Novomanželé se mi snažili udělat z letu peklo – vrátil jsem je zpátky na zem.

Myslel jsem, že vím, co je to láska.

Myslela jsem, že jsem ji našla v Danielovi.

Seznámili jsme se tím nejbanálnějším možným způsobem – přes společné přátele na večírku.

Byl okouzlující, zábavný a měl tak sebevědomé charisma, že to k němu lidi táhlo.

Zpočátku to s ním bylo jako žít v románku.

Ale postupem času se začalo něco… kazit.

Začalo to maličkostmi, téměř nepostřehnutelnými.

Jízlivá poznámka o tom, jak se oblékám.

Vtip o mém „divném“ způsobu mluvení.

Nejdřív jsem se jen smála.

„To je jeho humor,“ říkala jsem si.

Ale pak se poznámky zhoršily.

Jednoho dne jsme byli v baru s jeho přáteli a Daniel se rozhodl hrát roli komika.

„Jo, Emma je tak špatná ve vaření, že bych přísahal, že spálí i vodu,“ vtipkoval a strkal do svého kamaráda Marka.

Skupina se rozesmála.

Napjal jsem úsměv.

Nebylo to příjemné, ale řekla jsem si, abych nebyla přecitlivělá.

Pak jsme zase byli na večeři u jeho nejlepšího kamaráda.

Někdo se zmínil o kariérních ambicích, a než jsem stačila něco říct, Daniel mě přerušil:

„Emma si chce založit vlastní firmu, ale buďme upřímní, každých čtrnáct dní mění své plány.“

Všichni se rozesmáli.

Seděla jsem tam a cítila, jak se mi svírá žaludek a hruď.

Pak jsem si začala všímat jistého vzorce.

Když jsme byli sami, byl milý – pozorný, láskyplný, podporující.

Ale před jeho přáteli?

Stávala jsem se jeho soukromým vtipem.

Nejdřív jsem nic neříkala.

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že přeháním.

Možná to tak nemyslel.

Možná jsem byl přecitlivělý.

Ale čím víc to pokračovalo, tím víc jsem si připadala jako žert, ne jako holka.

Zlomem byl herní večer s jeho přáteli.

Učila jsem se hrát šachy a Daniel mě požádal, abych si zahrála.

Byla jsem nervózní, ale nadšená.

V polovině jsem udělala špatný tah.

„Proto jí musím vždycky všechno vysvětlovat,“ řekl a zavrtěl hlavou.

Pokojem se rozlehl smích.

Danielův kamarád Josh ho dokonce poplácal po zádech.

Cítila jsem, jak mě pálí tvář.

Nebylo mi jen trapně.

Byl jsem ponížený.

Podívala jsem se na Daniela a čekala, že si všimne, jak moc mě jeho slova ranila.

Ale on byl příliš zaneprázdněný tím, že si užíval svůj smích.

Pak jsem se rozhodla, že už toho bylo dost.

Nereagovala jsem okamžitě.

Místo toho jsem se usmála, podpořila ho a předstírala, že mě to nebolí.

Uvnitř jsem však začala formulovat plán.

Pokud si ze mě chtěl udělat legraci, dám mu lekci.

Příští týden jsem ho požádala, aby pozval své přátele na večeři.

Byl nadšený.

„Líbí se mi, že se s nimi konečně začínáš sbližovat,“ řekl.

„Au,“ řekl a ani se nesnažil skrýt úsměv.

„Hráč karet.“

Byla jsem na pokraji ztráty sebeovládání, když jsem z chodby zaslechla smích.

Stála tam Lea, Daveova čerstvě zardělá snoubenka, a vypadala jako kočka, která chytla smetanu.

„Je tohle místo volné?“ – Zamručela a posadila se Daveovi přímo na klín.

Nejsem prudérní, ale podle toho, jak se chovali, by si člověk myslel, že zapomněli, že jsou v letadle plném lidí.

Ten smích, ten šepot, ty… další zvuky.

Připadala jsem si jako ve špatné romantické komedii, jen bez možnosti přepnout kanál.

Snažila jsem se soustředit na svou knihu, film nebo alespoň na bezpečnostní pokyny – jen abych nemusela poslouchat vystoupení těch hrdliček.

Ale po hodině jejich dovádění jsem to už nevydržel.

