbláznil ses, starče? Jdi mi z cesty, než zavolám policii.“ Jordan pevněji sevřela kočárek s malým Alanem a chlapa si nevšímala.

Denis se však nedal a začal vyprávět spletité detaily o zesnulé Kiře, které Jordana ohromily.

„Kira, vaše žena… Milovala diskotéky a kola… Byla to brunetka se zálibou v umění a francouzské kuchyni… Nejraději měla polévku a la hoyon a crème brûlée. Měla alergii na arašídy a malou jizvu po popálenině na pravém stehně… a měla tohle…“

„STOP… STOP!“ vykřikl Jordan. „Už nechci o své ženě slyšet ani slovo. Kdo sakra jsi a jak to všechno víš? Co chceš?“

„Řekl jsem ti, že jsem otec jejích dětí. Pane Foxi, já vím, že je to divné a že nemůžu dostat děti do péče. Vím to, jasný? Ale jsem si jistý, že na ně nebudete chtít plýtvat svým mládím a budete mi vděčný za společnost při jejich výchově. Jsi mladá a okouzlující a máš celý život před sebou. Ale podívej se na mě. Jsem stará a nemám nikoho jiného než tyhle malé. Chci je zpátky. Prosím, dej mi je a jdi dál svým životem.“

„Hele, já nevím, o čem to mluvíš. A tobě do toho nic není, co dělám se svým životem, jasný? Zbláznil ses, dědku? Mluvíš jako blázen… Běž a žij si dál svůj život. Neznám tě a myslím, že si mě s někým pleteš… Jdi do prdele. A drž se dál od mých dětí.“

„Pane Foxi, děti jsou moje, a to je pravda… a udělal bych cokoli, abych si je mohl vzít s sebou. Ale nechci vám zničit život, když jste je tak dlouho vychovával. Takže si to ujasněme: nabízím vám sto tisíc dolarů. Jsem ochotný ti dát víc, pokud budeš chtít. Vezmi si peníze a dej mi děti.“