„Tak dost,“ zamumlala jsem a mávla na procházející letušku.

„Je čas bojovat proti ohni ohněm.“

Když se letuška přiblížila, Dave a Leah pokračovali ve svých sladkých číslech, ještě hlasitěji než falešné „smajlíky“ a sladká slova.

„Nějaký problém, pane?“ – Zeptala se letuška a věnovala nám pohled plný obav a nedůvěry.

Zhluboka jsem se nadechl, připravený jí všechno říct.

Tohle mělo být dobré.

„Nějaký problém? Ach, kde mám začít?“ – Řekla jsem to dost nahlas, aby mě slyšeli okolní cestující.

„Tihle dva si z tohohle letu udělali své osobní svatební apartmá.“

Letuška zvedla obočí a pohledem putovala mezi mnou a k sobě přituleným párem.

Pokračovala jsem a odpočítávala na prstech:

„Máme za sebou neustálé kašlání, film bez sluchátek, déšť drobků z občerstvení a teď…“

Ukázala jsem na Leu sedící Daveovi na klíně, „tuhle situaci s žebříčkem.“

Dave zrudl v obličeji.

„Právě jsme se vzali!“ – Namítl.

„Chceme jen sedět spolu.“

Profesionální úsměv letušky zmizel a ustoupil výrazu rozmrzelosti.

„Pane, paní, chápu, že slavíte, ale jsou pravidla, která musíme dodržovat.“

Lea koketně mrkla.

„Nevadilo by vám udělat výjimku? Je to náš výjimečný den.“

Neodolal jsem té poznámce.

„Už hodinu je to jejich ‚výjimečný den‘.“ ‚Cože?‘ zeptala jsem se.

Letuška si urovnala uniformu a otočila se k hrdličkám.

„Je mi líto, ale nemohu udělat výjimku.

Je to porušení pravidel letecké společnosti, když dospělý cestující sedí na klíně jiného cestujícího.

Je to bezpečnostní problém.“

Daveův samolibý úsměv zmizel.

„Ale…“

„Žádné ale,“ přerušila ho letuška.

„A protože jste si toto místo nezaplatil, ale byl jste sem přesazen, musíte dodržovat pravidla.“

Kousla jsem se do rtu, abych se neusmála.

List se otočil a byl více než uspokojivý.

Letuška se otočila k Lee.

„Paní, musím vás požádat, abyste se vrátila na své původní místo.“

Leah se rozšířily oči.

„To myslíte vážně? Jsme manželé!“

„Gratuluji,“ odpověděla letuška a její tón byl takový, že tato konverzace byla úplná.

„Ale manželství vás nezbavuje povinnosti dodržovat bezpečnostní pravidla letecké společnosti.

Vraťte se prosím na své místo.“

Dave se pokusil zasáhnout.

„Podívejte, omlouváme se, jestli jsme někoho vyrušili.

Budeme sedět tiše, slibujeme.“

Letuška zavrtěla hlavou.

„To nestačí.

Kvůli vašemu rušivému chování se oba budete muset přesunout do ekonomické třídy v zadní části letadla.“ ‚To je v pořádku,‘ řekl Dave.

Daveův obličej zbledl.

„My oba? Ale já jsem…“

„Přeložili vás jako laskavost,“ přerušila ho letuška.

„Laskavost, kterou jste zneužil.

Teď si sbalte věci.“

Když si Dave a Lea neochotně sbírali věci, zaslechl jsem útržky jejich šeptané hádky.

„Tohle všechno je tvoje vina,“ zasyčela Leah.

„Moje vina? Ty jsi…“

„To stačí,“ přerušila je letuška.

„Vraťte se prosím na svá místa.“

Když s uzarděním a vyhýbajíce se mému pohledu procházely kolem, neodolal jsem poslední poznámce.

„Přeji vám hezkou svatební dovolenou,“ řekla jsem a pohnula prsty v hravém gestu.

Daveův pohled by dokázal roztavit kov, ale já jsem se jen usmála a spokojeně se opřela na své nyní uvolněné židli.

Letuška se ke mně otočila.

„Potřebujete ještě něco, pane?“

Usmál jsem se, jako bych právě vyhrál v loterii.

„Jen trochu klidu a pohody. A možná nějaký oslavný drink?“

Když letuška odešla pro můj nápoj, přemohl mě krátký záchvat viny.

Možná jsem byla příliš přísná?

Ale ne, pomyslel jsem si, oni si to připravili sami.

Starší muž na druhé straně uličky si mě všiml a ukázal mi palec nahoru.

„Výborně, synku,“ zasmál se.

„Připomíná mi to mou první ženu.

Taky jsme byli mladí a hloupí, ale aspoň jsme věděli, jak se chovat na veřejnosti.“

Opětoval jsem úsměv.

„Děkuju. Už jsem si začínal myslet, že jsem ve skryté cele.“

Žena vedle něj se naklonila.

„Ach bože, udělala jsi nám všem laskavost.

Už jsem byla na pokraji toho, že si ty preclíky od toho chlápka strčím přímo do krku.“

Všichni jsme se společně zasmáli a napětí z dřívějška zmizelo.

Bylo příjemné mít pár spojenců.

Letuška se vrátila s mým pitím, malou lahví whisky a plechovkou coly.

„Na účet podniku,“ řekla s mrknutím.

„Berte to jako poděkování za vaši trpělivost.“

Pozvedl jsem láhev k přípitku.

„Na hladký let a karmu,“ řekl jsem dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli.

Z nejbližších sedadel se ozvalo sborové „Na zdraví!“.

Když jsem míchal drink, přemýšlel jsem, co se stalo s Davem a Leou.

Seděli tam vzadu a plánovali pomstu?

Nebo si konečně uvědomili, jak směšné bylo jejich chování?

Mé myšlenky přerušil zvuk z reproduktoru.

Kapitánův hlas se rozléhal kokpitem.

„Dámy a pánové, očekává se turbulence.

Vraťte se prosím na svá místa a připoutejte se.“

Ušklíbl jsem se sám pro sebe.

Další turbulence?

Po tom, co jsme právě zažili?

Letadlo se začalo houpat a já za sebou uslyšel výkřik.

Otočil jsem se.

Stál tam Dave a zoufale se snažil udržet svůj tác, aby se mu nerozsypal do klína.

Znovu jsem se otočil a napil se whisky s kolou.

„Karma je čarodějnice!“ – Zamumlala jsem.

Turbulence se uklidnily a let se ponořil do ticha.

Když už jsem si myslel, že se nic dalšího nestane, ozval se v zadní části letadla hluk.

„Musím jít na záchod!“

Byl to Lein hlas, pronikavý a náročný.

Otočila jsem se a uviděla ji v uličce, Dave stál hned za ní.

Rozrušená letuška, jiná než ta, která mi předtím pomáhala, se ji snažila uklidnit.

„Madam, vraťte se, prosím, na své místo.

Značka bezpečnostního pásu je stále zapnutá,“ vysvětlila letuška.

„Ale tohle je nouzová situace!“ – Lea naříkala a přitom pro zdůraznění předváděla malý taneček.

Zachytila jsem pohled staršího muže.

Mrkl na mě a očividně se bavil tím, co se děje.

Dave se do toho vložil a jeho hlas medově tryskal předstíraným soucitem.

„Podívejte, moje žena má zdravotní potíže.

Opravdu potřebuje používat toaletu vepředu.

Ten vzadu je… obsazený.“

Letuška vypadala zmateně.

„Chápu, ale pravidla jsou pravidla.

Musíte počkat, dokud kapitán nevypne znamení o zapnutí bezpečnostních pásů.“

Leah se zkřivil obličej.

„Ale já nemůžu čekat! Prosím, prosím vás!“

Musel jsem jí dát za pravdu, byla to skutečná herečka.

Kdybych ji neznala lépe, možná by mi jí bylo i líto.

Letuška si povzdechla a zdálo se, že to vzdává.

„Dobře, ale rychle. A pak se rovnou vraťte na svá místa, ano?“

Dave a Leah energicky přikývli a už se snažili dostat kolem ní dopředu.

Když se blížili k mé řadě, nemohla jsem si pomoct.

Vstala jsem a zatarasila jim cestu.

„Počkejte chvilku, kluci. Copak jsme to už neprobírali?

Už v letadle, vzpomínáte?“ – Řekl jsem to dost nahlas, aby to slyšeli i okolní cestující.

Daveův obličej potemněl.

„Starej se o sebe, kámo. Tohle se tě netýká.“

Zvedl jsem obočí.

„Ale myslím, že se mě to týká.

Koneckonců, nechceme už žádné další… obtěžování, že?“

Lea se ujala slova, její hlas byl sladký:

„Prosím, pane. Je to jen krátká cesta na záchod.

Slibujeme, že se hned vrátíme.“

Podíval jsem se na ni, pak na Davea a pak na blížící se letušku, která je nechala projít.

Bylo načase tuhle frašku ukončit.

„Víš co? Máš pravdu. Je to jen cesta na záchod,“ řekla jsem a ustoupila stranou.

„Klid.“

Dave a Leah si vyměnili vítězoslavné pohledy, když procházeli kolem mě.

Ale já ještě nebyla hotová.

S úsměvem jsem se otočila na letušku.

„Promiňte, nemohla jsem to přeslechnout.

Říkala jste, že ti dva by mohli být tady nahoře?“

Letuška svraštila čelo.

„No, já… říkali, že je to naléhavé.“

Soucitně jsem přikývl.

„Aha. A víte, že těm dvěma bylo výslovně řečeno, aby zůstali v zadní části letadla kvůli rušivému chování předtím?“

Letušce se rozšířily oči.

„Ne, to mi nikdo neřekl.“

V tu chvíli se objevila letuška, která předtím jednala s Davem a Leou.

„Nějaký problém?“ – Zeptala se a její pohled padl na dvojici.

Daveův obličej zbledl.

Leahin „nouzový“ tanec náhle ustal.

Ustoupil jsem a nechal profesionály, aby se s ní vypořádali.

„Myslím, že ti dva se chystali odejít,“ řekla jsem a neskrývala vítězoslavný podtón v hlase.

Původní letuška se otočila k Daveovi a Leah a její tvář zvážněla.

„Myslela jsem, že jsem se předtím vyjádřila jasně. Vraťte se na svá místa. Hned.“

„Ale…“ – Leah se začala hroutit.

„Žádné ale,“ přerušila ji letuška.

„Nebo chcete, abychom to probrali s maršálem?“

To bylo vše.

Dave a Leah se bez dalších řečí odplížili na svá místa v ekonomické třídě, poraženi.

Když letadlo začalo klesat na přistání v Kalifornii, nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem zadostiučinění.

Zbytek letu proběhl úžasně klidně a já jsem byl víc než připravený vidět svou rodinu.

Z reproduktorů se ozval kapitánův hlas:

„Dámy a pánové, začínáme klesat na přistání na mezinárodním letišti v Los Angeles.

Ujistěte se prosím, že jsou vaše sedadla ve vzpřímené poloze a že máte zapnuté bezpečnostní pásy.“

Když jsme se dokutáleli k bráně, posbíral jsem si své věci a byl jsem rád, že můžu opustit letadlo.

Letuška, která se stala naší zachránkyní, ke mně přistoupila.

„Děkuji vám za vaši dnešní trpělivost,“ řekla s upřímným úsměvem.

„Doufáme, že i přes… předchozí starosti se vám let líbil.“

Opětovala jsem úsměv.

„Díky vám ano. Zvládli jste situaci perfektně.“

Při tom komplimentu se rozzářila.

„Hezký den, pane!“

Vstal jsem a protáhl se po dlouhém letu.

Když jsem procházel uličkou k východu, všiml jsem si, že Dave a Leah se stále vyhýbají pohledům ostatních.

Na okamžik jsem pocítil soucit.

Byli mladí, nejspíš se jen příliš těšili na svůj medový výlet.

Ale pak jsem si vzpomněl na jejich vzdorovité chování a pocit soucitu se vytratil.

Když jsem procházel kolem jejich řady, neodolal jsem poslední poznámce na rozloučenou.

„Doufám, že jste se dnes něco naučili. Užijte si líbánky!“

Daveova tvář získala působivý odstín červené, ale mlčel.

Chytré rozhodnutí.

A tak jsem opustila letadlo s pocitem vítězství a připravená užít si zbytek cesty.

Když jsem vcházel do terminálu, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se smát.

Byl to pekelný let, ale nakonec zvítězila důstojnost a trocha karmy.

Uviděl jsem svou ženu a dítě, jak na mě čekají, a jejich tváře se rozzářily, když mě uviděli.

Všechny myšlenky na Davea a Leu byly pryč.

Byl jsem doma a na ničem jiném nezáleželo.